Kapitola sedmnáctá:
PRAVDA

Neděle 18. prosince

Brynn

Jelikož jsem od toho nepříjemného rozhovoru ve škole s Nolanem nemluvila, jedu dnes do Walterova hostince autobusem. Zastávka je jen pár metrů od něj, tudíž mi trvá jen chvilku dojít před dveře podniku.

Jakmile vejdu dovnitř, rozhlédnu se kolem sebe, abych vyhledala Elliota, který už pravděpodobně někde sedí. Nikdy nedovolí, aby se na něj čekalo. Obdivuji to na něm, protože je vidět, že si váží času ostatních lidí a nechce jím mrhat.

Při pohledu na vánoční dekorace zdobící interiér podniku si uvědomím, že do Vánoc zbývá už jen pár dní. Kdyby celé město nebylo vyzdobeno barevnými světýlky, postavami Santa Clause a jeho sobů, asi bych si jen těžko uvědomovala, že se blíží jeden z nejoblíbenějších svátků roku.

Máma letos zatím nevytáhla ani jednu vánoční dekoraci a bojím se, že jestli se o to nepostarám já, tak tenhle rok ani nebudeme slavit Vánoce. Pokud nemá vánoční náladu, nevadí mi to, protože ani ta moje není nikterak veliká, ale kvůli Calebovi bychom Vánoce slavit měli. I když už nejsme čtyři. Pořád jsme rodina.

Elliot na mě zamává ze stejného místa, na kterém jsme spolu seděli, když jsme tu byli prvně. Tady u Waltera jsem si uvědomila, že všechny malichernosti by měli jít stranou. Že všechny lži, polopravdy a tajemství můžeme řešit později. Že s ním chci jen na jeden večer být a užívat si, že je zpátky. Živý a zdravý. Po více jak dvou dlouhých letech.

Přistoupím k němu a s širokým úsměvem ho obejmu, načež mi objetí oplatí. Pevně, ale něžně. Nadechnu se jeho lehce kořeněné vůně, jež je smíchaná s nádechem chladu. Doufám, že je to jen můj pocit, ale Elliot se mi zdá neustále poněkud chladný. Snad je to jen tím, že zrovna přišel z venku a většinu času spolu právě venku trávíme.

„Ta barva ti sluší," řekne a poukáže na moji bundu, kterou si svléknu a položím vedle sebe na dřevěnou lavici. „Vypadáš v ní roztomile," dodá a já skoro cítím, jak se červenám.

„Proč jsi na nás změnil názor, Elliote?" zeptám se. Vrtá mi to v hlavě od doby, co jsem ho poprvé políbila.

„Nestačilo by jen poděkovat?" vyhne se odpovědi a zakoulí očima. Z jeho výrazu je jasné, že ví, o čem mluvím, ale mluvit o tom rozhodně nechce. To nevadí. Já chci.

„Takže si to pamatuješ," vyslovím a čekám na jeho reakci.

„Co si mám pamatovat?"

„Tu scénu, kterou nedokážu nikam zařadit. Tu, ve které jsem ti řekla, co k tobě cítím, a ty ses začal rozčilovat a řekl jsi mi, že za žádných okolností není možný, abychom byli víc než přátelé. Ale neřekl jsi proč."

Elliot ztuhne a zdá se, že neví, co má dělat. Tváří se, jako bych zrovna vyzradila jeho největší tajemství. „Ty si to pamatuješ? Myslel jsem, že si z toho výletu nepamatuješ nic."

„No, tak tohle si zrovna pamatuju. Měla jsem za to, že se to odehrálo až po tom, co jsem ten svah sjela, ale to není možné, protože jsem ho ve skutečnosti nesjela. Spadla jsem a ztratila vědomí a později i paměť. Když mi pak rodiče řekli, co se stalo, zůstala jsem zmatená. A po tom, co jsi řekl ty, ještě víc. Tu část jsi úplně vynechal. Ale teď vím, že schválně. Zjevně si ji pamatuješ, ale nechceš se o ní bavit. Takže jak to je? Kdy se to odehrálo? Dává mi smysl jedině to, že jsem byla naštvaná, protože jsi mi nechtěl říct jediný důvod, proč spolu nemůžeme být, a na truc jsem sjela ten svah. Ale i když mi to takhle dává smysl, nevěřím tomu, že bych něco takového udělala. Nejsem typ člověka, který tak moc riskuje, když ví, že výhru nemá stoprocentně zaručenou."

„Nemůžu ti dát, co po mně žádáš," řekne jen a žádnou z mých úvah nijak neokomentuje.

„Co tím myslíš?"

„Pravdu."

„Tak mi ji možná řekneš po tomhle. S Calebem jsme včera kreslili rodokmen a chtěl tam mít fotky. Nikde jsem ale nemohla najít fotky ze svého dětství, kde by mi bylo vidět do obličeje. Přišlo mi to divné, a tak jsem trochu zapátrala a v uzamčené truhle jsem jich nakonec pár našla. Ale hádej co. Mělo to háček. Na všech jsem měla hnědé oči. A víš, co na to řekla moje máma? Že se na to mám zeptat tebe. Takže co spolu tajíte? A proč mám najednou modré oči?" Elliot se chytí za hlavu, jako kdyby mu měla ze všech těch informací za chvíli vybouchnout.

„Brynn, neměli bychom to teď řešit," řekne polohlasně. Rukama se chytí dřevěné lavice, jako kdyby se s ním začala točit jako kolotoč a on se musel něčeho držet, aby z něj nevypadl. Co se to s ním děje?

„A kdy bychom to tedy měli řešit? Co když zítra zase zmizíš? Všechny otázky se nakonec stočí k tobě a když odejdeš, nikdy se nedozvím pravdu."

„Proč ti pořád tak moc záleží na pravdě, Brynn? Copak ti nestačí, že jsem tady a že jsme konečně spolu?"

„Protože chci vědět, kdo skutečně jsi."

„Musím jít na vzduch," řekne spěšně a rozběhne se směrem k východu. Ostatní návštěvníci hostince se za ním otáčí, ale jen já se mu vydám na pomoc.

Když vyjdu ven, nikde ho nevidím.

Porozhlédnu se kolem, ale jako by se po něm slehla zem. Vyrazím ho hledat na parkoviště, avšak brzy ho opět spatřím. Dva muži ho drží a táhnou někam do lesa. Neváhám ani sekundu a rozběhnu se za nimi.

Sníh mi běh ztěžuje a každý nádech ledového vzduchu mě bolí. Ale ani jedno mě nemá možnost zastavit. Když jsem už jen pár metrů od nich, rozhodnu se, že na ně zavolám.

„Hej!" Snažím se nemyslet na to, že by mohli být nebezpeční, a zavolám znovu a hlasitěji: „Stůjte!" Zastaví se a otočí. Mají na sobě lyžařské brýle. Musí to být ti samí, co fotili mě a Nolana. Dostanu ještě větší vztek, protože si vzpomenu na titulní stránku onoho bulvárního časopisu a na popisek fotku doplňující.

„Brynn, běž, poradím si sám!" zavolá na mě Elliot a já si jen pomyslím, jestli se nezbláznil. Neexistuje realita, ve které bych ho teď opustila. To bych spíš nechala celého pátrání po pravdě.

Nevím ale, co bych měla udělat, a tak učiním pár kroků vpřed a spoléhám na jediný nástroj, který proti nim můžu použít. Komunikaci.

„Co po něm chcete? Vsadím se, že kdyby to byly peníze, tak by je vám dal, není třeba ho táhnout bůhví kam," řeknu a můj hlas se lehce zatřese. Stejně jako moje tělo postrádající obvyklou obeplost teplé bundy.

Jeden z mužů si začne sundávat brýle a když to udělá, málem přestanu dýchat. Je to můj otec.

Připadá mi, jako kdyby mě někdo udeřil do břicha a vyrazil mi dech. Jsem v šoku, ale ne překvapená.

„Ahoj, Brynn," řekne. „Nechtěla jsi poslouchat, tak tě k tomu musím donutit."

Kdyby mi chyběla úcta k rodičům, nakráčela bych k němu a dala mu facku. Ale i přesto všechno, co udělal, si to dovolit nedokážu. Žádný z jeho činů nemůže změnit fakt, že je můj otec a že se mu cítím být přirozeně podřazená.

„Co to děláš, tati? Proč to děláš ještě horší, než už to je?" zeptám se.

„Slepě věříš, že je tenhle kluk normální a tak to nemůže zůstat. Nedokážu se dívat na to, jak se moje dcera promenáduje po městě s tímhle monstrem. Kéž bys jen věděla, jaké to je, sledovat svoje dítě ženoucí se do záhuby. A vědět, že každým dnem může přijít o život kvůli někomu, kdo ani není člověk."

Domnívám se, že se můj otec dočista zbláznil. A divím se, že ten jeho kumpán na to nic neříká. Zřejmě věří stejné ideologii jako on. A to je ještě horší. Otec do toho dokázal namočit i někoho jiného.

„Co s tím všichni máte? Elliot není nebezpečný. Jen jsme porušili zákaz, to není důvod k tomu, abychom se už nikdy nemohli vídat," řeknu a začínám být pořádně rozčilená.

„Lhali jsme ti. Všichni jsme ti lhali, abychom tě ochránili, ale k čemu to bylo? Stejně jste se zase potkali. Víš, proč jsem odešel? Protože jsem nedokázal žít s tím, že moje dcera má kousek z něj," řekne a ukáže na Elliota. „Modré oči. Oči démona. Navíc si viník chodí po světě dál, jako kdyby se nic nestalo. Že by byla izolace dostatečný trest? Nemyslím si. Chtěl jsem pomstu. Chtěl jsem, aby se o něm dozvěděl svět a naložil s ním podle svého. A tak jsem se před pár týdny vrátil do Anchorage a čirou náhodu jsem v hospodě potkal svého přítele ze střední, nedostudovaného učitele, který se živí focením pro bulvár. Když jsem mu řekl o Elliotovi, byl nadšený. Věděl, že Elliotovy fotky nám vynesou majlant a mně jako bonus vytouženou pomstu za to, že mi zničil dceru a zapříčinil rozpad naší rodiny. Ale ani jednou se nám ho nepodařilo vyfotit, a tak jsme museli vymyslet plán bé. Elliotovi zrovna odešel domácí učitel, a tak to za něj s falešným diplomem převzal tady Rolland." Druhý muž si sundá brýle a Elliot vypadá, jako by ho to ani nepřekvapilo.

„Vy jste mi ukradl ty rukavice!" zasyčí na něj.

„Ano, doufal jsem, že díky tomu se má dcera alespoň dozví, co umíš. Ale to se nestalo."

„Co po něm teda chceš? Docela ráda bych tuhle šaškárnu ukončila."

„Chci fotku, na které je vidět jeho moc."

„Jen přes mou mrtvolu," vysměje se mu Elliot, přestože jeho výraz je poměrně zmučený.

„Potřebuješ motivaci? Rollande, chyť ji!" Elliotův učitel se ke mně rozběhne, ale já zůstanu stát na místě jako přikovaná. Nedokážu se rozhodnout, co mám dělat. Měla bych utíkat, ale zároveň tu nedokážu nechat Elliota samotného.

Stane se ale něco zvláštního. Jen několik málo sekund po tom, co po mně Rolland vystartuje, se jeho nohy zastaví a on zůstane stát. A příčinou toho je Elliot, který jeho nohy přimrazil k zemi pomocí jakéhosi kouzla vycházejícího z jeho holých rukou.

Hned po tom, co je zneškodněn jeden protivník, se Elliot vrhne na mého otce a když mu přestane stačit pouhá lidská síla, použije k boji přesně ty samé ledové proudy, které jsem viděla v lese na svoje narozeniny. Nakonec se Elliotovi podaří od mého otce odtrhnout a přimět ho zůstat stát na místě stejně jako Rollanda.

Mám pocit, že se za chvíli vyvrátím. Můj otec měl přeci jen pravdu. Elliot není normální a má nějakou kouzelnou ledovou moc. Nezní to zvláštně?

Jako by mě to přimělo upadnout do snu...