Kapitola šestnáctá:
BARVA

Sobota 17. prosince

Brynn

Na dnešní den mám v plánu Calebovi pomoct s výrobou rodokmenu. Přeje si, aby co u nejvíce jmen byla i fotografie, a tak mi nezbývá nic jiného, než jít za mámou a zeptat se, kam je dala.

Všechna rodinná alba byla vždycky uložena ve skříňce pod televizí v obývacím pokoji, ale před pár měsíci tam máma uložila deky a alba přesunula někam jinam. Jenže dodnes nevím kam. Nikdy jsem se o to příliš nezajímala, jelikož pohled na staré fotografie mě pokaždé hodí do hluboké nostalgické propasti, ze které hledám cestu ven i několik dní. Teď už se tomu ale vyhýbat nemohu.

„Mami? Caleb má za úkol vyrobit rodokmen a já mu s tím budu pomáhat. Chtěl by tam mít i fotky, ale já nevím, kde jsou všechna naše rodinná alba. Pamatuješ si, kam jsi je dala?" Jakmile to dořeknu, máma se na mě otočí a sundá si zástěru, kterou používá pokaždé, když vaří.

„A nemůžete použít fotky z tvého počítače?" navrhne.

„Nějaké určitě použijeme, ale fotky prababiček a pradědečků v digitální podobě nemám. A vím, že v albech jsou, takže bych je chtěla naskenovat a vytisknout," vysvětlím. Z jejího zachmuřeného výrazu v obličeji je mi však jasné, že mi ten nápad bude chtít rozmlouvat i nadále.

„Nevzpomínám si, kam jsem je dala." Zajímalo by mě, proč se takhle chová. Pokud je na mě pořád ještě naštvaná za to, že se vídám s Elliotem, nemusí za to trestat i Caleba. „Ale možná jsou nějaká na půdě. Můžeš se tam zkusit podívat," řekne nakonec. Poděkuji jí a vezmu nohy na ramena. Dál už bych totiž v tomhle rozhovoru rozhodně pokračovat nedokázala.

Všichni kolem mě se chovají, jako by mi něco tajili, a teď se k nim přidala i moje máma. Nevím, jak dlouho to ještě dokážu snášet. Každá odpověď je zároveň otázkou. Je to k zbláznění.

Ať už dřív nebo později, musím přijít na to, co se tady děje. Spojuje všechny moje příbuzné jedno a to samé tajemství, anebo každý z nich tajnůstkaří z úplně jiného důvodu? Kdyby ovšem platila ta druhá možnost, byla by to příliš velká náhoda.

Stahovací tyčí otevřu dvířka vedoucí na půdu a když se otevřou, stáhnu dolů dřevěné schůdky. Vylezu nahoru a ocitnu se v tom nejzaprášenějším prostoru na světě. Všechny věci, které už dole v domě postrádaly svůj význam, se ocitly tady. A překvapivě jich není zrovna málo.

Procházím kolem starých kusů nábytku, nějaké velké bílé truhly a spousty krabic naplněných nejrůznějším harampádím. Je tu taky velké množství hraček z mého dětství i výtvorů, které jsem dělala ve škole, když jsem byla mladší. Nazvala bych to tu místem plným vzpomínek. Jen ještě někde najít ty fotky.

Zabrousím do jedné z kartónových krabic a objevím v ní plyšové hračky. Pomalu otvírám další a další, ale v žádné z nich není to, co hledám.

Nakonec prohledám skoro celou půdu, přesto alba najdu na místě, na němž jsem už byla. Tedy částečně. Nenapadlo by mě, že by máma schovala rodinná alba do boxu za zrcadlem, navíc přehozeným starým prostěradlem.

Vezmu krabici k východu a zavolám na Caleba, aby mi přišel pomoct. Když ji odneseme do Calebova pokoje, položíme ji stranou a Caleb mi ukáže, co zatím zvládl bez mé nepřítomnosti.

„Snažil jsem se načrtnout si strom, ale moc se mi to nepovedlo," řekne zklamaně.

„Vždyť to vůbec není zlé! Jen ti to trochu poupravím a můžeme začít vybarvovat," vyslovím nadšeně a přisednu si k němu ke stolu.

Vrhneme se do práce a čas utíká jako voda. Povídáme si při tom o všem možném. O škole, filmech i Elliotovi. Je osvobozující, že se dokážu o Elliotovi bavit, aniž by mi to způsobovalo sebemenší bolest. Přeji si, aby to tak zůstalo napořád.

Jakmile dojde čas na fotografie, vytisknu ze svého počítače obrázky mámy, Caleba, mě, táty a jeho rodičů. Zbytek budeme muset najít v albech.

Při pohledu na tátu se mi chce začít brečet, ale podaří se mi to zadržet. Je kruté, že se někdo dokáže změnit natolik, že ho skoro nepoznáváte. Někdo, kdo vám měl být jedním z nejbližších lidí na světě, někdo, kdo vám měl být oporou a zahlcovat vás láskou. Místo toho teď spolu vedeme boj.

Vrátím se ke Calebovi do pokoje a podám mu vytisknuté fotky. Ihned si je začne lepit k příslušným jménům a já se s krabicí alb posadím na zem a zády se opřu o jeho postel.

„Škoda, že tam nejsou žádné fotky z doby, když jsi byla malá. Byla by sranda," řekne Caleb.

„Ty už ses do nich díval?"

„Jen do některých."

Prohledám alba a najdu fotky máminých rodičů, všech prarodičů, tetiček a strýců. Ale přesně jak říkal Caleb. Není tu skoro žádná fotka z doby, kdy jsem byla mladší. A tak mu rychle vytisknu zbylé fotografie a vrátím se na půdu, abych našla své staré já.

Po několika minutách hledání mě napadne, že jediné místo, kde tyto fotky mohou být, je bílá bedna. Ta však nejde otevřít, protože je zamčená. A klíč může být jen na jediném místě.

Znovu opustím půdu a zaběhnu do máminé ložnice. Ve svém kosmetickém stolku skladuje nejen kosmetiku, ale také různé důležité věci jako cestovní pas anebo třeba klíč od něčeho, jako je tajná bedna schovaná na půdě. V jednom z vrchních šuplíků najdu hned několik klíčů, takže je s sebou vezmu všechny.

Po návratu na půdu vyzkouším dva klíče, až napotřetí se trefím. Jakmile bednu otevřu, nestačím se divit tomu, co v ní najdu. Další alba, plyšové hračky a obrázky. Všechno patřící mně.

Jako první si prohlédnu obrázky, které jsem s největší pravděpodobností malovala, když jsem byla ještě hodně malá. Jsou na nich zasněžené krajiny, různé druhy vloček a postavičky z Ledového království. Při pohledu na ně se zasměji. Nejsou špatné, ale ani tak dobré, jak jsem si v té době myslela.

Na samém dně, pod sněhově bílou pokrývkou s třpytivými vločkami, najdu malou červenou krabičku od bot. Když ji vytáhnu a otevřu, zatají se mi dech. Bála jsem se, že to tu najdu. Další fotografie. Moje fotografie.

Prohlížím si jednu za druhou, až narazím na jednu, která zabírá můj obličej tak z blízka, jak to jen jde. Může mi na ní být tak pět nebo šest let. Mám na hlavě narozeninovou čepici, ústa pošpiněná dortovou polevou a široce se usmívám. Musím uznat, že jsem byla roztomilé dítě. Jen jedna věc mě ale trochu zarazí. Moje oči jsou na fotce tmavé, skoro jako Calebovy. Připadá mi to zvláštní, a tak se rozhodnu vrátit k několika předešlým fotkám a zaměřit se na své oči, abych se ujistila, že je to jen nějaká chyba způsobena podmínkami, za kterých byla tato fotografie focena. Na některých jejich barva příliš rozeznat nelze, klidně by mohly být modré, jen dálka a světlo je mohlo učinit tmavšími. Na jiných fotkách je velmi pěkně vidět, že jsou mé oči hnědé.

Barva očí se přece lidem s věkem nemění. Za žádných okolností to není fyzicky možné. Existuje pouze jedno logické vysvětlení. A to je to, že ty fotky někdo upravil. Jenže proč by to dělal?

Jelikož je mi jasné, že sama na řešení této hádanky nepřijdu, vydávám se do kuchyně za mámou, abych se dožádala vysvětlení. A vezmu s sebou i fotku z narozenin, aby mi nemohla říct, že opět o ničem neví.

„Proč mám na fotkách z dětství hnědé oči, když moje oči jsou modré?" zeptám se a natáhnu k ní ruku s fotkou. Vezme si ji, ale jakmile ji spatří, vrátí mi ji a do očí se jí nahrne směsice zloby a žalu, která ji přiměje uronit pár slz. Dotknu se její paže, aby věděla, že je v pořádku, když mi poví pravdu. A modlím se, aby to udělala.

„Měla by ses na to zeptat spíš Elliota, ne mě," řekne s uslzenýma očima.

„Co? Proč? Vždyť jsi moje máma, neměla bys to vědět? Já tomu nerozumím. Proč mám na těch zpropadených fotkách hnědé oči, mami? Proč? To je tak těžké mi odpovědět?" Samým zoufalstvím se mi zlomí hlas a do očí se mi stejně jako jí nahrnou slzy. Já jim ale nedovolím, aby se mi svezly po tvářích, protože chci, aby máma věděla, že se zlobím, a slzy nikoho z nás mě nepřinutí vzdát svůj boj o pravdu.

„Elliot je jiný, a to ho dělá nebezpečným. Jestli tě miluje natolik, aby tě udržel v bezpečí, řekne ti pravdu, ale bude se od tebe držet dál."

„Co to má znamenat?"

„Že všichni střežíme tajemství, které není naše. Je jeho. A je nebezpečné. Ani nevíš, jak mě ničí, že ti musím věci zatajovat a lhát ti, ale je to jen malá oběť za to, že jsi v bezpečí. I když teď už zase o něco míň." Odejde a nechá mě samotnou stát v kuchyni, jako by mi právě neřekla tu nejvíc dramatickou věc na celém světě.