Kapitola jedenáctá:
TITULNÍ STRANA

Neděle 11. prosince

Brynn

„Mami? Proč jsi chtěla na Wellsovy podat žalobu?" zeptám se u snídaně. Doufala jsem, že to bude dobrý nápad, ale když mámě vypadne toast z rukou a dopadne na talíř namazanou stranou, usoudím, že jsem se s největší pravděpodobností mýlila.

„Odkud to víš?" zeptá se překvapeně. Zastrčí si vlasy za uši, což prozrazuje její nervozitu.

Včerejší rozhovor s Elliotem na mě zapůsobil. Dokonce víc, než jsem čekala. Věděla jsem, že mi na něm záleží. Celou tu dobu, co tu nebyl, mi na něm záleželo. Ale nevěděla jsem, jak moc.

Když jsem ho včera viděla, vybavily se mi všechny ty roky strávené po jeho boku. Všechny ty vzpomínky, které jsem se snažila potlačovat, abych neupadala do věčného smutku. Najednou se vynořily, a já věděla, že je to v pořádku. Elliot je zpátky, už se nemusím topit v žalu. Tak mu odpusť, Brynn, říkala jsem si. Je tady a snaží se to s tebou urovnat, tak mu odpusť. Není to jeho chyba, zakázali mu se s tebou vídat.

A tak jsem to udělala. A je čas, aby to udělala i máma.

„Od Elliota," odpovím upřímně. Už jsem unavená z věčného lhaní, a navíc jsem zvědavá na máminu reakci.

„Jak... Jak je to možné? Myslela jsem, že se odstěhovali," vysloví trochu nejistě.

„Ano, ale jen pár kilometrů za město. Copak sis myslela, že je svojí směšnou žalobou přiměješ odstěhovat se na druhou stranu světa? Mami, řekni mi, proč jsi zašla tak daleko," žadoním o vysvětlení.

„Protože jsi málem umřela! A to kvůli němu. Brynn, ten kluk je nebezpečný. Drž se od něj dál," řekne přísně, ale já protočím očima.

„Proboha, posloucháš se vůbec? Elliot a nebezpečný? To je víc než přehnané. Prostě jsme udělali hloupost. Šli jsme lyžovat, přestože jsi nám to zakázala. To není zločin. A že jsem si ublížila? Mami, vždyť to se stává dnes a denně. Buďme rádi, že jsem přežila, a netrestejme se za takovéto hloupé chyby. Víš, jak mi bylo, když jsem přišla o svého nejlepšího kamaráda? Mizerně. Byla jsem nešťastná a úplně zoufalá. A pak odešel táta. Proč mám pocit, jako by to spolu souviselo? Začali jste se hádat až po tom incidentu s Elliotem. Co se to tady vlastně děje?" ptám se zoufale. Ještě že tady není Caleb. Nechtěla bych, aby tenhle rozhovor slyšel.

„Vím, jak ti bylo, Brynn. Mně tak bylo taky, víš? Protože se můj vztah s tvým otcem začal rozpadat jako domeček z karet. Občas by nebylo na škodu, kdybys myslela i na city ostatních, nejen na ty svoje. Nemůžu ti dát informace, které po mně žádáš, protože je nemám. Ano, je pravda, že jsem chtěla podat žalobu, ale nikoho jsem z města nevyhnala. Wellsovi se odstěhovali dobrovolně," řekne nakonec a odejde z kuchyně.

Verze toho, co se skutečně stalo, se začínají lišit. A já pořád nevím, kam patří ta část, kdy jsem Elliotovi řekla, že ho miluji. Co se skutečně stalo? A kdo je tady ten lhář?

* * *

Pondělí 12. prosince

Na cestě na první hodinu do mě vrazí Easton, a tak se ho zeptám, co blázní, načež se mi dostane velmi nečekané odpovědi.

„Jsi v novinách!" zahučí do mě a před obličej mi vrazí nějaký bulvární časopis.

„Co?" podivím se.

„Přímo na titulní stránce. A Nolan je tam taky," dodá a já si časopis vezmu do rukou, abych si mohla pořádně prohlédnout jeho obálku.

Easton má pravdu. Na obálce jsem skutečně já a Nolan, jak podlézáme policejní pásku strážící místo, na němž se donedávna nacházela podivná ledová jeskyně. „Přichyceni při činu. Mladý pár si zřejmě chodil užívat do tajemné ledovcové jeskyně uprostřed temného lesa. Ale ta před pár dny zmizela," přečtu a na chvíli se mi zatmí před očima. „To se mi snad zdá."

„To se ti teda nezdá," řekne Easton.

„Vážně?" zeptám se sarkasticky.

„Vážně," řekne někdo jiný. Otočím se a zjistím, že za námi stojí Nolan. „Ani mně to není příjemné, kdyby tě to zajímalo," dodá podrážděně. Má mírné kruhy pod očima, jako kdyby celou noc probděl.

„Ale ty tam v té tmě nejsi poznat! Moje žlutá bunda svítí tak, že už mě policajti nejspíš hledají!" začnu vyšilovat. Až si máma někde přečte tenhle úryvek, dostane infarkt. Nejen, že neví, kde se po škole toulám, ale taky si bude myslet, že s Nolanem něco mám, aniž by o tom věděla. Což není pravda.

Nolan chce něco namítnout, ale školní rozhlas ho přeruší. „Prosím, aby se do kanceláře ředitele okamžitě dostavili tito studenti: Brynn Owensová, Nolan Weaver, Easton Boyd a Ravi Tuckerová," řekne ženský hlas v rozhlasu.

„Proč já?" podiví se Easton. „Nic jsem neudělal. Ani jsem tam nebyl!"

„To nevím. A kde je vůbec Ravi?" zeptám se. Všichni však zakroutí hlavou a věnují mi zmatené pohledy. Zvláštní.

* * *

Přesně jak jsem předpokládala, předvolali si nás k výslechu.

„Takže co jste tam s tím klukem dělali?" zeptá se mě muž v policejní uniformě a posadí se na židli naproti mně. Ředitel stojí u okna a výslech pozoruje jen zpovzdálí.

„Nic. Jeli jsme se projet na skútru a projít se lesem. A zastavili jsme se u toho místa jenom proto, že se tam Nolan tehdy propadl, a zajímalo ho, jestli tam to místo pořád je," vysvětlím.

„Jestli tam pořád je? Copak jste čekali, že zmizí?" ptá se a já si povzdechnu.

„Ne. Ale sám určitě víte, že se tam děje něco zvláštního. Jen nás to zajímalo... Neměli jsme tam chodit, je to nebezpečné a litujeme toho, ale s tím, co se tam děje, nemáme nic společného. Jak bychom taky mohli?"

„Dobře. Takže jste tam ani neprovozovali žádnou sexuální aktivitu?" zeptá se trochu zdráhavě. Zřejmě je mu to nepříjemné, ale zeptat se musí. Kdyby věděl, jak moc nepříjemné je to mně!

„Samozřejmě, že ne," odpovím.

„Dobrá, to je vše, můžete jít, slečno."

„Takže mě z ničeho nepodezíráte?"

„Měli bychom?"

„Ne."

„V tom případě ne."

„Vraťte se do hodiny, slečno Owensová," řekne ředitel. Z jeho obličeje nejdou vyčíst vůbec žádné emoce, a tak netuším, co si o celé situaci myslí. Možná ho to vůbec nezajímá a těší se jen na to, až strážníci opustí školu a celé tohle divadlo s policií skončí.

Na chodbě se potkám se všemi svými přáteli, kteří byli na výslechu přede mnou. Ravi a Easton v ředitelně strávili sotva pár minut, protože se jich policajt ptal jen na to, co už jim řekli předminulý týden, a na mě s Nolanem. Jenže o nás dvou nic nevěděli, protože jsme jim ani nic neřekli. Nolan v ředitelně strávil o něco delší čas, stejně jako já, a tak mě překvapuje, že tu Easton i Ravi stále čekají.

„Na co se tě ptali?" zeptá se Nolan.

„Předpokládám, že na to samé, co tebe."

„A co jsi jim řekla?"

„Pravdu. Nic nevíme."

Ale co Ravi, která na mě kouká, jako by věděla daleko víc než já?