Kapitola desátá:
U WALTERA

Sobota 10. prosince

Brynn

Po Elliotově odjezdu z města jsem byla to jediné, co tu po něm zůstalo. Jeho zoufalá a zlomená kamarádka.

Myslela jsem si, že když sejde z očí, sejde z mysli. Ostatně, často to tak bývá, i já jsem se o tom již několikrát přesvědčila, ale v Elliotově případě to bylo jiné. Prvních pár měsíců jsem byla nešťastná. Elliot totiž odešel jen několik málo dní po tom, co jsem se mu svěřila s tím, že k němu cítím něco víc než jen pouhopouhé přátelství.

Ale pak jsem se na něj začala zlobit. Odešel, aniž by mi cokoliv řekl, a to mě rozčilovalo. Snesla bych cokoliv. Snesla bych, kdyby mi řekl, že ke mně nic necítí, že nechce ani pomyslet na to, že bychom spolu byli, a snesla bych i to, kdyby mi řekl, že po mém trapném vyznání již nemůžeme být nadále přátelé. Ale ne mlčení.

Možná, že kdyby odešel jinak, kdyby se rozloučil, varoval mě, bylo by to pro mě všechno jednodušší. Mohla jsem tuhle kapitolu ukončit a jít dál.

Jenže co mám dělat teď? Elliot je zpátky. Mám v té kapitole pokračovat, nebo ne? Srdce mi říká, abych mu odpustila. A já chci. Tak odkud se bere ten varovný hlas v mojí hlavě, jenž mi našeptává, že by to opět mohlo dopadnout špatně?

* * *

Třebaže se mi daří Elliota ignorovat, jeho vzkazy ne. Dnes dorazily dokonce dva. Jeden s nápisem Dáš mi druhou šanci? a druhý U Waltera, 19:00.

U Waltera je zřejmě nějaký podnik. Už jsem ten název slyšela, ale nikdy jsem tam nebyla. Vložím ho tedy do Google Maps a čekám, kam se zapíchne červený špendlík. Jakmile se tak stane, překvapí mě, jak daleko se tento podnik nachází. Nechci se spoléhat na autobus, a tak vytočím Nolanovo číslo.

„Ahoj, Nolane. Mohl bys mi prosím půjčit skútr? Vím, že ho teď po tobě chci často, ale věř mi, že je to jen proto, že na něm momentálně nemůžeš jezdit ty. Někdo ho přece musí vyvětrat, nebo ne?"

„Dobrý způsob, jak mě přimět ti ho půjčit," řekne Nolan pobaveně. „Jasně, že ti ho půjčím. Kam máš namířeno?"

Nevím, jestli by měl Nolan o Elliotově návratu vědět, a tak se rozhodnu lhát. „Mám se sejít se svým otcem. Mimo Anchorage."

„To myslíš vážně? Páni. To je co říct..."

„Jo. Nevím, o co mu jde. Ale stejně na večer nemám žádné jiné plány..."

Kdyby mohly lži zabíjet, právě teď bych bezvládně ležela v kaluži vlastní krve. Protože i kdybych žádné plány neměla, můj otec by byl ten poslední, s kým bych se v sobotu večer chtěla sejít.

* * *

Elliot

U Waltera je dřevěná chata, která nabízí ubytování turistům, jež přijeli objevovat aljašskou přírodu, a taky útulnou hospodu nejen pro cizince, ale i pro místní. Sálá z ní teplo, vůně dřeva a dobrá nálada. Objevil jsem ji na jedné ze svých osamělých procházek po okolí a cítím se tu dobře, takže doufám, že se tu bude cítit dobře i Brynn. Pokud tedy vůbec dorazí.

Po příchodu na mně přistane několik párů zvědavých očí. Ty se však během chvilky začnou věnovat něčemu jinému a na mě zcela zapomenou.

Zdá se, že hostinec je naplněný k prasknutí, ale v sobotu večer se není čemu divit. Naštěstí se mi však podaří najít jeden volný stůl tak akorát pro mě a Brynn, a tak se k němu usadím.

Když se mě číšník zeptá na doklad totožnosti, tak ho ujistím, že tady nehodlám pít alkohol, a poprosím ho o obyčejnou colu.

Podívám se na hodinky a zjistím, že do sedmi hodin chybí ještě pět minut, a tak mám pořád ještě naději, že Brynn dorazí.

Nevím, proč vůbec doufám, že mi dá druhou šanci. Co když jsem tady úplně zbytečně? Co když ze sebe jen dělám šaška a ona ani nepřemýšlí nad tím, že by dorazila?

Můj táta by mi nejspíš řekl, že za zkoušku nic nedám. Možná právě tato slova, která už mám v sobě hluboko zakořeněná, mě nutí to alespoň zkusit.

„Čau," pozdraví Brynn a přisedne si ke mně. Ani jsem nezaregistroval, že se ke mně blíží, a teď jsem v mírném šoku. „Je tu spousta lidí, nemohla jsem tě najít," řekne a svlékne si zářivě žlutou bundu. V takové bych ji byl schopen rozeznat i na míle daleko.

Teplé světlo lampy nad naším stolem ozařuje Brynn obličej, a já si ji tak konečně můžu pořádně prohlédnout. Neviděl jsem ji skoro dva a půl roku a za tu dobu se viditelně změnila. Ale ne natolik, abych ji nepoznal. Ne natolik, aby to ovlivnilo mé city k ní. Ne natolik, aby to ovlivnilo cokoliv jiného. Je stejně neuvěřitelně krásná jako předtím. Kéž bych jí to jen mohl říct. Ale cítím, že to není vhodné.

„Ahoj, jsem rád, že jsi přišla," řeknu. Jsem tak nervózní, že cítím, jak se potím. Anebo je to tím světlem?

„Jo, no, původně se tu se mnou chtěl sejít můj otec, ale to jsem odmítla. Takže když přišel ten vzkaz od tebe, říkala jsem si, že na tomhle místě asi něco bude, a tak jsem tu." Nevím, jestli to mám brát tak, že je tu kvůli občerstvení, a ne kvůli mně, ale je mi to celkem jedno. Hlavně, že je tady, a já se můžu ztrácet v jejích modrých očích. Kdyby jen věděla, kde k nim přišla...

„Tvůj otec? Jak to myslíš?"

„Před devíti měsíci odjel na pracovní cestu. A už se nevrátil," vysvětlí. Říká to tak klidně, jako by se to stalo už léta zpátky, a ne jen před pár měsíci.

„Brynn, to mě-"

„Nemusíš říkat, že tě to mrzí. Nemusí tě to mrzet. Mě samotnou to nemrzí. Více než vlastní rodina ho začali zajímat přátelé z hospody. S mámou se příšerně hádali a já i Caleb jsme věděli, že je něco špatně. Nakonec nám řekl, že odjíždí. Nebyla to pravda, z práce ho vyhodili. A ačkoliv to o vlastním tátovi říkám nerada, bez něj je nám doma líp. Nemusíme trpět žádné opilecké výstupy a tak podobně."

Jsem takový blbec! Byl jsem pryč v době, kdy mě Brynn nejvíc potřebovala. Přitom jsem nebyl vůbec tak daleko, jak si nejspíš myslela. Jen dvacet minut od Anchorage. Hloupých dvacet minut! Jenže co jsem mohl dělat, když jsem dostal zákaz Brynn vídat?

„Dost řečí o mně. Jsem tady, abych se dozvěděla pravdu. Co se stalo ten den, kvůli kterému jsi zjevně odešel?"

„Tobě to neřekli?"

„Řekli. Ale chci to slyšet od tebe."

Věděl jsem, že se tomuhle nevyhnu, ale přesto jsem napjatý. „Byli jsme lyžovat. Jen my dva. Chtěla ses hecnout a sjet svah, na který jsi ještě nebyla připravená. Snažil jsem se ti to rozmluvit, ale neúspěšně. Doteď si to vyčítám, protože jsi spadla a uhodila se do hlavy. Hodně silně. Pak pro tebe přijela záchranka. Mírný otřes mozku, výpadky paměti..."

„Něco mi na tom nesedí. Všichni mi říkají tuhle verzi, ale mně v ní něco chybí. A nevím, kam to mám zařadit."

„A co máš na mysli?" ptám se, protože jsem zcela zmatený.

„Vlastně o tom nechci mluvit... A teď. Proč jste se odstěhovali?"

„Protože..." Neskutečně mě štve, že jí musím lhát. To bych jí radši řekl pravdu. A to úplně celou. „Na to lyžování jsem tě pozval já. Měli jsme jít večer, k tomu na Silvestra, a tvojí mámě se ten nápad prostě nelíbil, takže ti to zakázala. Jenže ty ses hrozně těšila a já nechtěl, abys byla zklamaná, takže jsme ten zákaz porušili. A když se to zvrtlo, tvoje máma usoudila, že mám na tebe špatný vliv a že tě to mohlo stát život. Chtěla podat žalobu, ale moji rodiče jí navrhli, že se odstěhujeme a já už tě nebudu vídat. To jí stačilo a žalobu nepodala." Doufám, že takhle jí to řekli rodiče, jinak nevím, jak se z toho vykroutím.

„To mi nikdo neřekl," řekne Brynn. „Máma tvrdila, že neví, proč jste odjeli. Zeptám se jí na to. Myslím, že už jsem dost stará na to, aby mi řekla, že chtěla podat žalobu na mého nejlepšího kamaráda. Mimochodem, proč máš na sobě ty rukavice?"

„Přišel jsem chvíli před tebou, nestihl jsem si je sundat."

„Vážně? Vždyť máš v sobě už půlku coly."

„Měl jsem žízeň..."

„Proč mám pocit, že mi lžeš?" rozzlobí se Brynn.

„Říkám ti pravdu! Podívej, pozval jsem tě sem, abychom si promluvili. Chci napravit, co jsem pokazil, tak proč bych ti lhal?"

„Dobře, fajn."

„Dobře."

„Proč jsi byl v té jeskyni?" ptá se dál.

„Viděl jsem, jak tam jdeš, tak jsem šel za tebou. Nechtěl jsem, aby se ti něco stalo. Najednou jsi začala mizet ve sněhu, přišlo mi to nebezpečné."

„A co jsi dělal v noci v lese?"

„Venčil jsem psa. Bydlím nedaleko.

„Psa? Nevšimla jsem si ho."

„Odběhl..."

Tenhle rozhovor je hotové peklo. Co jsem si vůbec myslel? Že to bude jednoduché? To sotva.

Brynn složí obličej do dlaní a já ztuhnu. „Brynn, co ti je?" Když nic neříká a obličej má stále schovaný, vezmu její ruce a položím je na stůl. „To je lepší. Počkat, ty pláčeš? Můžu za to já?"

„Ne, ne. Jen... Jsem ráda, že jsi tu a že spolu mluvíme. Bože, nečekala bych, že to řeknu. Ale když tu teď s tebou sedím, nedokážu se zlobit. Navíc za to, co se stalo, podle mého nemůžeš."

„Takže mi odpouštíš?"

„Ano," řekne a utře si slzy. Vtom se před námi zjeví Brynnin otec, který jako by čekal, že tu dnes budeme.

„Tati? Co tady děláš?" zeptá se Brynn svého táty.

„Přišel jsem tě alespoň pozdravit, když už sis se mnou nechtěla jít sednout," řekne jí. „Už ses Elliota zeptala, proč má ty rukavice? Anebo proč se tě nemůže ani dotknout, aniž by se bál, že ti ublíží?"

„Cože?" podiví se Brynn.

„Se vší úctou, pane, bude lepší, když se vrátíte tam, odkud jste přišel," řeknu a snažím se držet nervy na uzdě.

„Copak nemá právo znát pravdu?" zvýší na mě hlas. „Všem jsi nám zničil život, ty bastarde, a ona má právo to vědět!"

„Elliot mi řekl o té žalobě, takže se můžeš uklidnit. Anebo víš co? Odcházíme. Elliote, pojď," vyzve mě Brynn a já jsem za to víc než rád. Její otec chce očividně vyzradit tajemství, které mu nepatří, a k tomu za žádných okolností nesmí dojít. Přeci jen je to kvůli Brynniné bezpečnosti.

„Utíkáš od vlastního otce? To si budu pamatovat!" zavolá na nás ještě, ale to už jsme z hostince skoro pryč.

Jakmile vyjdeme ven, Brynn se začne rozčilovat. „Jak ti mohl říct, že jsi bastard? Já bych mu takovou vrazila. Věčně obviňuje ostatní, ale u sebe chybu nikdy nehledá. Neuvěřitelné. Moc se ti za něj omlouvám," řekne a podívá se na mě s provinilým výrazem v očích.

„To nemusíš. Rodiče si nevybíráme."

„To ne. Bohužel. Děkuju ti za dnešní večer. I když nebyl příliš dlouhý. Nebude ti vadit, když už půjdu domů? Nějak mě to rozhodilo..."

„Ne, ne, samozřejmě, že nebude. Jsem rád, že jsi přišla a vyslechla mě," řeknu upřímně.

„A co bude teď? Hádám, že jsme na sebe neměli narazit," poznamená Brynn. A je to pravda. Neměli jsme na sebe narazit, ale poněvadž už se to stalo, co s tím uděláme? Máme si jít zase po svých? Já už ji ale podruhé ztratit nechci.

„Pro začátek by sis mohla odblokovat moje číslo." Řeknu to spíš jako vtip, ale ve skrytu duše doufám, že nad tím alespoň popřemýšlí.

„Jasně, napadlo mě, že to neznámé číslo, co mi pořád volá od doby, co jsme na sebe narazili v jeskyni, bude tvoje. Neboj se, odblokuju ho," řekne s úsměvem a já nedokážu uvěřit vlastním uším. „A měli bychom se co nejdřív zase sejit," dodá, načež se dostanu do sedmého nebe.

Brynn je zpátky v mém životě. Je tohle vůbec můj život?