Běžím. Běžím. A běžím.

Můj zvonivý smích se ozývá všemi kouty mého milovaného lesa, plného zeleně a ticha.

Medově plavé vlasy, které obyčejně mívám dlouhé jen po ramena, za mnou povlávají jako ocas za papírovým drakem. Snaží se ukázat směr cizincům, kteří by mě chtěli pronásledovat.

V obláčkově bílých šatech vypadám jako panenka. Sukně je kolem mě rozevřená jako kupole v katedrále a neustále vydává zvuk větru, který si s nimi pohrává. Vršek šatů tvoří jen ramínka s malinkým výstřihem do V, vykládaným diamanty a proplétané čerstvou trávou s místního pole.

Vlastně si ani neuvědomuju, proč běžím. Někdo by si asi pomyslel, že jsem blázen. Naprosto s ním souhlasím.

Jsem blázen. Sama to moc dobře o sobě vím.

Mluvím se zvířaty, lidé mě neposlouchají, nedívám se do zrcadla, ale jen do malého průzračného potůčku a stelu si svou postel na mechu.

Tak tohle jsem já. Jsem na sebe patřičně hrdá. Abych sama o sobě řekla, mám skvělý smysl pro humor. Mám víru v ostatní, jenom tu víru nemám moc komu prokazovat... Vlastně až na mého nejlepšího kamaráda Ashera.

Asher je jelen. A rozumíme si naprosto ve všem. Závodíme spolu v běhu (většinou vyhraju já), čistíme si navzájem kopyta, vylíváme si srdíčka při nočním úplňku a smějeme se veverkám, když hledají oříšky, které si před chvíli schovaly a my je snědli.

Já vím. Tohle všechno musí znít moc, moc divně. Ale u mě je to normální. Jsem totiž lesní víla. Cože? Já jsem se vám ještě nezmínila? Tak to se hluboce omlouvám.

Být vílou není žádná sranda. Musíte občas zlákat nějakého toho pocestného svou krásou a pak se na několik těch let opět stát neviditelnou. Moc mě baví poslouchat o mně ty povídačky, které se tu objevují v okolních vesnicích. Některé pohádky o mně vypráví, že jsem lehká jako jarní vánek a krásná jako sedmikráska. Prý jsem ta nejmilejší bytost na celém světě. To je krásné, že? To jste ale neslyšeli tu druhou verzi příběhů. Jsem prý monstrum, které si hraje s lidskou myslí a je schopno je přinutit udělat naprosto cokoliv. Prý tak vznikly sebevraždy. Jsem krutá, tajemná a smrtelně krásná jako rudá růže plná trnů.

Vždy si ty příběhy chodím ráda poslechnout. Oba příběhy mám ráda, vždy mě rozesmějí. Připomínají mi totiž, jak moc jsou lidé hloupí a hlavně to, že mě neznají a mají tendenci si přikrášlovat realitu. Vlastně v tom se jim nedivím. I já to někdy miluju. Odtrhnou se od svého tichého světa plného radosti a samoty a zvláštního jazyka zvířat.

Už jsem si vzpomněla, proč vlastně běžím. Měla jsem žízeň a nejbližší potok byl trochu dál, než jsem si myslela.

Zurčení vody mě přivítá u svého koryta a pochválí mi můj vzhled.

„Dobré ráno Risus." Zabublá a vytvoří svůj pomyslný průzračný obličej. Vždy ho mění. Podle nálady. Dnes vypadá jako milá babička, která miluje děti a ráda rozdávavá sladkosti.

„Dobré Amnis," pozdravím a kleknu si opatrně na mé nadýchané šaty, abych mohla Amnis pohladit po její hebké mokré pleti a zčeřit kamarádce vodu.

„Dneska ti to moc sluší." Při těch slovech se trochu pohnou kamínky na dně a vytvoří obrázek ve tvaru srdce.

„Děkuju, moje drahá." Mile se usměju a spatřím svůj odraz jako v zrcadle.

Vítr mi rozcuchal vlasy, které jsou rozházené kolem uší, očí a jediný vlásek nestojí rovně. Trochu se mi zakroutily kolem malých oušek a tím zdůraznily mé vystouplé čelistní a lícní kosti, které konturují mou tvář. Narudlé rtíky, roztažené do úsměvu ukazují řadu perfektním bílých perliček, které se skoro blýskají. Líčka zdobí růžové flíčky způsobené během a přidávají mi na roztomilosti. Nejvýraznější jsou však oči. Hnědé, zářivé, vypadajíc jako topazy – těch drahokamů mám u sebe doma hodně, sbírám je skoro jako houby – očka, které neustálým úsměvem nabírají tvar půl měsíčku.

Usměju se na svůj odraz a zkusím ho pohladit jemnou ručkou.

„Amnis, moc prosím, mohla bych se trochu napít? Umírám žízní..." Pokusím se nasadit sladký výraz, i když jsem si už teď jistá, že dostanu svolení.

„Jistě, posluž..." Nestihne ani dokončit větu a schová se.

Naproti mě se začínají pohybovat keře a křupat větvičky. Těžké dupání a šustění mě také dostane do pozoru a snažím se svůj ostříží pohled upřít na pár metrů přede mě, aby mi neušel ani jeden detail toho, co přijde.

Skrze keř se začínají objevovat mužské svalnaté ruce poškrábané od všeho toho houští, kterým se dotyčná osoba musela prodrat.

Učiním sama sebe neviditelnou a hladově hltám očima každou setinu, která má přijít.

Už se objeví i nohy obuté v kožených vysoké boty, které sahají až do tři čtvrtiny lýtek.

A najednou se objeví.

Pohlednějšího chlapce jsem nikdy neviděla.

Spodní část těla mu zakrývají tmavě modré plandavé kalhoty a vršek má odkrytý na odiv celého světa. A má se teda čím chlubit.

Už od prvního pohledu jde poznat, že tento přitažlivý chlapec rozhodně nepatří mezi namyšlené šlechtice, kteří skoro nespatřili paprsky slunce a ani neví, k čemu slouží motyka. Tenhle je jiný.

Opálené břišní svaly (pokud se nepletu, napočítala jsem šest obloučků) se na mě usmívají a stejně tak i vystouplé klíční kosti. Nejvíc mě však zaujal obličej.

Ostře řezané rysy mu dodávají mužný vzhled. Plné rty, roztažené do úsměvu ukazují perfektní chrup. Usmívání mu sluší. Vytváří mu na lících malé ďolíčky. Uprostřed toho všeho je bezchybný nos. Ani moc velký, ani moc malý. Uši po stranách lehce odstávají a momentálně jsou ožehlé od slunečního pohlazení. Hnědé oči jako dva lískové oříšky, jsou plné zvědavosti a dobrodružství. Hledají něco nového a putují po lesní krajině tam a zpátky. Podívají se skrze mne a pokračují v cestě. Rozčechrané vrabčí hnízdo na hlavě, hnědo blonďaté barvy mu dodává ještě větší uličnický vzhled.

Udělá dva kroky směrem k potoku, odhodlán se napít, shýbajíc se k vodě. Stále však pozoruje své okolí, jako by ho náhodou mělo něco vystrašit.

Konečně začne usrkávat pomalu vodu a schladí tím svou žízeň.

Najednou mi hlavou bleskne myšlenka. Co takhle trochu zábavy?

Lehkým krokem přeskočím zurčící vodu a pomalu se posouvám za mládence. Jsou chvíle, kdy jsem opravdu vděčná, že jsem lehká jak vánek. Bez toho bych si mnohdy nemohla užívat tolik vtipných chvil.

Prohlédnu si ho zblízka. Není o nic méně přitažlivý než z dálky.

Jemně mu fouknu do tváře a nahlas se zasměju.

Zmateně se otočí a hledá, kdo by takový zvuk mohl vyloudit.

„Haló? Je tady někdo?" postaví se a začne se rozhlížet na všechny strany.

Nepřestávám se smát a trochu se posunu dozadu.

Asi tak deset kroků od něj se zviditelním a začínám tančit ladný valčík s neviditelným tanečníkem. Můj zvonivý smích se ozývá v korunách stromu a ptáčci ve vzduchu podle něj začínají vymýšlet nové symfonie.

Oříškové oči si mě konečně všimly a zmateně začaly mrkat. Mladík si radši ještě protřel oči rukama, jako by ho šálil zrak. Blázínek jeden.

„Co tady děláš? Kdo jsi? Proč jsem tě nikdy neviděl? Jakto, že ses tu tak najednou zjevila?"

„Až moc otázek na to, že se vidíme poprvé, nemyslíš?" podívám se na něj a provrtám ho svýma očima. Hned na to se otočím a rozběhnu se tam, kam mě nohy zanesou.

„Počkej! Neutíkej! Zastav!"

Ani jsem se neotočila a vím, že mě začal pronásledovat. Vtipné. Vždycky si myslí, že mě dohoní, ale já jim zmizím mezi stromy. Slyším dupání bot, které by normální smrtelník ani nezaregistroval.

Chystám se přeskočit obrovský kořen starého smrku, když v to mě najednou chytne něco za ruku. Ne něco, ale někdo.

Zděšeně se podívám do oříškových studánek mého lovce a padám na zem. Projede mnou elektrický šok, který mě paralyzuje a já nejsem se schopná se ani pohnout.

Co se to stalo? Nerozumím tomu. Ničemu z toho. Proč se nemůžu pohnout? Tak moc otázek.

Mladík se nade mnou sklání a opatrně se dotýká mých paží. Z jeho doteku sálá teplo.

„Co jsi zač?" zeptá se udiveně a v jeho očích se odráží obdiv.

„ E – evanesco." Zašeptám kouzlo a zmizím mu před očima.

Jsem zpátky doma. Před domovem. Už se můžu hýbat. Pořád z hlavy ale nemůžu dostat, událost, která se stala před několika sekundami.

„Risus? Risus jsi to ty?" zeptá se známý hlas v romantické mlze a ozve se klapání kopyt.

Objeví se můj nejlepší kamarád Asher. Sametově hnědá srst se leskne potem a černá skvrna na čenichu mu dodává originální vzhled. Jeho černé oči jako obsidiány jsou plné starostí a spoustu dalších negativních emocí, které momentálně převládá radost a štěstí z toho, že mě konečně našel.

Tento oddaný jelen je pro mne jako starší bratr. Teda, ne, že bych měla srst, nebo parohy, ocas a kdoví co dalšího, ale má o mě vždy ve všem starost. Kárá mě, když až moc dlouho vysedávám s bobry u hráze a povídáme si vtipné, malinko nemravné příběhy, u kterých se smějeme jako pominutí.

„Ano, jsem to já. Omlouvám se, trochu jsem se zpozdila." Udělám omluvný obličej a vyloudím malý úšklebek na rtech. Okamžitě se v hlavě rozhodnu, že mu nebudu říkat o té menší nehodě, která se mi stala, jelikož by jenom zbytečně hysterčil a zvlhla by mu z toho kopyta.

„Kde jsi byla? Už se stmívá, měl jsem starost..." spustí svůj proslov, který jsem už tolikrát slyšela.

„Byla jsem se trochu proběhnout a zazpívat si s liškou May, promiň, ztratila jsem pojem o čase." Nejistě pohlédnu na nebe, které zaplavují krvavé červánky a postupně se na něm začínají objevovat mé sestřenice hvězdy.

„No dobře no." Odfrkne si „Ale to bylo naposled, co jsi mi to udělala, slibuješ?"

„Slibuju. A teď pojď už se mnou dovnitř, prochladnou ti kopyta."

Vstávám ze země a jdu směrem k mé chaloupce, která vypadá jako obrovská tlustá muchomůrka.

Lusknu a místo mých nadýchaných šatů mám na sobě najednou stříbrnou noční košilku, která mi splývá až ke kotníkům. Popadnu knihu ze stolu a hupsnu s ní do postele vystlané zeleňoučkým voňavým a čerstvým mechem.

Asher za sebou opatrně zavře dveře a přicupitá si lehnout vedle mé postele na koberec utkaný z čtyřlístků.

„Špatné zprávy kamaráde." Naladím smutný tón v mém hlase.

„Copak? Co se stalo?" ptá se a vyděšeně mne pozoruje.

„Je před námi poslední kapitola." Zasměju se a můj drahý jelen si ulehčeně oddechne.

„Tohle mi nedělej, ještě mi z toho zvlhla kopyta a ty víš, jak moc nesnáším, když se to stane." Protočí panenkami.

„Jo vím, vím, ale teď poslouchej! Bude to nejnapínavější část." nadechnu se a začnu číst řádky textu přede mnou. Je to o lásce. Hrdinství. Odvaze. Oddanosti. Magii. Smrti. Smutku, ale zároveň obrovské radosti.

Vzpomínáte, jak jsem vám říkala, že já se vlastně také ráda občas vytratím ze své vlastní reality? Tak takhle to dělám. Občas navštívím knihovnu v nedaleké vesnici a nenápadně ukradnu knížku, kterou za týden nebo dva stejně vrátím.

Návštěvy vesnice miluju. Pozoruji život opravdových obyčejných lidí, aniž by to věděli nebo aspoň tušili.

Následně mi písmenka dávají vědět, jaké by to bylo žít život normálního človíčka. Normální dívky. Někdy si přeju, abych i já mohla zažít něco z těch knížek.

„...Spojili ruce a vyměnili si důležité pohledy. Tichým souhlasem oba dva svolili a skočili vstříc neznámu." Zaklapnu knihu a podívám se na spícího Ashera a jeho velké jelení nozdry, které při každém zachrápaní trochu poskočí.

Sama pro sebe se usměju a položím svazek stránek na parapet, nacházející se hned nad mou postelí.

„Dobrou noc." Zašeptám a blaženě zavřu své oči.

Vydám se vstříc nekonečným možnostem snů a jejich variant, příběhů, dokonce i dočasného zapomnění.

Má poslední myšlenka však ne a ne se vytratit.

Kdo to byl, ten pohledný mládenec? Proč jsem cítila jeho dotek? A co se to vlastně stalo?

Pak jsem padala a padala do temnoty a chřtánu snů, které na mě čekaly s otevřenou náručí.

Probudily mě sluneční paprsky a dupání nožek zajíců. Vystrčím nohy z postele a protáhnu své ztuhlé svaly spánkem. Vykouknu z okna a zahledím se na oblohu. Pohledem hledám zářící žlutou královnu, která se svými paprsky dotýká špiček stromů, lesního porostu a svítí mi do očí.

Soudě podle úhlu kde Slunce stojí, musí být nejméně devět hodin.

Podívám se na můj zářivý noční úbor a lusknu.

Outfit se mi proměnil na světlounce zelené šaty tkané z pavučinky a občas žilkované tmavě zelenou nití.

Ashera nikde nevidím, nejspíše kvůli ranní pastvě.

Pokrčím rameny a popadnu do ruky knihu. Otvírám si bukové dvířka a lehkým hopsavým krokem se vydávám na svou cestu.

Na tváři mě okamžitě pohladí sluneční paprsky a já jim oplatím pozdrav úsměvem. Zdravím všechny známé kolem – veverky, sýkorky, jezevce, káně, srnky a mnoho dalších – a užívám si nového dne, který mohu strávit v mém milovaném světě.

Malými krůčky si razím cestu a vypadá to, jako by se kolem mě rozprostírala jemná zelená mlha tvořena mými šaty.

Dostávám se na vyšlapanou cestu a začínám si pobrukovat veselé písničky plné melodie, které vypráví příběhy o princeznách, sedlácích, dracích a mladých dobrodruzích.

O mladých dobrodruzích... ti mě přivede na myšlenku, se kterou jsme minulou noc usínala na mysli. Pořád se k ní budu vracet. Jsem si tím jistá. Dokonce ani sen mi neposkytl zapomnění tak jako obvykle.

Byl o něm. O bezejmenném krasavci, obyčejném člověku, jež byla první lidská bytost, která se mě dotkla.

V tom snu jsem byla obyčejná dívka a seděla jsem na lavičce. Vyšívala jsem jedličku na křídově bílém plátně. Píchla jsem se do prstu, a když mi ukápla kapička krve na zem, vytvořila vchod do sklepa, do kterého vedly strmé schody. Vydala jsem se po nich a našla jsem tam jeho. Usmíval se na mě a podával mi růži v barvě té kapky krve, která zbarvila podlahu nade mnou.

Pak jsem se probudila.

Zvláštní. Většinou sny zapomenu, ale tenhle jsem si pamatovala čistě jako křišťál.

Vytřesu tyto myšlenky z hlavy. Chci na to zapomenout. Zpívání mi pomůže. Určitě ano.

Tahle písnička byla ještě veselejší než ta před malou chvílí, ale i když jsem chtěla plnou soustředěnost upřít na text, nešlo mi to. Myšlenky mi pořád tikaly ke snu a ke všemu s ním spojeným.

Vyšlapaná cestička končila a vedla na žluté políčko plné pšenice a pár dělníků. Pracujíce na poli se smějí a tvrdě obdělávají půdu.

Vesele kolem nich prohopsám a všem z nich kouknu zhluboka do očí, které mě nevidí.

Ach, jak moc mě to baví.

Dostávám se do vesnice, kde se nelení a každý si hledí svého. Sousedé se zdraví, maminky okřikují své nezbedné děti, které při hře něco rozbily, a pekař v tom hluku nabízí čerstvé housky zlatavé barvy.

Být obyčejný musí být někdy zábava.

Zahýbám za roh a vcházím do knihovny, která je prázdná, stejně jako obvykle.

Opatrně položím svou knihu na pult a vydávám se seznámit s obrovskými regály plnými neznáma, které mám v plánu poznat.

Jsem nesmrtelná, takže času dost a dost.

Vybírám si titul, který mě zaujal nejvíc.

Oběť lásky.

Sevřu svazek pevně na hrudi, rozhlédnu se, jestli si náhodou někdo nevšiml levitující knihy, a když zkontroluji nebezpečí, je zřejmé, že můžu v klidu odejít.

Překročím práh a ocitnu se opět na rušné ulici. Zastrčím knihu do kožené brašny, kterou mám ověšenou přes rameno.

Nadzvednu si lem sukně a plná zvídavosti se chystám někde se posadit a vše tiše pozorovat.

Našla jsem si tiché místečko ve stínu střechy a udělala si pohodlí.

Je úžasné pozorovat lidi, aniž by o tom věděli. Tolik nového se toho dozvím.

„Hej, já tě znám! Ty jsi ta kráska, kterou jsem viděl včera v lese!"

Otočím hlavu a uvidím návštěvníka mého lesa.

Okamžitě se zvednu a začnu utíkat, ale to samé udělá i on. Zabočím do jedné postranní uličky a doufám, že jsem ho setřásla, ale mýlím se.

Silou a zároveň jemně mě zatlačí zády ke stěně a zhluboka se mi podívá do očí.

„Kdo jsi?" Provrtává mě pohledem.

„Pusť mě!" snažím se vymanit z jeho pout a přitom cítím mé divoce pulzující srdce.

„Nejdřív mi ale řekni, kdo jsi." Stisk ani trochu nepovolí. Jeho kůže mě pálí na té mé a mozek okamžitě zapnul v hlavě červený alarm.

„Risus... Lesní víla..." procedím skrz zuby a snažím se dostat pryč z tohoto vězení tvořeno jeho tělem.

Povolí a začne si mnout ruce.

„Jsem Gratia." Podívá se na mě a ani na milisekundu neuhne pohledem. „nevěděl jsem, že lesní víly existují. Jaktože tě vidím? A proč mě teď tak pálí ruce, jsi jako oheň..."

„To bych taky ráda věděla..." zašeptám a upřu na něj své oči.

„A proč... proč mi srdce tak bije? Jsi tak krásná. Proč jsi tak krásná?"

„To je dlouhý příběh." Nervózně se zasměju.

„Já mám času dost." Roztáhne rty a z jeho úsměvu sálá teplo.

„No dobře, když po tom tak toužíš. Ale jestli se mi nebudeš líbit, tak uteču, je ti to jasné, že?" podívám se na něj vážně očima.

„To bych si nikdy nedovolil, má paní." Nastaví mi své rámě a já ho opatrně přijmu.

„Nuže dobrá, když na tom tak trváš a máš ten čas..."

Vykročíme ze tmavé uličky a nikdo si nás nevšímá. Vyprávěla jsem Gratiovi svůj příběh a on mně zase ten jeho.

A tak jsme tomu dali čas...

Slovníček latiny:

Risus – Smích

Amnis – řeka

Gratia - krása