With loves, and hates and passions just like mine
They were born and then they lived and then they died

Sirius Black seděl na posteli. Sako si odložil už při příchodu do Hermionina bytu. Nervózně si hrál s knoflíčkem u zápěstí své hnědé košile. Mlčky pozoroval Hermionu, která chodila sem a tam, nosila povlečení, polštáře, přenášela věci z jedné místnosti do druhé. Když s tím vším začala, nabídl se, že jí pomůže. Ale ona nechtěla. Navrhl, že bude spát na pohovce. Ale i to Hermiona rázně zamítla s tím, že ona na pohovce ráda přespí. Tak si sedl na postel a koukal na ni. Hermiona se zrovna vracela pro svou přikrývku, když ji Sirius oslovil.
,,Hermiono?"
,,Hm?" odvětila pouze a podívala se na něj. Sirius se tiše zasmál, nebyl však pobavený, jen celý nesvůj. Často na vypjaté situace reagoval jinak, než by lidé očekávali. Kvůli podobné reakci na podobně vypjatou situaci se dostal do Azkabanu, aniž by proběhl soud. Jeho úsměv zmizel v další chvilce.
,,Já vím, že... Já vlastně nevím... Nedokážu si představit..." Odmlčel se. Rozhodl se, že se párkrát v klidu nadechne a začne znova. ,,Chápu tvou odtažitost. Pro tebe jsem byl pryč... Pro tebe jsem byl mrtvý celé dva roky a půl. Naprosto rozumím a respektuju... Nechci, aby sis myslela, že se o něco chci pokoušet... I když pro mě je to teď trochu šok, před pár hodinami jsi byla děvče, na které jsem čekal, až se vrátí z Bradavic..."
Hermiona využila jeho odmlčení se. ,,Siriusi, já tě oplakala. Ach, ani nevíš, jak moc jsem truchlila. Vlastně jsem svým způsobem truchlila stále. Ještě před pár hodinami jsem vyčítala bohům, že mi tě vzali."
,,Rozumím..." hlesl a sklonil hlavu.
,,Ne. Nerozumíš, Siriusi," pravila Hermiona, odložila přikrývku, kterou do té doby třímala v rukou. Posadila se vedle Siriuse a chytila ho za ruku. ,,Ty si myslíš, že jsem společně s tebou pohřbila své city. Tak to není. Jsem odtažitá... Ale kvůli pravému opaku. Když jsem tě ztratila, propadla jsem hluboké bolesti a smutku. Není to tak, jak říkají v filmech. Nejsou žádné fáze, po kterých přijde smíření. Já se s tvým odchodem nikdy nesmířila. Mohla jsem fungovat, mohla jsem žít a smát se, ale přicházely chvíle, kdy na mě padl stejně nesnesitelný bol, jako kdybys zemřel před hodinou. Proto jsem odtažitá. Proto se bojím se tě dotýkat, mluvit s tebou, dívat se na tebe... Tolik se bojím, že se mi to zdá, že to není pravda, že tě znovu ztratím. A já..." Setřela si slzu pod spodními řasami, vydechla a teprve poté pokračovala: ,,Nevím, jestli bych zvládla tě znova ztratit." Teprve nyní i on stiskl její ruku.
,,Tolik jsem se bál," vydechl skoro neslyšně. Chtěl jí vypovědět, jak moc se strachoval, že už ho dávno nemá ráda, protože život šel dál a on byl (dle jejich slov) mrtvý. Přál si jí říct, jak umíral nejistotou, když sledoval její chladné chování. Ale vyjádřil to pouze těmi čtyřmi slovy. Víc dodávat nemusel. Natáhl svou volnou ruku a chtěl Hermionu pohladit po tváři. Ucukla.
,,Promiň," zašeptala, ,,musíš mít se mnou trpělivost. Je to pro mě nové a... složité... Nedělám to schválně. Polekala jsem se, je to nezvyk," vysvětlovala.
,,Ne, neomlouvej se. Já ti rozumím. Oba potřebujeme čas," řekl Sirius spěšně.

Poslouchám tu píseň o hřbitově.
Tak rád bych se s Tebou procházel a četl náhrobky, třeba bys zmírnila můj strach ze smrti. Věřím, že až s Tebou budu moct trávit víc času, konečně budu mít možnost žít. Skutečně žít.
Já vlastně neměl šanci být dospělým mužem, který bere své děvče na procházky. Buďto jsem byl v Azkabanu, nebo jsem se skrýval. 
Těším se, že teď tu možnost budu mít. Třeba i někdy očistí mé jméno.
Jednoho dne bych chtěl hrdě vyjít ven - nejen na hřbitov. Chtěl bych s Tebou projít celý svět.

Hermiona nejistě přešlápla z nohy na druhou, přenesla váhu sem a tam, mírně se zakývala. Promnula si ruce, aby uvolnila své napětí. Zaklepala. Počkala na vyzvání, teprve pak vešla. Sirius už ležel v posteli. Neměla žádné pánské oblečení, takže ji vlastně nemělo překvapit, že byl od pasu nahoru nahý. I tak však stydlivě sklopila zrak. Zakázala si myslet na ty jemné chloupky na jeho hrudníku. ,,Přišla jsem se tě zeptat, jestli něco nepotřebuješ..." řekla tiše, s očima stále zabodnutýma do podlahy.
Sirius se pobaveně zasmál. Hermiona mu věnovala dotčený pohled. ,,Promiň, promiň... Nezlob se. Přišlo mi to vtipné. Nic nepotřebuju, děkuju," dodal.
,,Jak je možné, že to zvládáš tak klidně?" zeptala se Hermiona, která jeho chování nechápala. Nerozuměla tomu, jak to přijal bez větších potíží. Sirius se usmál skoro až zasněně.
,,Ty ses na to nepodívala z mého pohledu, že ne?" Narovnal se z polosedu do úplného sedu, aby na Hermionu dobře viděl. ,,Poslední měsíce trpím výčitkami svědomí, že se mi líbí mladé děvče. Stále uvažuju, jak vybalancovat to, že jsi mladinká a já bych se měl držet zpátky a zároveň ti být nablízku. A pak? Projdu obloukem a ty jsi dospělá!" Jeho tvář čím dál víc zářila. ,,Pro vás je to hlavně šok. Vy jste mě ztratili. Ale já? Já přišel o dva roky - a ani jsem nezestárl. A ty jsi žena, Hermiono! Žena, která mě dle svých vlastních slov, má stále ráda. Pro mě je tohle zázrak!"
Chtěla se k němu rozběhnout, padnout na postel, na jeho tělo a objímat ho do skonání světa. Bylo však příliš brzy. Ještě nebyla připravená své srdce vystavit tomu risku, který nesla každá láska. Tak jen tiše řekla: ,,Jsem ráda, že jsi naživu, Siriusi. Dobrou noc."