Středeční noc trávila Hermiona četbou. Ležela v posteli, měla rozsvícenou lampičku a nořila se do slov, která už skoro znala nazpaměť. Z krbu vyběhl dhoul a radostně zavrtěl ocasem. Hermiona věděla, že se nejspíš nic neděje - psovitá šelmička byla totiž spokojená - přesto si pro jistotu připravila hůlku. Za chvilku z plamenů vystoupil Sirius. ,,Jsem v ložnici," hlásila Hermiona trochu rozespalým hlasem. Sirius vstoupil do ložnice. Měl na sobě pyžamo a papuče, i tak však vypadal nestoudně krásně. ,,Copak?" zeptala se.
,,Nemůžu usnout," postěžoval si Sirius. ,,Zvykl jsem si na to, jak mě o víkendech kopeš, šimráš mě svými vlasy, bereš mi peřinu... No prostě bez tebe nemůžu usnout."
Hermiona se musela usmát. ,,Tak pojď," vyzvala ho. Sirius neotálel, hned si vlezl k ní. Přikryl si nohy a objal Hermionu kolem pasu.
,,Co to čteš?" zeptal se. Hermiona deník zaklapla a odložila ho na noční stolek.
,,Tvá slova," odpověděla. Sirius zvedl hlavu, aby jí pohlédl do tváře.
,,Ty sis ho nechala? Ty si ho čteš ještě jednou? Myslel jsem, že hned po Vánocích  jsi ho zahodila nebo někam založila."
,,Jestli ho čtu ještě jednou? Čtu ho neustále. Každé slovo jsem přečetla snad tisíckrát," odpověděla Hermiona. Sice to bylo velice romantické vyznání, ale říkala to naprosto klidným hlasem. Nechtěla znít pateticky či přecitlivěle. Měla prostě ráda jeho deník.
,,Líbil jsem se ti snad tehdy víc?" zeptal se škádlivě.
,,Líbil ses mi... jinak. Oba jsme tehdy byli... jiní," odpověděla neurčitě Hermiona. Sirius nad jejími slovy přemýšlel. Ona sama taky. Po chvíli dodala: ,,Teď jsem ale teprve skutečně šťastná, protože spolu můžeme být."
,,Už jsem se bál..."
,,Nemusíš se bát. Už bych nechtěla být neohrabanou studentkou. I když mi někdy chybí ty nejisté začátky, to nezastírám, ale vím, že každý vztah se vyvíjí a není na tom nic špatného. Místo přehnaně romantických gest mám v tobě jistotu a oporu," řekla Hermiona a zhasla lampičku. ,,Dobrou noc, Siriusi."
,,Dobrou noc," řekl Sirius, pak se odmlčel, ale ne na dlouho. ,,Hermionko?"
,,Copak?"
Další odmlka. ,,Nechtěla bys bydlet se mnou?"
Hermiona se natáhla a rozsvítila lampičku. ,,Cože?" zeptala se, jako kdyby tu větu neznala a nerozuměla jejímu významu.
,,Rád bych s tebou trávil čas, který máš volný. Dokonce by mi nevadilo, kdyby se přistěhoval i ta tvá zrzavá potvora."
,,Křivonožka není potvora," odvětila Hermiona.
,,Promiň. Tak co na to říkáš?"
Hermiona přemýšlela. Nakonec se zahleděla na Siriuse a vážným hlasem řekla: ,,Ne."
Ta možnost, že odmítne, existovala. Ale Sirius s ní nepočítal. ,,Vážně?" hlesl a byl poprvé v životě skutečně vyvedený z míry. ,,Znamená to...? Ty se mnou nechceš...?"
Hermiona mu položila dlaň na hrudník, aby ho zarazila. ,,Já s tebou chci žít, Siriusi," ujistila ho Hermiona. ,,Ale nechci s tebou žít na Grimmauldově náměstí," vysvětlila a podle výrazu byla pevně rozhodnutá.
,,P-proč?" vydal jen ze sebe.
,,Pamatuješ si, když jsi mi dal svůj první deník? Ten deník, který byl z tvých studentských let?" Sirius přikývl. ,,Psal jsi, jak hrozně nenávidíš ten dům. Vybavuju si ty věty, jako kdybych je četla včera. Psal jsi o tom, jak se ti hnusí ta snobská mrtvolná atmosféra. Jak ti ta ponurost užírá duši. Jak všude slyšíš matčin křik a nadávky, i když zrovna není doma. Ty sám, Siriusi, tam taky nechceš žít." 
Sirius na Hermionu hleděl pár vteřin mlčky, pak chápavě přikývl a pravil: ,,Máš pravdu. Nechci tam strávit zbytek života. Navíc už ani nemusím, protože mé jméno bylo očištěno. Děkuju ti, Hermiono."
Hermiona zavrtěla hlavou. ,,Neděkuj mi, není důvod."

Páteční odpoledne se vleklo. Hermiona už měla končit, ale ještě potřebovala dotřídit spisy. Při této činnosti k ní přiletěla vlaštovka složená z pergamenu. Bylo to od Arthura Weasleyho.

Milá Hermiono,
až skončíš, nepřemísťuj se domů. Sirius mě poprosil, abych ti vyřídil, že na tebe bude čekat v atriu. Tak mu hlavně neuteč.
A.

Hermiona dokončila svou práci, rozloučila se s kolegy a zamířila výtahem do osmého patra, kde se nacházelo atrium. Bylo tam už jen málo lidí, protože se za chvíli ministerstvo pro veřejnost zavíralo. Hermiona tím pádem lehce našla Siriuse. Postával u jednoho ze sloupů. Když Hermionu zahlédl, zamířil k ní. Usmíval se až podezřele rozjařeně. Ruce měl za zády. Hermiona znejistěla.
,,Co máš za lubem, Siriusi?" zeptala se, když už byl skoro u ní.
,,Nic," odpověděl se svatouškovským výrazem, ,,jen jsem si připravil pár přehnaně romantických gest." Předal jí květináč, který celou dobu držel za zády. Rostly v něm malé roztomile baculaté kaktusy. Hermiona se tomu zasmála. ,,Nerad kupuju kytky, které uvadnou," vysvětlil a jeho starost o květiny Hermionu dojala.
,,Jsou to krásné kaktusy. Už se těším, až si je dám v doma v bytě na okno."
,,To se ještě uvidí," odvětil Sirius. Než se však stačila zeptat, co tím myslí, pokračoval: ,,Teď tě vezmu na přehnaně romantickou večeři, kde si dáme přehnaně romantického lososa a přehnaně romantické víno."
,,Jsi dokonalý muž, Siriusi. Já tě nemít, tak si tě snad vymyslím."
,,A to říkáš už teď. Přitom tě pak čeká ještě jedno přehnaně romantické gesto," pravil tajemně. Nabídl jí rámě jako pravý gentleman a se sotva slyšitelným pufnutím se přemístili k restauraci.