Plánovala se vydat za Siriusem hned po práci. Čas se proto vlekl. Murphyho zákon. Ne a ne nastat konec pracovní doby. Byla nervózní a natěšená. Hermiona už chtěla být na Grimmauldově náměstí. Už se viděla, jak stojí proti Siriusovi a nesměle mu vysvětluje důvod své návštěvy. V živých barvách si představovala, jak možná i poví, že ty dny bez něj (a roky předtím) ji utvrdily v tom, že bez něj nechce už nikdy být. Nebo možná mu nepoví nic a bude hloupě a zarytě mlčet. Jakákoliv možnost jí přišla snesitelná, protože bude v Siriusově blízkosti. To bylo jediné hlavní.

Sirius Black si byl jistý svou láskou k Hermioně. Umíral při představě, že by o jeho citech mohla pochybovat. Měl to pečlivě promyšlené, měl perfektní a dokonalý plán. Jen potřeboval dostatečné množství času. Nic víc, jen trochu času. O to víc se však těšil na výsledek. Celá jeho duše se chvěla, když si představil Hermioninu překvapenou tvář. Jeho páteří putovaly elektrické jiskřičky, když snil o tom, jak pozná hloubku jeho citů. Jeho srdce se dmulo pýchou, že se zamiloval do tak dokonalé ženy. Byl odhodlaný svou hrdost, své okouzlení a svou lásku dokázat.

Lodičky si přezula za zimní kozačky, oblékla si kabát, rozloučila se s kolegy a přemístila se do uličky, která sousedila s Grimmauldovým náměstím. V malém krámku koupila víno. Neměla nic moc připravené, plánovala, že slova prostě sama vyplynou ze situace. Hermiona zaklepala, ale nikdo neotvíral. Vstoupila. Jako členka Řádu měla tu výsadu, že mohla do tohoto domu kdykoliv vejít. Doufala, že na to Sirius nezapomněl, jinak by to mohlo vypadat jako skutečně nezdvořilé chování. V duchu si naplánovala, že mu to hned vysvětlí. Položila víno na zem, aby si mohla svléct kabát. Podívala se do botníku, jestli tam ještě nejsou její bačkory, které tu před lety mívala. Nenašla je tam. Povzdechla si a zauvažovala. Chodit po cizím domě nepřezutá ve venkovních (navíc zimních) botách? Vyzula se. Zůstala jen v punčocháčích, sukni a bílé košili. Konečně se otočila směrem ke všem dveřím a zarazila se. Něco tu nebylo v pořádku. Pamatovala si ty dny, kdy Sirius tento dům obýval, a věděla, jaký hluk tu vždy byl. Dokonce i když všichni z Řádu byli pryč, stejně byla Siriusova přítomnost slyšitelná. Ale teď... Všude bylo ticho, jen za dveřmi vedle šatníku slyšela hluk. Znělo to jako řinčení něčeho kovového. Připravila si hůlku a zamířila tam. Šla po špičkách, i když by ji těžko slyšeli - byla bosá. Zastavila se u dveří, zhluboka se nadechla nosem a dodala sama sobě odvahu. Otevřela pomalu a potichu. Kdyby byl Sirius v nebezpečí, chtěla nepřátele překvapit. Za dveřmi byly schody vedoucí dolů. Hermiona přemýšlela, zda někdy slyšela zmínku o sklepu. Špičky nohou jí začaly studit, když kráčela po schodech. Po pár schůdcích se uviděla místnost osvícenou několika žárovkami visícími pouze na šňůrách ze stropu. Ve vzduchu se vznášel pach benzínu. Hermiona udiveně otevřela ústa. Žádné nebezpečí, žádný sklep. Byla to garáž. Uprostřed této místnosti stála motorka, u které klečel Sirius Black. Vycítil její pohled a otočil hlavu ke schodům.
,,Hermiono?" zašeptal překvapeně a stoupl si. Sirius byl v tmavém tričku a plátěných roztrhaných kalhotách. Vlasy měl v culíku, což nikdy neviděla, ale musela uznat, že mu to sluší. Celý byl špinavý, nejspíš od oleje. ,,Chceš mě proklít?" zeptal se s jemným úšklebkem, ale v očích mu probleskla milisekundová nejistota. Hermiona nechápala jeho dotaz. Teprve když jeho pohled sjel k její ruce si uvědomila, že má hůlku napřaženou jeho směrem. Ihned ji svěsila.
,,Promiň, bála jsem se, že se ti něco stalo," vysvětlovala Hermiona. Sirius chápavě pokývl hlavou. ,,Přišla jsem za tebou bez ohlášení, protože jsem tě chtěla překvapit."
Sirius se usmál, ale trochu nespokojeně odvětil: ,,To já chtěl překvapit tebe."