You know you got all my attention

,,Vážně s náma nepůjdeš?" zeptala se Ginny. ,,Bude to zábava."
Hermiona vzhlédla a zavrtěla hlavou. ,,Není mi dobře," hlesla s předstíranou nevolností v hlase. Ve skutečnosti se chtěla vyhnout této podivné výpravy, kterou Weasleyovi očividně pořádali každý rok, ale tentokrát pozvali všechny své známé. Hermiona si přála strávit celý den v posteli s knihou. Ještě se jí ani nedotkla a těšila se, až se ponoří do nového příběhu. Navíc ani tak moc nelhala ani s tou nevolností. Nebylo jí nejlépe. Od včerejška totiž tápala ve svých pocitech, jako kdyby ani nebyly její nebo ztratila mapu k vlastnímu sebepoznání. Její vnitřní nejistota se projevila i fyzicky, chvílemi se cítila na omdlení. Ginny jí popřála, aby Hermioně bylo lépe. Hermiona poděkovala. Ve dveřích se Ginny rozloučila. Hermiona bedlivě poslouchala. Přesně za třináct minut všechen ruch v domě ustal. Odešli. Zmizeli. Byli fuč na minimálně osm hodin. Měla celý den jen pro sebe (když ignorovala uječený portrét majitelky domu a Kráturu). Spokojeně se usmála a ještě chvíli odpočívala, než se pustí do nové knihy. Potřebovala se dostat do vhodné nálady na novou knihu. Hermiona si velice zakládala na tom, že se vždy soustředila pouze a čistě na knihu, ničím se nenechala rozptýlit, věnovala svou pozornost každému písmenku. Teď to však bylo těžší. Musela se totiž zbavit všech úvah, které by jí mohly kazit zážitek z četby. Kdykoliv její mysl zavadila o téma Sirius, rázně tu myšlenku zahnala. Necítila se připravená o tom přemýšlet, nebo to nějak řešit. Zatím stejně netušila, co cítí... Jestli vůbec něco cítila. Možná to bylo jen pomatení smyslů. Ano, to bylo nejpravděpodobnější. Sama sobě souhlasně přikývla a natáhla se po knize. Když nalistovala první stranu, překvapením otevřela ústa. Kniha vůbec nebyla knihou. Neměla by to číst, i když jí to Sirius dovolil. Bylo její povinností to zavřít a vrátit. To je soukromé, říkala sama sobě v duchu. To se nesmí, opakovala si. Všechny argumenty měly přesně opačný efekt než si Hermiona přála. Po celém těle jí naskočila husí kůže, šimralo ji v páteři přesně mezi lopatkami a zvědavost ji nakonec přemohla.

Po hodinách a hodinách četby (se stále otevřenými ústy) se rozhodla, že si dojde pro něco k pití. Založila knihu, která vlastně nebyla knihou. Vylezla z postele. Nepřevlékala se. Bylo zbytečné se oblékat, zůstala v pyžamu, nikdo tu nebyl. Sešla schody, zamyšlená nad Siriusem kráčela do kuchyně. Nalila si vodu. ,,Dobré pozdní ráno," pozdravil ji hlas. Hermiona leknutím vyjekla, ale díkybohům skleničku neupustila.
,,Co tu děláš?!" zeptala se vyčítavě Hermiona, když se otočila čelem k Siriusovi.
,,Já tu bydlím," odpověděl Sirius a usmál se.
,,Ty jsi nešel na tu výpravu?" Tímto dotazem mu chtěla vysvětlit, proč se tak polekala. Sirius zavrtěl hlavou.
,,Musel bych být pes. To se mi nechce," odpověděl a vydal se ke dřezu. ,,Co kniha?" zeptal se. Stál těsně vedle ní a naléval si vodu. Nemohla odpovědět. Hermiona měla neodbytný pocit, že jestli neuteče, zblázní se. Nedokázala se Siriusem být v jedné místnosti. Nedokázala se na něj dívat. Nejspíš se zamilovala. To nebylo dobré. Jako zamilovaná dívka byla zranitelná. Nemohla riskovat být v jeho společnosti, cítila by se trapně a smutně a... Vše se v ní hromadilo. Hermiona odložila skleničku.
,,Promiň... Musím... Já musím..."
Sirius svou skleničku taky odložil, protože Hermionino chování bylo znepokojivé. ,,Děje se něco?" zeptal se starostlivě.  Hermiona vrtěla hlavou a couvala. Sirius ji chytil za paži, jemně a zároveň pevně. Chtěla se vymanit z jeho sevření. Přála si utéct a tajně proplakat celý den a celou noc. Sirius ji však nepustil.
,,Hermionko, jsem tu a poslouchám tě," ujistil ji něžně. ,,Řekni mi, co tě trápí..."
Tato slova ji odzbrojila. Vpadla do jeho náručí. Jeho objetí ji uklidnilo natolik, že se ani nerozbrečela - přitom k tomu měla nakročeno. Tiskla se k němu vší svou silou. Zatínala své malé pěsti do jeho saka a tím Siriuse trochu škrábala na zádech (ne však bolestivě). Siriuse její silné sevření překvapilo, skoro mu tím vyrazila dech. Snažil se trochu popostoupit, vydobýt si nějaký prostor, aby mohl dýchat a rozumně přemýšlet, ale Hermiona se ho držela silněji než kdy jindy. Nervózně se zasmál. ,,Ne že bych se dusil..." řekl. Hermiona na to nereagovala. Mačkala jeho tělo, skoro se zdálo, že se chce do jeho těla vnořit. ,,To bude v pořádku. Svěř se mi."
,,To nebude v pořádku," hlesla Hermiona. ,,A povědět ti to taky nemůžu."
,,A můžu ti aspoň nějak pomoct?"
Hermiona Siriuse pustila. Ale rozhodně se od něj nechtěla vzdalovat. Musela tomu čelit. Nedokázala by se mu vyhýbat, neuměla by předstírat... Aniž by to Sirius čekal, Hermiona položila ruku na jeho krk a políbila ho. Tentokrát to nebyla nevinná pusa. Snažila se do toho polibku vložit vše, co k Siriusovi nyní cítila. Cítila se hloupě a trapně, ale tolik potřebovala vyjádřit svou rozervanost. Musela ho líbat, i když jí bylo jasné, že ji Sirius bude považovat za blázna a odežene ji a nejspíš s ní už do smrti nepromluví. Nechtěl ji od sebe odtahovat, ale musel. ,,Mio, Mio... Počkej..." zašeptal a stálo ho to skutečně velké úsilí. Tak rád a tak lehce by Hermioně mohl podlehnout.
,,Odpusť," šeptala jen milimetry od jeho rtů. ,,Nevím, co se sebou dělat. Nemůžu si pomoct. Je to silnější než já."
Sirius položil své dlaně na její tváře a zadíval se jí do očí. ,,Musíme být rozumní," řekl důrazně avšak něžně.
,,Já vím," odvětila lítostivě. ,,Promiň mi, Siriusi. Jsem dotěrná a ty určitě ani nemáš zájem..."
Sirius ji zastavil v mluvení tím, že se zasmál. ,,Nemám zájem? Cože? Hermionko, ty vážně stále nechápeš?"
Hermiona zmateně nahnula hlavu. ,,Co bych měla chápat?" zeptala se. Než jí stačil odpovědět, ozval se zvuk hlavních dveří. Oba od sebe uskočili. 
,,Zatraceně, to byste nevěřili, začalo pršet," řekl Ron, který jako první vstoupil do kuchyně. Byl skutečně mokrý od hlavy k patě.
,,Udělám čaj," pravila Hermiona. Věřila, že horký nápoj zmoklí známí a přátelé uvítají.