Zatímco ve stanu se popíjelo a zpívalo, v obývacím pokoji se sesedlo pár lidí a povídali si. Byla mezi nimi i Hermiona, která celý večer skoro nepila, aby neztratila kontrolu nad svým jednáním. Vedle ní seděl po pravici Ron, po levici Harry, kterému na klíně seděla Ginny. Naproti seděl Remus se Siriusem, Neville a George Weasley. Sirius držel broušenou sklenku s ohnivou whisky a vždy, když se napil, využil okamžik k tomu, aby se zadíval přímo na Hermionu. Hermiona se snažila na Siriuse moc nekoukat, ale chtěla být v jeho blízkosti. A občas si i nějaké to krátké kouknutí dovolila. Moc hezky se na Siriuse totiž koukalo. Byl elegantní a pohledný, zároveň mu však v očích plály rošťácké plamínky a jeho vtipy byly často na hraně slušnosti. Vždy to však dokázal ,,vybalancovat". Jak říkával Hermionin tatínek: Na užívání černého humoru a sarkasmu musí být člověk chytrý. Hlupák jen ostatní uráží a sám se směje.
Sirius takový nebyl. Nikoho nezesměšňoval. Přesto byl jeho humor řádné řízný. Vtipkoval a smál se, jeho vřelost byla nakažlivá. Všichni se Hermioně zdáli mnohem šťastnější a uvolněnější než když byl Sirius mrtvý. Možná hlavně ta změna nastala u ní samotné. Třeba byl vždy svět tak příjemný, ale ona to bez Siriuse nedokázala vidět.
,,To mi připomnělo, jak jsme jednou chtěli někam zaletět, ale Hermiona to odmítla," řekl Ron. Hermiona natolik přemýšlela o Siriusovi, že naprosto netušila, jak se k tomuto tématu dostali.
Harry se zasmál a dodal: ,,Ona nesnáší koště. Seděla na něm asi tak pětkrát v životě a vždycky začala hrozně sprostě nadávat."
Všichni se zasmáli, protože představa Hermiony Grangerové celé vyděšené a sprostě nadávající byla prostě vtipná. Nazlobeně se zamračila.
 ,,Nejsem jediná, kdo se bojí létání na koštěti," obhajovala se Hermiona. To už ale nikdo neposlouchal. Všichni si začali vesele povídat o dalších zážitcích, které se samozřejmě nestaly jim samotným, ale někomu jinému. Podívala se krátce před sebe. Sirius ji mlčky pozoroval. Hermiona se obávala, že tím v jeho očích klesla. Co za čarodějku se bojí létání? Po chvíli se zvedla od stolu, v chodbě na sebe hodila kabát a odešla ven. Byla třeskutá zima. Slyšela, jak z druhé strany domu a stanu se ozývá halas. Rozhodla se, že tu zůstane tak dlouho, dokud se z ní nestane rampouch. Nerada ukazovala své slabosti - a létání mezi jednoznačně patřilo. Vyhýbala se létání, jak to jen šlo. Hermionu Grangerovou skutečně velice trápilo, že není dokonalá ve všem, co dělá. Přála si všechno znát, umět a ničeho se nebát. Za chvilku zaslechla, jak se hlavní dveře otevírají.
,,Jsi v pořádku?" zeptal se starostlivě. Stála zády k němu.
,,Jo, v pořádku. Jen je mi trapně. Nemysli si, jinak se skoro ničeho nebojím," řekla. Sirius se rozněžněle usmál, ale to bohužel Hermiona neviděla.
,,To já přece vím. Jsi ta nejodvážnější dívka, kterou znám," pravil a přistoupil k ní blíž. Hermiona se neotočila. Dívala se na zasněženou krajinu. Sirius ji zezadu objal. Hermiona zavřela oči a spokojeně vydechla, jako kdyby jeho objetí odneslo všechny starosti. Zaklonila hlavu, aby se lehce opírala zátylkem o jeho tělo.
,,Promiň, že se ti nemůžu věnovat," zašeptal Sirius těsně vedle jejího ucha a Hermioně projelo páteří mravenčení, když jeho horký dech dopadl na její kůži.
,,Nemáš důvod se omlouvat. Vím, je toho teď hodně. Všichni tě chtějí určitě vidět a povídat si... Hlavně Harry, to je mi jasné."
,,A Remus," dodal Sirius. Hermiona souhlasně zamručela.
,,Aspoň se tím naučím trpělivosti. A trochu se s touhle situací sžiju." Po chvíli dodala: ,,Ginny něco tuší."
,,Ohledně té svatby?"
,,Ne. Ohledně nás dvou," odvětila Hermiona.
,,Hm..." zamručel zamyšleně a položil si svou bradu na Hermionino rameno. ,,Vadí nám to?"
,,Merlinví... Nejspíš to nijak nevadí, ale chtěla jsem, abys o tom věděl... a aby sis nemyslel, že jsem jí něco pověděla."
Tlumeně se zasmál. ,,Škoda. Doufal jsem, že po mně toužíš dnem i nocí a všem o tom vyprávíš."
,,Až po tobě budu toužit, Blacku, nebudeš radši, když to budu říkat přímo tobě?" otázala se stejně hravě.
,,Stůj při mě, Morgano, dej mi svou sílu, nebo tuhle čarodějku zlíbám od hlavy až k patě..." zašeptal hlubokým hlasem. Hermiona se tomu nezasmála, protože to byla příliš lákavá představa, aby se jí mohla smát.
,,Myslíš, že by si toho někdo všiml, kdybychom utekli?" zeptala se Hermiona.
,,Já doufám, že ano! Rád vzbuzuju rozruch a pozdvižení!"
Hermiona se zasnila, ale pak řekla: ,,Měli bychom se vrátit. Ty první." Siriusovy ruce, které ji objímaly, zmizely. Otočila se k němu čelem. Sirius se na ni díval a jemně se usmíval.
,,Kéž by už bylo všechno jako při starém," řekla.
,,Brzy bude, neboj," ujistil ji a políbil Hermionu na čelo.