I can make you laugh until you cry

Zdálo se, že se vše obrátilo k lepšímu. Sirius už Hermionu neignoroval, naopak se s ní bavil často a rád. Hermiona to vnímala jako dobré znamení. Začátek prázdnin vypadal beznadějně, potom však došlo k tomu polibku, následně k vyříkání si té situace - a vzduch se vyčistil. Hermiona by si přitom nikdy nepomyslela, že jakýkoliv problém vyřeší jedna náhodná pusa. Vlastně dva letmé polibky.

Po večeři se většina lidí rozutekla z kuchyně do svých pokojů. Sirius se zvedl a mířil stejně jako Hermiona ke dveřím. ,,Budeš si dnes číst v pracovně?" zeptala se Hermiona a její tvář zářila radostí. Byla skutečně šťastná, že získala zpět jeho přátelství. 
,,Já..." Sirius přemýšlel. Věděl, že by měl říct ne. Věděl, že by se jí měl vyhýbat. Ale nedokázal to. Byl slabý. ,,Ano, budu."
,,Tak to se možná uvidíme," řekla a usmála se. Sirius se taky usmál a přikývl. Odešla z kuchyně, Sirius měl taky namířeno pryč, ale zastavila ho ruka na jeho rameni. Ach ano, zapomněl, že tam ještě byl Remus. Tázavě na něj pohlédl, i když přesně věděl, proč ho Náměsíčník zastavuje.
,,Co blázníš?" zeptal se ho Remus káravě. Sirius se k němu otočil čelem, byť ho stále Remus držel za rameno.
,,Co máš na mysli?" podivil se naoko Sirius. Moc dobře věděl, co tím Remus myslí.
,,Ale no tak. Znám tě, Siriusi. Tohle není dobré," pravil důrazně.
,,Tohle není nic," odvětil Sirius. ,,Jsme přátelé, pouze přátelé." Remus svěsil ruku z jeho ramene.
,,Dobrá, klidně mi lži. Hlavně nelži sám sobě," řekl. ,,Mohlo by tě to tvoje nic totiž dostat do problémů."
,,Ježiš, Remusi," opáčil Sirius. Na nic víc se nezmohl. Byla to dětinská reakce. Nevěděl co by však mohl odvětit. Uvědomoval si, že riskuje. Přiznat to však nemohl, a tak předstíral, že pohrdá Remusovými radami.
,,Je to ještě dítě," připomněl mu Remus. Tohle přesně Sirius nechtěl slyšet!
,,Ne o moc mladší než Tonksová. Mimochodem pozdravuj ji," řekl Sirius a odešel pryč. Stoupal do schodů a nadával si. Použil proti Remusovi hloupý argument, toho si byl vědom.

Sirius samozřejmě věděl, že pokud si nedá pozor, skončí v pekle. Tohle nebylo správné. Dokonce ani jeho vřelé city ho neopravňovaly, aby po ní toužil. Neměl by o Hermionu ani jedinou myšlenkou zavadit! Vždyť ze začátku prázdnin se mu to přece dařilo docela dobře. Vyhýbal se jí, sice se zlobila, ale bylo to bezpečnější než jejich podivné přátelství. Měl se vrátit k plánu ignorace, vyhýbání se, prostě hry na schovávanou. Přesto mu to nedalo. Prohrál nad sebou samým. Sledoval sám sebe, jak kráčí po schodech. Nedokázal se zastavit. Nechtěl se zastavit. Přišel do místnosti, kde už Hermiona byla uvelebena v křesle. Se svými cůpky, pyžamem a vší svou roztomilostí. Mile ho přivítala. Taky ji pozdravil. Usedl a natáhl se pro knihu. Četli si dlouho. Ani jeden z nich nepromluvil, ale občas se na sebe podívali a spokojeně se usmáli.

Hermiona dočetla knihu, zaklapla ji a přemýšlela. ,,Nevím, co dalšího začít číst," řekla. Sirius  se taky zamyslel. Odložil svou knížku na stolek. Vstal a zamířil ke knihovně. Pátral pohledem.
,,Co by sis tak představovala?" zeptal se.
,,Netuším. Zdá se mi, že už jsem četla všechno. Už mě prostě nic nepřekvapí," postěžovala si. Sirius natáhl ruku ke knížce, která byla v nejvyšší poličce zastrčená tak moc, aby si jí nikdo nevšiml. Dalo by se říct, že byla schovaná.
,,Tak ty chceš být šokovaná?" zeptal se hravě a v očích mu plálo. Hermiona se zahihňala, ale docela ji jeho spokojený výraz děsil. ,,Mám tu knihu, kterou jsi určitě nikdy nečetla a ani neměla tušení, že něco takového může člověk sepsat."
To Hermionu zaujalo. Nevědomky se v křesle naklonila dopředu. ,,Jsem jedno ucho," pravila. Jakou jinou výzvu přijmout než literární?
Sirius však knihu schoval za zády a pravil: ,,Vlastně nevím, zda si ji zasloužíš."
,,Kdo jiný než já by si zasloužil k vypůjčení knihu?" oponovala Hermiona. ,,Jsem zodpovědná, knihy vždy vracím. Jsem opatrná, knihám se u mě nic nestane. Jsem rychlá čtenářka, takže ji máš hned zpět. A jsem vděčná, vždy za půjčení něco daruju."
Sirius zkoumavě přimhouřil oči. ,,To byla až moc dobrá odpověď. Zdá se mi, že je v tom lest. Určitě jsi přesně ten záhadný typ člověka, který se tváří, jak milovník knih... A ve skutečnosti? Místo záložky ohýbáš rohy stran," pronesl temným hlasem a obzvlášť poslední větu si vychutnal.
Hermiona se rozesmála tak moc, až jí po tvářích začaly stékat slzy. Milovala Siriusův smysl pro humor. Vždycky měla pocit, že by nikdy nebyla smutná, kdyby mohla být napořád v Siriusově společnosti. Ta myšlenka zůstala v její hlavě a znovu a znovu se rozeznívala, stále hlasitěji. Hermiona začala chápat své vlastní pocity. Kdyby s ním mohla být pořád, nebyla by už nikdy smutná. Její smích pomalu utichal. Bohové... Měla ho ráda a ani o tom nevěděla? Chtěla začít panikařit, ale v tu ránu do místnosti vstoupil pan Weasley. ,,Siriusi, prosím, mohl bys na chvíli?" zeptal se Arthur.
,,Jistěže," řekl Sirius a cestou z pokoje Hermioně předal knihu obalenou v cihlově hnědé kůži.