Budík se začal pípat přesně v pět hodin a třicet minut. Hermiona chtěla spát. Netoužila po ničem jiném, než vypnout budík a dál spát. Jenže musela vstát a jít do práce. Nastoupila pár týdnů po svých devatenáctých narozeninách a stále ještě tápala. Práce byla odlišná od studia. Nikdo jí neúkoloval, nikdo ji průběžně nekontroloval - všichni prostě věřili, že ví co dělá a podle toho se zařídí. Celkově měla Hermiona pocit, že všichni počítají s tím, že se sedmnáctým rokem člověka osvítí bohové a bohyně a řeknou mu, co má dělat se svým životem. Hermiona netušila, co si má počít se svým životem. Ani ve svých devatenácti letech a třech měsících. Vylezla z postele, zmizela v koupelně, kde se zkulturnila, oblékla se a nazula si lodičky. To byla další věc, na kterou si musela zvyknout. Vysoké boty. Celé své dospívání nosila takovou obuv, aby mohla vždy utéct, kdyby ji chtěli chytit smrtijedi, Voldemort, popřípadě Filch. Teď pracovala tam, kde bylo nepsaným pravidlem, že dámy nosí podpatky a umí se líčit decentně, nikoliv vyzývavě. Hermiona za poslední týdny úplně změnila svůj styl oblékání, chůze i jednání. Pohlédla na sebe do zrcadla. Vypadala hezky, připadala si hezká. Ale k čemu to bylo... Zahnala smutné úvahy, odešla od zrcadla. Do kabelky vložila deník, který o víkendu mívala na nočním stolku. Vydala se na Ministerstvo kouzel.

Dostat místo na Odboru záhad bylo znakem vysokého uznání. Obzvlášť když Hermiona získala tuto pozici hned po ukončení studia. Byla na sebe pyšná, ale zároveň se bála, že si vzala příliš velké sousto. Co když přecenila své síly? Posadila se ke svému pracovnímu stolu a zvažovala, jestli si vůbec zaslouží být tu zaměstnaná. Najednou se objevila ruka, která před ni položila hrneček s kávou. Hermiona se musela pousmát. ,,Dobré ráno, Arthure," pozdravila.
,,Jak jsi mě poznala?" zeptal se pan Weasley a popostoupil tak, aby si viděli do tváře.
,,Kdo jiný by mě takhle rozmazloval? Zvlášť v práci," odvětila. Arthur se usmál a kývl hlavou.
,,Vše v pořádku?" zeptal se starostlivě. Přikývla. ,,Kdybys cokoliv potřebovala, jsem o pár pater výš a rád kdykoliv pomůžu."
,,Arthure, vy jste nejlepší," pravila Hermiona, ,,děkuju vám za kafe i za nabídku pomoci."

Nerada chodila do kantýny. Nosila si oběd z domova, vždy se někam zašila a osamotě se najedla. Ostatní se zvedli a zamířili pryč. Hermiona vstala od stolu, krabičku s obědem a deník si vzala s sebou. Bloudila chodbou a přemýšlela, kde by tentokrát nalezla útočiště. Došla do vstupní síně, v kruhu byly rozmístěné dveře. Vždy si vybavila tu noc, kdy tu byla poprvé. Zastavila se u dveří, oči se jí zalily slzami. Za těmito dveřmi se nacházel oblouk, magický oblouk se závěsem. Tam Sirius přišel o svůj život. Hermiona letmo sáhla na kliku, ale ihned rukou ucukla. Nechtěla tam jít, nemohla to místo navštívit znovu. Zamířila jinam. Nechtěla mít s těmito místnostmi nic společného. Sama se zabývala výzkumem, který nesouvisel s komnatami. Opustila vstupní síň, dostala se do staré a očividně málo navštěvované chodbičky. Kráčela odhodlaně dál. Zbývaly poslední dveře, nevypadaly tak honosně jako dveře vedoucí do záhadných komnat, tato dvířka byla oprýskaná. Zkusmo položila ruku na kliku a zabrala za ni. Překvapilo ji, že nebylo zamčeno. I když na dveřích nebylo napsáno, že by byl zakázán vstup, ani že by se jednalo o nějaké veledůležité místo. Nejspíš šlo o nějaký pokoj pro potřeby na úklid. Vstoupila dovnitř.  Byla tam spousta věcí. Starý zaprášený nábytek, rozbité židle, prázdné kartotéky a... Zatajil se jí dech. Její tep se znatelně zrychlil. Oči pevně přišpendlené na tom předmětu. Ano, poznávala ho. Nebylo pochyb. Pootevřela ústa, aby mohla aspoň mělce dýchat. Uprostřed toho všeho nepořádku, v nejzastrčenějším koutě celého Ministerstva kouzel, stálo zrcadlo.