Svět se točil kolem Harryho. Všichni hrozně prožívali jeho blížící se soud. Hermiona se snažila mu být oporou, ale moc to nezvládala. Díkybohu tu byl Sirius, který se Harryho ujal. Pečoval o něj jako o vlastního syna. Hermioně se zdálo, že Sirius zapomněl, že se mu kdy líbila. Po pár dnech a proplakaných nocích sama začala mít pocit, že to všechno se vlastně nikdy nestalo. V jednu chvíli si byla svými city tak jistá, ale teď pochybovala. Bolelo to, když se na Siriuse podívala. Zraňovalo ji, jak spokojeně vypadal. Zvládala by to daleko lépe, kdyby jí aspoň naznačil, že je to pro něj stejně těžké. Jenže nebylo! Žil si dál svůj život. Věnoval se Harrymu. Povídal si s Remusem. Hrál šachy s Ronem. Vtipkoval s Molly. A ona? Byla zanechána někde ve tmě a chladu. Kdyby ho to bolelo stejně jako ji... Dokázala by to nést snáz. Ale jeho úsměvy a hlas bez známky nejistoty jí drásal duši na kusy. Blížil se začátek školního roku a Hermiona netušila, jak se cítí. Na jednu stranu si přála co nejdřív zmizet, už Siriuse nevidět, protože to bylo bolestivé. Nechtěla být v jeho domě, nechtěla vidět jeho tvář. Na druhou stranu ji ta představa děsila. Nedokázala si představit, že už mu nebude moct být nablízku.

Trávila čas s Ginny. Ta totiž taky nedokázala být ve společnosti Vyvoleného. Zdálo se, že k Harrymu stále něco cítila. I když se snažila chodit s jinými chlapci. Hermiona to viděla v jejím pohledu, když Harry zmínil Cho. Tak zůstávaly v pokoji spolu, každá ve svém smutku. Někdy si povídaly, občas si zahrály nějakou hru a často jim stačilo i mlčet. Hermiona v těch chvílích ticha četla knihu, která nebyla knihou. Ginny dělala sklapovačky a kliky, aby si udržela fyzičku. Když chodila Hermiona po domě, občas slyšela, jak se dole baví dospělí. Jakmile zaslechla Siriusův smích, srdce se jí rozbolelo. Její duše pofňukávala, když jí tím smíchem připomněl, jak málo pro něj znamenala.

Harryho samozřejmě nevyhodili ze školy,  žádný postih. Brumbál ho jako vždy zachránil. Uspořádala se menší oslava. Hermiona seděla u stolu jako tělo bez duše a nikdo si toho nevšiml. Už by měla být zvyklá na svou neviditelnost. Kdykoliv byla smutná, jako by se kolem ní vytvořila clona, která bránila ostatním vstoupit do jejího světa. Izolovaná uprostřed davu. Vše ji míjelo. Nelíbilo se jí to. Tak ráda by se z toho vyhrabala rychle a bezbolestně! Tak ráda by byla silná a soběstačná a nezamilovaná... A vlastně to ani žádná láska nebyla, když se to vzalo kolem a kolem. Jen se jí líbil. No a co? A políbila ho. To se stává. Byla z toho smutná jen ze zvyku, nalhávala si, žádné city v tom nejsou, nebyly, nebudou. Cítila se sice osaměle, ale to vlastně mohlo být chápáno obecně. Byla sama. Nesouvisela její samota přece jen se Siriusem. Nesouviselo se Siriusem vůbec nic. Když on nebyl nešťastný a zamilovaný, tak ona taky ne!
,,Na mého kmotřence, který se vrací za pár dní do školy," pronesl Sirius slavnostně a pozvedl sklenku. Všichni ho napodobili. Hermiona zvedla svou skleničku s jahodovým džusem. Nikomu však nepohlédla do očí. Lokla si a dál se věnovala svým úvahám. 

,,Jdu do města," oznámila dalšího dne Hermiona. Někteří vzhlédli od snídaně, jiní ne. Sirius byl mezi těmi, kteří se na ni nepodívali.
,,A nedáš si snídani, drahoušku?" zeptala se Molly Weasleyová.
,,Ne, děkuju. Potřebuju do obchodu, který má otevřeno jen pár hodin, tak to chci stihnout," odvětila Hermiona.
,,Kup mi cestou něco dobrýho, prosim," požádal Ron s plnou pusou. Hermiona se pousmála.
,,To je jasný," řekla. Lehce zamávala a odešla. Její úsměv hned ve dveřích povadl. Ani jediný pohled jí nedaroval. Čas už žádný nezbýval. Prázdniny se krátily. Sešla pár schůdků a kráčela směrem k centru. Už dlouho v tom obchůdku nebyla. Její tatínek si totiž minulý rok zakoupil cd přehrávač.