,, Burkholderia ceapia. Velmi odolná bakterie, která napadá plíce nejčastěji u lidí s cystickou fibrózou a s....." začal profesor Brownei, ale přerušilo ho zvonění. Povzdech si a začal si skládat svoje dokumenty na stole. ,, Přečtěte si do zítřka kapitolu šest v učebnici, máte tam vysvětleno vše potřebné."

Potřebovala jsem si okamžitě koupit kafe nebo bych se sesunula k zemi a usnula uprostřed třídy. Naházela jsem věci do batohu, vzala jsem bundu a vyběhla s místa, ale Brownei mě zastavil. ,, Evelyn Cooperová? Můžete na chvíli?"

Povzdechla jsem si, otočila jsem se na podpatku a vydala jsem se vstříc katedře. Brownei počkal, až všichni odejdou a spustil: ,, Slečno Cooperová, vaše absence jsou víc než velké. Nic mi do toho sice není, přesto mi v hlavě leží otázka: Proč máte tak málo času, slečno Cooperová?"

Nikdy jsem si to neuvědomila. Ani mě nikdy nenapadlo, že bych mohla zanedbávat školu. ,, Ehm... No... Víte.." Podrbala jsem se ve vlasech. ,, Vím, že to nebude znít úplně přesvědčivě, ale mám teď problémy v rodině a do toho mám taneční soutěž. Ale snažím se každý den učit."

Pan Brownei si uhladil své šedé sako. Je mu sice třicet devět, ale obléká se jako z osmdesátek. ,, Dobře chápu. Bylo by ale dobře, kdybyste si našla více času na školu. Přeji tedy hodně štěstí."

***

,, Stop!" Naštvaný hlas trenérky se rozezněl celou tělocvičnou. Hudba z reproduktorů přestala hrát a všichni jsme upřeli zrak na trenérku, která byla v obličeji celá rudá. ,, Finále, je už za měsíc. Měsíc! A nám pořád nejdou kroky." S hněvem v očích nás přejížděla zrakem, až se zastavila u Chris. ,, Chris, můžu se tě laskavě zeptat, co to bylo po osmém počítání?!"

,, Ehm.. No.." sypala ze sebe Chris a podrbala se na hlavě. ,, Chtěla jsem to trochu vylepšit."

,, Kdybys nás toho ušetřila, bylo by to lepší." Dál se otočila na Anastázii. ,, Anastázie, kdy přestaneš zakopávat o svou vlastní nohu?!" Anastázie na to nic neřekla a jen na ní zírala.

Ačkoli jsem celou dobu doufala, že se na mě trenérka neotočí, štěstí mě obešlo velkým obloukem. ,, A ty, pořád si pleteš pátý a sedmý krok. Jestli to chceme vyhrát, musíte zamakat."

Asi deset vteřin jsme tam jen tak stály, já jsem měla oči zabodnuté na svých bílých teniskách. Trenérka se podívala na hodinky a vykulila oči. Nikdo si ani neuvědomil, že už je devět hodin večer. Dvě hodiny jsme tu bez přestání trénovali a stejně se nám všem pořád pletou některé kroky. ,, Pro dnešek končíme," řekla a než se vydala směrem k šatnám, stihla nás ještě poučit: ,, Musíte doma trénovat. Dostali jsme se tak daleko a jsme jen kousek od vítěství, takže musíme přitvrdit."

Nikdo ji už stejně neposlouchal, všichni se totiž řinuly k šatnám ve snaze, se co nejdříve dostat domů. Mezi prvníma jsem vběhla do šatny, na skříňce jsem namačkala číselný kód a vytáhla z ní černý batoh.

,, Nezapomeň, že zítra je ten narozeninový večírek," ozvala se vedle mě Bethany, když jsme se přezouvala z tenisek do kozaček.

Se zasténáním jsem zaklonila hlavu a promnula jsem si oči. ,, Musím tam?"

,, Samozřejmě!" Chris se zamračila. Já jsem zrovna ten typ člověka, který si nejradši zaleze pod deku s teplým čajem a knihou.

,, Fajn!" Se smíchem jsem po ní hodila zpocené tričko. ,, Vyzvednu tě zítra v sedm," řekla jsem, zvedla se, zapnula jsem si kabát a vyšla ze šatny, před kterou na mě čekal – k mému udivení – Peter. ,, Ahoj!" Úplně jsem se viděla jako postava z anime, které se zatřpytili oči. Chtěla jsem mu dát pusu na tvář, ale on téměř nenápadně uhnul, skoro jsem to ani nepostřehla.

On jenom prohodil nesrozumitelné ,, Ahoj". Až na parkoviště k mému Range Roveru jsme došli v tichosti bez jediného slova.

,, Bože, dneska je tak příšernej den!" postěžovala jsem si.

,, No.. To teda je... A já ho ještě dovrším," řekl a okamžitě se zastavil. Otočila jsem se na něj celým tělem a zamračila se. ,, Rozcházím se s tebou," řekl rázně a tak rychle, jako by snad doufal, že to ani nepostřehnu.

,, P-Po-Po- Počkat... Cože?! Jak jako rozcházím se s tebou?!"

,, Prostě.. Je tu někdo jiný..."

Chvíli mi trvalo, než jsem vstřebala, všechny slova. Nejdříve jsem mrkáním zahnala slzy a pak nahlas polkla. ,, Aha.... A kdo je ta šťastná?"

,, Asi bude lepší, když to nebudeš vědět.."

Chvíli jsme tam tak stáli a zírali do země až jsem se konečně pohnula. Bez jediného slova jsem se otočila a nasedla do auta. Když jsem otočila klíčky v zapalování, ještě pořád mi v hlavě přehrával rozhovor, který se udál.

Celou cestu jsem zpracovávala rozhovor, že jsem si ani nevšila, že jsem přejela do protějšího pruhu. Až když na mě zatroubilo osobní auto, ketré jelo proti, jsem se probudila z myšlenek.

Všechno se to odehrálo, tak rychle, že se mi vybavují jenom malé kousky. Strhla jsem volant, ale ozvala se příšerná rána. Praštila jsem se o něco do hlavy a pak už jsem padla do neskutečně dlouhé tmy.