Křičel.

I když křičet možná nebylo to pravé slovo. Řval zvířecím způsobem, tak, až mu ten zvuk téměř trhal hlasivky, řval, dokud mu v plicích zůstával poslední zbytek kyslíku. Jeho řev se rozléhal po místnosti se zatemněnými okny, odrážel se od oprýskaných stěn a vracel se zpátky k němu, zatímco se napínal v řinčících řetězech, jež ho poutaly na lůžku.

Skupina lidí v půlkruhu kolem ho sledovala zcela netečně. Poslední roky je zocelily. Byli na podobný pohled zvyklí. Přerostlé špinavé nehty, připomínající drápy, mastné slepence zbylých vlasů, tenká bledá kůže natažená na vyhublém těle a šílené, nepříčetné oči podlité krví, nic z toho je už dávno nemohlo překvapit.

„Kolik mu je?“ otázala se mladá žena v krátké přestávce, kdy se tvor před nimi musel nadechnout. Muž vedle ní si posunul na nose brýle a pokrčil rameny.

„Těžko říct,“ pokusil se překřičet další nával řevu, doplněný bezmocným zmítáním. „Dvacet? Pětadvacet? Klidně i víc. Nebo míň. Jejich rysy se...“

Jeho následující slova zcela zanikla v dalším zuřivém záchvatu. Ženin pohled zalétl k tvorovi na lůžku, nevypadala však ani vyděšeně, ani znechuceně. Ve tváři, lemované několika uvolněnými pramínky zrzavých vlasů, se jí místo toho zračila lítost a soucit. Pak shlédla na desky ve svých rukách a cosi si poznamenala.

„Kde jste ho našli?“ pokračovala ve vyptávání. Tentokrát odpověděl vysoký svalnatý chlapík, od pohledu působící jako voják:

„Až dole u řeky. Motal se včera nad ránem okolo mostu.“

„Nějaké doklady? Osobní předměty?“

Voják zavrtěl hlavou. Krátce přelétla pohledem hadry, které měl jejich nejnovější přírůstek na sobě. Zbytky mikiny, obyčejného trika a džínů, pokud se dalo soudit. Boty chyběly a zmítající se chodidla byla do krve rozřezaná.

Potřásla hlavou. Bolest je nemohla zastavit. Únava je nemohla zastavit. Žízeň je nemohla zastavit. A hlad je poháněl dál. Jakou proti nim mohli mít šanci?

Poklepala propiskou na desky a zahnala podobné myšlenky pryč. Teď měli naději, podstatně větší než kdykoliv za poslední tři roky.

Předala poznámky svému asistentovi a převzala z tácku, který držel, první injekci. Přešla podél lůžka tak, aby se stále držela z dosahu, a snažila se přitom ignorovat skřeky, které její pacient vydával. Sledoval ji, ale nevnímal její přítomnost, minimálně ne tak jako lidé. I když viděl, nedokázal uvažovat. Byl jako tupé zvíře.

Kývla na vojáka, který se k lůžku přibližoval z druhé strany, na znamení, že je připravená. Obrátil se na zbytek přihlížejících, aby se ujistil, že si udržují bezpečný odstup, a následně její gesto zopakoval. Pak přikročil blíž a přitlačil tělo zmítající se v návalu bezmocného vzteku k lůžku.

Žena dobře věděla, jak málo času má. Setkali se s jejich ohromující silou víc než jednou. Rychle se pohnula a v krátké vteřině, po kterou její spolupracovník dokázal tvora udržet, vbodla do vyzáblého těla injekci a vytlačila její obsah. Pak uskočila, podobně jako voják. Řetězy se znovu napjaly, tvor zařval v další snaze se uvolnit a rozsápat je na kusy.

Vyčkávali, mlčky sledovali to zubožené stvoření, třesoucí se na lůžku.

Minutu. Dvě. Tři.

Tělo se naposledy otřáslo, z rozdrásaného hrdla se ozval poslední nelidský skřek a pak tvor ochabl.

Mladá žena nakročila k němu, ale muž s brýlemi napřáhl ruku a zastavil ji.

„Počkejte ještě,“ vyzval ji. Zamračila se, ale poslušně počkala ještě pár minut, než znovu popošla k lůžku. Opatrně vzala do ruky kostlivé zápěstí a nahmatala tep. Přikývla, když zaznamenala slabé a nepravidelné záchvěvy, a natáhla ruku pro druhou připravenou injekci.

Jemně odhrnula zbytky roztrhaných šatů z jeho ramene a vpravila látku do ochablého těla. Proběhl jím krátký záchvěv, ale nic nenaznačovalo, že by se chystal probrat.

Odložila injekci a položila mu dlaň na nepřirozeně bledé čelo. Záměrně přitom přehlížela nesouhlasné bručení svých kolegů.

Kdesi tam uvnitř se stále nacházel člověk. Kdesi tam uvnitř stále přežíval ten, kým tohle tělo kdysi bylo, dřív, než ho ovládl zvířecí hlad, který jim toho tolik vzal. Neviděla před sebou zrůdu, krutou nestvůru, bažící po smrti a utrpení. Dívala se na jednu z obětí, ne na původce toho zla.

„Vrať se zpátky,“ zašeptala. „Vrať se domů.“