15. srpna 2040
(středa)

Na střeše vysoké budovy komunity je horko. Přestože je teprve něco po desáté, paří sem sluníčko, a nebýt občasných lehkých závanů větru, patrně bychom se tu postupně upekli zaživa. Je to ten druh dne, kdy se člověku nechce do ničeho, nejradši by jen seděl ve stínu, živil se zmrzlinou a popíjel studenou limonádu.

Což je sice pěkná představa, ale aktuálně zcela nerealizovatelná.

Trochu se posouvám na široké zídce na okraji střechy, otáčím se za sebe a shlížím dolů, na prostor ohraničený plotem. Je tu živěji než před pár měsíci. Prakticky celá budova je teď zaplněná a na zahradě vzniklo několik dalších improvizovaných přístřešků pro ty, kdo se dovnitř nevejdou. Je jasné, že před zimou budeme muset komunitu rozšířit o další bytovku, a pomalu se pracuje na její přípravě, ale zatím jsou křivolaké stany dostačujícím domovem.

I dětí, pobíhajících kolem a motajících se pod nohy každému, kdo se pokouší po volné ploše pohybovat, je teď podstatně víc. Dobrá polovina z nich jsou vyléčení a ten rozdíl se nedá přehlédnout. Není to jen vzhled, co je od ostatních odlišuje. Jsou nedůvěřivé, v každém jejich pohybu je znát opatrnost, a zážitky, které dusí v sobě, jsou pro ostatní jen těžko představitelné.

Alice vedle mě mi pokládá hlavu na rameno a já se o ni bezmyšlenkovitě opírám. Sluníčko, jídlo a fyzická aktivita udělaly svoje. Už to není ta vyzáblá bledá dívka, kterou jsem poznal na jaře. Ani já už nejsem stejná troska jako tehdy. Adam měl pravdu. Teď jsme to my, kdo má být ostatním oporou. První vlna, tak to označují. Ti, s jejichž léčbou pomáhal ještě Roger.

Plně vyléčení, aspoň podle oficiálního stanoviska.

Nevím, jestli s tím souhlasím. Myslím, že některé věci v nás prostě zůstanou. Ale je to zřejmě to nejlepší, čeho jsme aktuálně schopní dosáhnout.

Zavírám oči. Mám matné tušení, že bychom někde měli být, ale nechce se mi nad tím uvažovat. Zdola zaznívá dětské pokřikování a smích, na chvíli ho přehlušuje motor auta, někde v domě prásknou dveře. Slunce na chvilku překryje tmavý stín malého mráčku. Působí to jako obyčejné klidné letní dopoledne, kdekoliv - a zejména kdykoliv - jinde.

„Hej, hrdličky!“

Neochotně otevírám oči a zvedám hlavu. Blíží se k nám Sýkora s úšklebkem, který rozhodně nevěstí nic dobrého.

„Neměli jste být vy dva náhodou už před půl hodinou u auta?“

Sakra. Už mi dochází, na co jsem zapomněl. Přiřadili nás na pomoc s vyklizením nejbližší bytovky sídliště.

„Hned jsme tam,“ volám nazpátek a protahuju se. Alice vedle mě rozespale mrká, a tak využívám neobvyklé příležitosti. Ve chvíli, kdy seskakuju ze zídky, rychle natahuju ruku a strhávám jí barevný šátek z hlavy, čímž uvolňuju šesticentimetrovou blonďatou hřívu.

Dívka se ho pokouší zachytit, ale je moc pomalá. Rozbíhám se směrem ke dveřím do jídelny a pokouším se dostat z jejího dosahu, zatímco za mnou něco dotčeně křičí. Sýkora vrtí hlavou, když prolétáme kolem něj a mizíme uvnitř. Probíháme jídelnou a smějeme se jako šílenci, bez sebemenších ohledů na těch pár lidí, kteří se tu v tuto pozdně ranní dobu zdržují.

Minulost stojí za houby, budoucnost je nejistá a současnost taky není žádný med, ale v tuhle chvíli, v tomhle okamžiku se cítím šťastný. A i když vím, že to nemusí trvat dlouho, jsem odhodlaný pro takové chvíle bojovat.

Možná se už nikdy nezbavíme zlých snů, možná už nikdy nezískáme zpátky ty, co jsme ztratili, a nejspíš nikdy nezapomeneme na to, co se stalo. Ale najednou chápu, že to není konec.

Celý udýchaný zastavuju na vrcholku schodiště. Alice dobíhá kousek za mnou a já šátek beze slova vracím. Usmívá se, zatímco si ho omotává kolem zápěstí, potom natahuje dlaň ke mně a ruku v ruce vyrážíme ze schodů dolů. Potkáváme další lidi, spěchající všemi směry za svými úkoly. Komunita žije vlastním životem.

To, co bylo, je nenávratně pryč. Ale trosky starého světa nám slouží jako základ pro nový domov.

Pro nový život.