Nazdárek!

Vítejte u kapitoly s pár zajímavostmi a hromadou mých keců okolo! Protože, jakkoliv se to na začátku zdálo nemožné, nebo minimálně krajně nepravděpodobné, poprali jsme se s Tomem se všemi problémy, termíny a s celou soutěží a dostali se až sem - mezi vítěze! Přiznávám, že když jsem se to dozvěděla, zaječela jsem tak, že to musela slyšet celá ulice :D

Vymyslela jsem si toho zombíka jednoho zimního dne na sjezdovce, protože po pročtení témat bylo tohle jediné, které mi zkrátka uvízlo v hlavě. Jezdila jsem z kopce, občas padala a celou dobu rozvažovala různé situace, které by mohly v naznačeném světě nastat. A tak vznikl Tom a rozběhl se kolem něj příběh, který je sice vsazený do fiktivní budoucnosti, ale paradoxně odráží asi nejvíc drobností z mého života ze všeho, co jsem tu zatím napsala.

Jak je asi znát, odehrává se v mém městě, a naprostá většina Tomových myšlenek týkajících se jeho domova je tak odvinutá od mých vlastních dojmů. Od popisu kvetoucího Petřína až po proklínání všudypřítomných turistů, kteří se vám s oblibou motají pod nohy, zrovna když spěcháte do školní jídelny. Šlo o to, že je to místo, ke kterému mám vztah. Když vidím film, kde se zombie prohání v ulicích New Yorku, má to sice svou atmosféru, ale není to zdaleka tak blízké a tísnivé jako představa, že se něco takového odehrává v mém vlastním domově. A právě díky té blízkosti pro mě měl příběh ještě větší sílu.

Se snahou přiblížit se realitě našeho světa souvisí i pár dalších drobností:

- dům Richardovy komunity sice na daném místě ještě nestojí a možná ani nikdy nebude, nachází se ale v reálné oblasti, kde se momentálně docela aktivně staví, takže kdo ví

- část linky tramvaje, na níž měl Tom výhled, když poprvé vyhlédl z okna, byla zprovozněna v průběhu psaní tohohle příběhu, 8. dubna 2022 (a já si to samozřejmě nemohla nechat ujít ;))

- Vodárenská kolonie je Podolská vodárna, a cesta od Richardovy komunity je popsaná podle existujících silnic. Teoreticky by tudíž s pomocí mapy nemělo být těžké dostopovat umístění komunity... (Takže šup šup, na co čekáte? Schválně, jestli se trefíte, zdejší komentářová sekce je otevřená teoriím!)

- auto "Julina" skutečně existuje, jméno má jen trochu jiný tvar. Jak tvrdí moje sestra, ten, kdo nikdy nejel tam vzadu na korbě, nemá šanci pochopit kouzlo toho zážitku. (Tak schválně, našel by se tu někdo, kdo trávil léto stejně jako my a ví, o jakém autíčku se mluví?)

- no a na začátku psaní jsem si jednou odpoledne udělala i procházku k Vodárenské kolonii, takže tady ji máte:

Co se týče samotného psaní, tenhle příběh běžel dost sám od sebe. Občas jsem se musela o něco vrátit a něco přepsat, aby mi seděl věk postav, čas, strávený v komunitě nebo tak, ale jinak jsem v podstatě věděla, co chci psát, kde to má mít začátek a konec a co se má dít mezi nimi.

Za jeden z nejužitečnějších nápadů (skromně) považuju zmínku o novu, díky kterému jsem pak celý příběh mohla ukotvit v čase. Původně se tam přesná data vůbec neměla vyskytnout, ale tohle mi docela nahrálo do karet - a myslím, že to celému příběhu prospělo. Chtělo to trošku počítání, ale nakonec člověk věděl, že nemá zmiňovat v pondělí během dne Sýkoru, protože je ve vodárně, že o víkendu má být trochu volněji a taky ve kterém měsíci že se právě nacházíme a tudíž jak to má být s počasím. A navíc, nosit s sebou v jednom kuse kousek kalendáře z roku 2040 se zakroužkovanými dny je docela legrace. Někdo plánuje pár měsíců dopředu, Rabobar osmnáct let, že ano 😂

K příběhu by se toho určitě dalo říct ještě o hodně víc. Během těch několika měsíců se toho stalo dost a vím, že bych to dneska určitě nenapsala stejně. Vlastně ani nevím, jestli bych se do takového tématu vůbec pustila. Jaro 2022, jaro 2040... Myslím, že i mimo soutěž jsme si jak já, tak Tom, užili pár docela emotivních momentů. Jako obyčejně jsem párkrát uvažovala nad tím, že s psaním prostě seknu, ale nakonec jsem si vždycky řekla, že to chci dotáhnout do konce a aspoň to zkusit. Dát téhle novele její šanci.

Jsem vděčná, že i vy jste tomuhle příběhu dali šanci a dočetli až sem. Snad jste si čtení užili aspoň z části tak, jako já psaní, a mně nezbývá, než se rozloučit.

Tak zatím a třeba někdy příště!

P. S. Jelikož každý správný příběh musí mít ilustrace, ani tenhle nesmí zůstat pozadu. Takže tady máte bonus, jestli za odměnu, nebo za trest, to už je na vašem uvážení. Stvořily jsme to s kamarádkou o volné hodině a myslím, že mé angličtinářce jsme tím způsobily menší šok, když potom otevřela tabuli 😁

Autorkou druhého obrázku je anna0361, které tímto srdečně děkuji 😁❤️