8. května 2040
(úterý)

Budím se zalitý studeným potem.

Je mi blbě. V krku mě škrábe a pravé předloktí bolí víc než předtím. Sedám si na posteli a pokouším se zorientovat, ale v hlavě mám divně vymeteno. Jediné, co si dokážu vybavit zcela jasně a zřetelně, je můj dnešní sen. 

Neznámý muž, marně zvedající ruku před mým útokem.

Přejíždím prsty levé ruky po obvaze na pravačce. Karma očividně funguje a k mojí smůle nebere nepřítomnost vědomí jako omluvu. Imunita zatím drží, od mého setkání s nakaženým uběhlo několik hodin, ale zřetelně to nemá jednoduché.

Někdo klepe na dveře a mně až teď dochází, že šlo zřejmě o zvuk, který mě probudil. Nemám tušení, kdo by to mohl být, za oknem je pořád ještě tma, ale přesto se zvedám a chystám se přejít ke dveřím.

Pak se zarážím. Do postele jsem se dostal někdy po půlnoci, poté, co nás Šárka podrobila zevrubné lékařské prohlídce, ošetřila mi ruku a po téměř nekonečné salvě otázek nás konečně propustila. Poslední, na co jsem v té chvíli myslel, byly takové malichernosti jako hledání pyžama. Prostě jsem ze sebe shodil špinavé oblečení, rychle se opláchl a padl do postele. Ať je to ranní - nebo spíš noční? - ptáče za dveřmi kdokoliv, hádám, že by ho pohled na rozespalého exzombíka ve spodkách mohl poněkud vyvést z míry. A člověk, s křikem prchající po domě, by mohl vyvolat trochu paniku.

Házím na sebe čisté kalhoty a tričko, pochopitelně naruby, a otevírám dveře. Osoba, stojící za nimi, se zrovna chystá znovu zaklepat. Když zjišťuju, o koho jde, cítím, jak se mi do tváří hrne krev.

„Ehm...“ dostávám ze sebe prohlášení hodné největších řečníků. Alice přede mnou se nervózně, omluvně usmívá.

„Promiň, nechtěla jsem tě budit. Jenže...“ nedomluví, jen vrtí hlavou. Vypadá rozhozeně, v noční košili a bez šátku na hlavě působí její vyhublé tělo ještě zranitelněji. Moc nechápu, co tady dělá, ale rozhodně se zdá, že potřebuje pomoc. Ustupuju do místnosti.

„Hmm... v pohodě. Pojď dál,“ mumlám zmateně a nechávám ji projít do mého skromného útočiště. Je tu šero, což je docela dobře, protože nepatřím mezi nejpořádkumilovnější stvoření pod sluncem.

„Co ruka?“ ukazuje na můj obvaz. Jsem v pokušení prohlásit nějakou statečně a drsně znějící lež, ale nakonec volím upřímnost.

„Bolí, jako bych se měl změnit znova,“ přiznávám, zatímco si oba sedáme na kraj postele. Coby hostitel bych jí možná měl nabídnout aspoň stoličku, ale ta je momentálně zavalená špinavým oblečením, takže to nepřipadá v úvahu.

„Cos vlastně potřebovala?“ ptám se ve snaze převést pozornost jinam. Očividně však ne správným směrem. Shlíží na svoje dlaně a krčí rameny.

„Nemohla jsem usnout,“ šeptá nakonec. Chápavě přikyvuju. Sny vyléčených nepatří zrovna do přihrádky „pohádka na dobrou noc“. Spíš bych je zařadil do oddělení „horor podle skutečných událostí“. Taková vyhlídka člověku při usínání zrovna neprospívá.

„Nejde o sny,“ mumlá jako v reakci na moje myšlenky. Pořád hledí před sebe. „Ten... nakažený tam na parkovišti... byl to stejný člověk jako my. Mohla jsem tam být já. Mohls tam být ty. Mohl by to být Adam, Sýkora, Šárka, úplně kdokoliv, jenom kdyby se věci vyvinuly trochu jinak. Mohl se vyléčit a žít dál, a místo toho...“ Vrtí hlavou.

Konečně chápu, co ji trápí. Mně se smrt nakaženého skoro podařilo vytěsnit, ve stínu všech ostatních událostí se zdála skoro nepodstatná. Málem mě zabil. Vím, že za to nemohl, ale i tak mám trochu problém vidět ho jako oběť.

Teď si však uvědomuju, že Alice má pravdu. Ten člověk byl úplně stejný jako ona a já, stalo se mu přesně to samé. Jen měl zkrátka smůlu v tom, na koho narazil.

Ale napadá mě ještě něco.

„Co by sis přála na jeho místě, kdybys měla možnost si vybrat?“ ptám se tiše. Já sám odpověď znám. Pamatuju si muže, kterého jsem nakazil. Pokud by v té době měl při ruce zbraň a měl možnost to ukončit...

„To rozhodnutí za něj neměl dělat nikdo jiný,“ odmítá okamžitě.

„Ne,“ souhlasím pomalu. „Ale on ho nebyl schopný. Kdyby tohle rozhodnutí udělal před pár měsíci někdo za mě, nevyčítal bych mu to.“

Vypadá, že nad tím přemýšlí. Celá se mírně chvěje a já i se svojí nevalnou schopností empatie chápu, že je jen krůček od opravdového pláče.

„Nebyl bys tu,“ říká nakonec. Přikyvuju.

„A nežil bych s myšlenkou, že jsem někomu zničil život,“ doplňuju, ale nezdá se, že by moje uklidňovací technika zrovna zabírala. Alici se dál třesou ramena potlačovanými vzlyky a já v duchu vrtím hlavou. Co jsem řekl?

„Všechno je to špatně...“ dostává ze sebe nesouvisle a skládá hlavu do dlaní. „Neber si to tak, že lituju, že jsem ti pomohla... Jenom prostě pořád myslím na to, jestli to nešlo jinak.“

Cítím slabé bodnutí provinilosti, když se nakláním a objímám ji kolem ramen. Mám dojem, že bych to neměl dělat, že to prostě není správně. Jenže mě nenapadá žádný jiný způsob, jak ji utišit, a když se ke mně přiklání blíž a opírá mi hlavu o rameno, odsouvám podobné starosti na vedlejší kolej. Bezradně ji držím a čekám, co bude. V jednání s lidmi, a o to víc s dívkami, jsem nikdy zrovna nevynikal.

A pak, aniž bych zaznamenal, kdy se to děje, se třes potlačovaného pláče nepostřehnutelně mění v tiché oddechování. Nevěřícně mrkám. Musela být vyčerpaná, když od našeho návratu do teď neusnula, ale stejně mě překvapuje, nakolik se v mojí přítomnosti uklidnila. Nikdy dřív jsme se spolu nebavili, nikdy dřív jsem jí vlastně nedal důvod mi věřit.

Jemně se vymotávám z jejího objetí. Nápad vzbudit ji okamžitě zavrhuju, a tak si poněkud neochotně vytahuju ze skříně náhradní deku a ukládám se na zemi.

Koukám na strop nad sebou a závěs, kterým dovnitř prosvítá ochranné světlo reflektorů. Není to zrovna nejpohodlnější, ale moc jiných možností mi zkrátka nezbývá.

Jsem přece pravý džentlmen, no ne?