7. května 2040
(pondělí)

Naplnění barelů, vyložení a naložení zboží, a hlavně výměna novinek trvá něco málo přes hodinu. Po celou dobu s Alicí sedíme na korbě malého teréňáku a sledujeme okolí.

Kromě tří aut z Richardovy komunity je tu asi pět menších z jiné. Sýkora a Karel se baví s jejich majiteli, zatímco členové Vodárenské kolonie pobíhají kolem s hadicemi. Milou pozorností je tác se džbánem čerstvé vody a sklenicemi, který nám přinesli ven na dvůr.

Kývám nohama, přehozenýma přes okraj korby, a prohlížím si budovu vodárny. Na zabezpečení si očividně dali záležet. Především má samozřejmě světelnou ochranu - reflektory jsou na střeše i na plotě podél celého areálu. Všude kolem se také pohybují ozbrojení strážci, většinou mladí, hlídající areál i okolní ulice. Přes den to tu vypadá bezpečně a skoro normálně.

Zatímco pětice aut odjíždí, napadá mě, že vlastně nevím, kolik komunit se v okolí nachází. Kolik toho z Prahy skutečně zbylo? Kousek od nás se nad střechami budov tyčí Vyšehrad. Stále působí majestátně, i když už téměř není nikdo, kdo by ho obdivoval.

Jak zlé to s tímhle městem musí být, když z něj zmizeli dokonce i turisti? Nikdy dřív mi nepřišlo, že je něco takového vůbec možné.

Konečně jsou zřejmě naše auta připravená k odjezdu. Muži a ženy na sebe pokřikují, loučí se s lidmi z vodárny, nastupují a práskají dvířky.

A přesně v tu chvíli se z budovy nad námi ozývá siréna.

Sýkora, který se už už natahoval po klice, se okamžitě otáčí na patě a míří k místním zjistit, o co jde. Ti však mají očividně jiné věci na práci. Zpoza rohu vyjíždí během necelé minuty dvojice terénních aut, naplněných ozbrojenci. Míří k bráně, kterou zatím otevírají jejich kolegové, a odjíždějí vlevo, opačným směrem, než odkud jsme přijeli my.

Po pár dalších minutách se objevuje Sýkora. Mračí se, což samo o sobě věstí malér. Naši znovu vystupují z aut a stavějí se do kruhu kolem něj.

„Karel k džípům. Chci dva lidi u každé nádrže. Zbraně připravené, oči na stopkách. Auta Jižní komunity napadli po cestě banditi.“

Zdá se, že všichni rozumí. Rozbíhají se zpátky na svá místa a veškerá ležérnost z jejich pohybů mizí. Teď mají svůj úkol a jsou připravení se ho držet.

„Vy dva zombíci zůstanete se mnou,“ kývá naším směrem. Propaluju ho vzteklým pohledem. Tohle oslovení už mi pořádně leze krkem. „Na džípech byste nebyli k ničemu a útočit na Julinu se jim nejspíš nevyplatí. Na druhou stranu... nic nepodceňujte.“

A s tím optimistickým prohlášením sedá za volant a startuje. Motor zabírá až na několikátý pokus, jako by i auto reagovalo na všeobecnou nervozitu, ale nakonec se v čele naší skupiny rozjíždíme směrem k bráně. Místo vedle Sýkory zůstává volné - ani já, ani Alice nemáme chuť se ptát, jestli ho můžeme obsadit.

Zatímco jedeme podél řeky, uvažuju nad tím, co jsme se právě dozvěděli. Nakonec se odvažuju promluvit.

„Banditi jsou v opačném směru, ne? Proč tolik opatrnosti?“

Sýkora se sice neotáčí, k mému překvapení však aspoň odpovídá.

„Každá zpráva o lupičích vyžaduje zvýšení pozornosti. Zákon schválnosti. Když jsi připravený, nic se nestane. Když nejsi...“ Výmluvně krčí rameny.

„Co jsou vůbec zač?“ zjišťuje Alice. Projíždíme krátkým tunelem, pak náš momentální soukromý šofér odpovídá:

„Kočovníci, jako pumpaři, jenom o dost horší. Přepadají lidi. My žijeme z toho, co si dokážeme obstarat spoluprací. Oni na takových skupinách parazitují.“

Ale ať už je to Sýkorovým zákonem schválnosti nebo něčím jiným, žádné potíže kromě téměř neprůjezdných ulic na cestě zpátky nepotkáváme. Když se o pár dalších hodin později znovu ocitáme za vlakovým přejezdem, kde ucpané cesty končí, napětí se citelně snižuje.

Slunce se už kloní k západu, když znovu objíždíme kruháč a odbočujeme doleva, podél tramvajové trati, vedoucí až k Richardově komunitě. Stále se pečlivě rozhlížím, teď už však víc ze zvyku než z nutnosti. Přejíždíme křižovatku za další zastávkou a džípy nás o něco předjíždí, když zaznamenávám slabý pohyb ve stínu jednoho z mála odstavených aut na parkovišti před panelákem.

„Stůjte!“ vykřikuju, ani vlastně nevím proč. Sýkora dupe na brzdu, až já i Alice narážíme do kovové přepážky před námi, a zlostně se otáčí.

„Co to má sakra znamenat?“

U pasu mu ožívá vysílačka, ze které se ozývá v zásadě to samé. Zbytek skupiny naše náhlé zastavení očividně překvapilo.

„Jeďte dál, už jsme v dosahu komunity,“ vrčí voják do vysílačky a vypadá, že je připravený mě na místě zastřelit. Já si ho však nevšímám. Plně se soustředím na to, co se krčí ve stínu velké dodávky. Protože teď jsem si jistý, že jde o živou bytost, zoufale se skrývající před slunečními paprsky.

„Hej, zombíku,“ mává mi Sýkora rozčileně rukou před obličejem. „Na něco jsem se ptal!“

„Vidíte ho?“ odpovídám a ukazuju k dodávce. Muž si rozmrzele cloní oči, ale pak se jeho výraz mění.

„Aha,“ vypadává z něj.

„Nakaženej. A dítě,“ potvrzuju. Ten tvor tam ve tmě není větší než prvňák.

„Fajn,† uznává po chvilce váhání a odepíná si od pasu pistoli. „Vezmeme ho Šárce, ale nesmíme se zdržet. Umí někdo z vás střílet?“

Vrtím hlavou, ale Alice k mému překvapení slabounce, nejistě přikyvuje.

„Táta mě vzal dvakrát na střelnici,“ přiznává. Muži to očividně stačí, protože jí podává svoji zbraň a zásobník s náhradními náboji.

„Budeš nás krýt. Kdyby se tu v okolí něco pohnulo, střílej.“

Dívka z toho nevypadá dvakrát nadšená, ale Sýkorův tón nepřipouští námitky, a tak pistoli přijímá. Voják se obrací ke mně a bere jednu ze zbývajících krabic, které nezůstaly ve vodárně. Otevírá ji a vytahuje injekci.

„Musíme ho uspat, nebo ho domů nedostaneme. Půjdeš se mnou a pomůžeš mi ho podržet.“

Přikyvuju. Ani já nemám radost z toho, že ho musím poslouchat, ale pro hádky teď není ani vhodná chvíle, ani skutečný důvod. Seskakuju z korby a pomalu, obezřetně vyrážím směrem k dodávce. Tvor si nás nevšímá, je příliš zaujatý snahou udržet se mimo světlo. Pohledem zkoumám prostor kolem. Paneláky nad námi působí zcela opuštěně, ale mně je víc než jasné, že uvnitř zdaleka prázdné nejsou. Naše nejbližší okolí však mimo dodávky téměř žádné úkryty neposkytuje, což je rozhodně pozitivní.

Konečně se ke své nic netušící kořisti blížíme na dosah. Na krátko zastavujeme a naše pohledy se setkávají. Vzpomínám si na chvíli, kdy jsem pomáhal Šárce s nakaženou dívkou na ošetřovně. Tehdy se mi to zdálo šílené. Oproti tomu, k čemu se chystám teď, to byla vlastně docela bezpečná a neškodná zábava.

Na druhou stranu, Sýkora už několik zombíků zvenku přivedl. Dospělých, silnějších než dítě před námi.

Kývám, voják proti mně gesto oplácí a oba se vrháme kupředu.

Není to zdaleka tak zlé, jak jsem čekal. Tvoreček se ani příliš nevzpouzí, zdá se příliš vyčerpaný na to, aby se pokoušel o jakýkoliv odpor. Jeho výraz je spíš překvapený a vyděšený než krvelačný, a škubavé zvířecí pohyby připomínají víc pokusy o útěk než útok. Když ho chytám, vydává ze sebe chabý ochraptělý výkřik, ale netrvá dlouho a Sýkorova injekce ho uspává. Muž ho nešetrně zvedá ze země a vynáší na světlo - všímám si, jak se tělíčko ve slunečních paprscích bolestně kroutí.

Stahuju ze sebe mikinu a obracím Sýkoru k sobě, zpátky do stínu. Sleduje mě značně nesouhlasně, ale ignoruju to a přehazuju mikinu přes nakažené dítě, abych ho aspoň trochu ochránil před světlem.

Pravdou je, že mi pohled na toho bezbranného tvora nedělá zrovna dobře. Vidět nakažené dospělé je jedna věc, ale uvědomit si, že si tím vším musely projít i malé děti, to se mi zdá ještě mnohem horší. Voják něco vrčí a obrací se zpátky k autu, odkud nás napjatě sleduje Alice.

Vyrážím za ním - a v tu chvíli se kazí všechno, co může.

Jsem od dodávky zhruba dva metry, když za sebou uslyším podezřelé cvaknutí. Alice varovně vykřikuje, ale příliš pozdě. Stíhám se jen otočit, když se z náhle otevřených dvířek auta vyřítí nakažený.

Musel tam být celou dobu, čekat a zápasit sám se sebou. V nakažených se sváří dvě síly, strach ze světla a hlad. Většinou převažuje ta první, ale při vzácných příležitostech se váhy mohou přehoupnout. A to se očividně stalo právě teď.

Vnímám vše jako ve zpomaleném filmu, který už jsem kdysi viděl. Myšlenky mi zamrzají. Tuhle situaci už jsem jednou zažil, ale zcela obráceně. Bez možnosti včas uhnout nebo se jinak bránit dělám to jediné, co mi zbývá - napřahuju před sebe pravé předloktí. Na poslední chvíli. Být to o vteřinu později, zombie by zasáhl můj obličej, krk nebo znovu rameno.

V paži mi vystřeluje bolest, kterou znám. Pamatuju si ji až moc dobře. Klesám na kolena a kryju si hlavu, omámený bolestí a pořád napůl omráčený nečekaným zvratem událostí. Snažím se krýt před dalším případným útokem a pokouším se znovu dostat pod kontrolu svaly a hlavně vlastní mysl, kterou teď zastírá panika a nepochopení. Další útok nepřichází. A když konečně zvedám hlavu, začínám chápat proč.

Sýkora se konečně zachoval jako pravý parťák, odložil dítě a vrhl se na útočníka. Nestačím se v jejich zápase ani zorientovat, ale hádám, že se vojákovi nějak podařilo podrazit svému protivníkovi nohy, protože náhle padá k zemi. Už už začínám doufat, že se věci obrací v náš prospěch, ale očividně příliš brzy. Nakažený se muže zachytává a během pár vteřin se válí v prachu oba.

Někdo křičí, ale já nejsem schopný rozlišit, o koho jde. Myslím na to, co říkala Šárka. Co říkal Sýkora. Imunita. Možná to bolí, ale není to fatální. Neproměním se znovu. Nadechuju se, zatínám zuby a s vypětím sil vstávám. Musím nakaženého dostat od Sýkory.

Jak se zdá, nebude to problém. Zombie zachytává můj pohyb a zvedá se. Vyrážím proti němu.

To, jakou hloupost jsem udělal, mi pochopitelně dochází se zpožděním. Činnost pro jednou zase předběhla myšlenky.

Tohle není zesláblé opuštěné dítě. Víc než člověk je to v tuhle chvíli zvíře na lovu, překvapené tím, že se přemožená kořist vzmohla na odpor. Vzpamatovává se během setiny vteřiny, takže ve chvíli, kdy dorážím k němu, už je plně připravený.

Nakažení mají nadlidskou sílu. Možná už jsem se zmínil. Je to, jako bych plnou rychlostí narazil do skály - až na to, že skála s vámi většinou po srážce nesmýkne stranou a nenarazí vás na bok vedle stojící dodávky. Myslí mi několikrát po sobě prolétává celý můj repertoár nadávek, a věřte mi, že i když jde převážně o pasivní slovní zásobu, není zrovna malý. Vyzáblé ruce skrývají mnohem víc síly, než by správně měly, což je docela problém, protože se mi téměř okamžitě ovíjí kolem krku.

Dobře, beru zpět. To předtím panika nebyla. Ta nastupuje až teď, když zjišťuju, že mi tlak na krku zcela znemožňuje dýchání. Bolest je v tu chvíli náhle na vedlejší koleji, stejně jako nakažený, který mi z výšky vrčí do obličeje. Záleží na jediném - na získání aspoň maličkého doušku vzduchu. Cukám sebou v zoufalé snaze se uvolnit, zhruba se stejnou úspěšností jako vánoční kapr na váze. Hádám, že můj osud nebude o moc šťastnější než jeho.

Před očima se mi zatmívá.

Pak odněkud z dálky zaznívá výstřel a já se poroučím k zemi.