6. května 2040
(neděle)

Pokud něco vážně nemám rád, jsou to pravidelné prohlídky.

Sedím na stoličce uprostřed Šárčiny ordinace a snažím se tvářit neutrálně. Už mi změřila tlak a tep. Poslechla si dech. Prohmatala uzliny. Změřila mi teplotu, zeptala se snad na milion otázek a zkontrolovala mi krk. To všechno jsem přečkal víceméně trpělivě, i když mi nepřijde, že by po týdnu mohla zjistit něco nového. Co ale opravdu nemusím jsou odběry krve.

Utahuje mi pásek kolem paže.

„Zapumpuj," ukazuje na moji ruku. Neochotně několikrát ohýbám loket. Není to tak, že bych se bál jehel nebo něco podobného. Jen mi to nedělá úplně dobře, prostě sedět a sledovat, jak mi krev odtéká z těla. Já vím, že jí není nijak moc, ale stejně... je to nepřirozené.

Silou vůle držím pohled připoutaný k nástěnce proti mně a snažím se ignorovat stříkání dezinfekce a slabé štípnutí, když jehla proniká do žíly. Šárka si mého výrazu všímá.

„Kdybych měla jak jinak zjistit, jak jsi na tom..."

„Já vím," mumlám a očima hypnotizuju nástěnku. Nikdy dřív jsem si jí nijak zvlášť neprohlížel. Zaznamenávám, že na ní jsou mimo běžných poznámek i dvě fotky.

„Poslední výsledky vypadaly dobře," oznamuje mi Šárka. Vím, že se snaží situaci odlehčit, ale já zrovna teď na povídání vážně nemám náladu. Místo toho si prohlížím fotky.

Na první je pětičlenná rodina. Dva kluci vypadají starší, asi jako já, mladší zrzavá holka zhruba v pubertě dělá dvěma prsty růžky nad tátovou hlavou. Ten objímá další ženu, zřejmě svou manželku. Oba vypadají značně unaveně. Všichni mají na obličejích bílé zobáky respirátorů a nápis dole hlásá:

Zdravý nový rok 2022!

Covid. Já sám si tu dobu prakticky nepamatuju, ale něco málo jsem zaslechl. Je skoro legrační, jak nepatrné se teď některé "celosvětové krize" zdají.

Tehdy vám aspoň nehrozilo, že vám nakažený utrhne hlavu holýma rukama, pokud se k němu moc přiblížíte.

Druhá fotka zachycuje malou, zhruba tříletou holčičku, sedící na koleni mladému muži. Oba se smějí, on cosi ukazuje na papíře na stole před nimi a ona pastelkou čmárá kolem.

„Kdo to je?" ptám se Šárky, i když odpověď tak nějak tuším. Obrací se a sleduje můj pohled, pak krátce ztuhne na místě.

Poznámka pro příště. Neptejte se na citlivé věci člověka, který drží jehlu, trčící z vaší ruky. Když sebou takový člověk najednou trhne, celkem to bolí.

„Promiň," mumlá, ale zní rozhozeně. Rychle překrývá jehlu kusem vaty a vytahuje jí, pak kývá na mě.

„Přidrž si to. A tlač, ať nemáš modřinu."

Poslouchám, zatímco ona rozklepanými prsty šroubuje zátku na zkumavku s krví. Nezdá se, že by jí to zrovna šlo.

„Potřebuješ s tím pomoct?" Sice se mi nelíbí, že bych tu věc měl držet v ruce, ale na druhou stranu představa, že celou zkumavku vylije a celý proces se bude opakovat, mě taky zrovna neláká. Vrtí hlavou.

„To nic, zvládnu to," říká, ale nezní tak. Fajn. Možná byla blbost se na to ptát.

„Jmenovala se Zuzanka," promlouvá po chvilce znovu. „On Lukáš. Jsou pryč... skoro od začátku."

Konečně se jí daří zašpuntovat zkumavku a odkládá ji. Otírá si oči.

„Zvládám to, vážně," obrací se na mě, jako by čekala, že něco namítnu. To by mě ani nenapadlo. Za celou dobu, co jí znám, se ani jednou nezmínila o tom, že by někdy měla rodinu.

Na druhou stranu, málokdo tady o takových věcech mluví.

„Třeba se jednou najdou," říkám. Nakonec, pokud jsou nakažení, je to klidně možné. Krčí rameny.

„Možná. Člověk musí být rád za to, co má."

Sleduju, jak přechází po pokoji, vytahuje ze skříňky náplast a vrací se. Odtahuju prsty, aby mohla kousek vaty přelepit.

„Mimochodem," promlouvá, obrací se ke mně znovu zády a cosi zapisuje do desek na stole, „Sýkora říkal, že by pro tebe měl nějakou práci."

Není jí vidět do obličeje, ale přesto je znát, že s tím nesouhlasí. Jasně. To už jsem zjistil předevčírem. Přesto dělám, co můžu, abych zněl co nejpřekvapeněji.

„Vážně?"

„Chce abys s ním zítra jel do Vodárenské kolonie. Řekla jsem, že zdravotní překážka v tom nejspíš žádná není, ale musí to nechat na tobě."

Přemýšlím nad tím. Vodárenská kolonie. Užitkovou vodu si dokážeme obstarat sami, ať už z potoka, nebo sbíráním dešťovky. Ale pitná voda je v dnešním světě obecně problém. Proto někteří bývalí zaměstnanci s rodinami vytvořili ve vodárně dole u řeky komunitu, nazvanou Vodárenská kolonie, kde pokračovali v úpravě vody prakticky od začátku šíření nákazy. A právě tam Sýkora každé pondělí jezdí se svým týmem a dováží pitnou vodu Richardově komunitě.

Potřásám hlavou. Tady nejsem prakticky k ničemu. Plít záhony mohou stejně dobře děti jako já. Na druhou stranu, nevím, jestli se mi chce čelit světu tam venku.

Chce nebo nechce... Mám chuť se sám sobě zasmát. Věci už dávno nejsou o tom, co člověk chce. Tohle nechtěl nikdo. Je to o tom, co kdo může udělat.

„Jdu do toho," přikyvuju. „Ještě něco?"

Šárka vrtí hlavou, ale stále se neotáčí. Vypadá, že papíry před ní ji zcela zaměstnávají. Rozpačitě se otáčím, ale než stačím udělat dva kroky, zaráží mě.

„Tome?" Hlas se jí trochu třese.

„Hmm?"

„Neříkej, že na tobě nikomu nezáleží. Byl jsi první, koho jsem vyléčila sama, jenom s Rogerovým dohledem. A když jsem tě pak poznala... Jsem ráda, že tě tu máme. Mysli na to, dobře?"

Najednou jsem to já, kdo má problém s mluvením. Jako bych měl v krku obří knedlík.

„Budu," mumlám nejistě. „A děkuju."