26. dubna 2040
(čtvrtek)

Začínám mít pomalu dojem, že už nový svět chápu a nic mě nezarazí. Komunita funguje podle jasných pravidel, která jsou základem pro naše přežití. Šetřit zdroji. Chránit plot. Spolupracovat. Ve světě venku si každý bere to, co potřebuje, bez ohledu na všechny a všechno, ale tady uvnitř se snažíme vytvořit něco jako malý stát, fungující na vlastních principech.

Pravda, ne vždycky všechno funguje tak dokonale, jak by se mohlo zdát. Ale dobře víme, že je to pořád lepší než být tam venku. Protože pokud si z vás zombie neudělají večeři, pořád ještě můžete skončit jako kořist nějaké tlupy banditů nebo smečky divokých psů, nebo umřít milionem dalších krajně nepříjemných způsobů. I když to tak z postapokalyptických filmů nevypadá, každý osamělý hrdina, starající se v rozpadlém světě jen sám o sebe, je pravděpodobně touhle dobou dávno mrtvý.

A přece zaběhaný řád naruší něco, co bych nečekal ani v nejmenším.

Je pozdě odpoledne a já sedím na stoličce ve svém pokoji, protože práci už mám za sebou. Svoji denní dávku vitamínů už jsem spořádal, dokonce jsem si hodil mikinu špinavou od bahna vyprat dolů do prádelny a teď si jenom užívám tu krátkou půlhodinku před tím, než vyrazím na večeři.

Nebo, přesněji řečeno, zápasím se zaseknutým zipem druhé mikiny a tlumeně nadávám. Což je taky důvod, proč v první chvíli úplně ignoruju vzdálené hluboké hučení, ozývající se zvenku. Když se ale hučení změní ve vrčení a vrčení postupně v řev motoru, konečně to přitahuje moji pozornost. Zatímco nevěřícně přebíhám k oknu, daří se mi uvolnit i seklý zip.

Nemám ale čas si to vítězství vychutnat, protože zrovna v tu chvíli se mi do zorného pole dostává zdroj toho hluku.

Vrtulník.

Velký, vojensky zelený a celý nějak divně bachratý, úplně jiný než ty klasické lehké, jaké jsem kdysi vídal monitorovat dopravu. K mému vzrůstajícímu překvapení klesá přímo na pole za naší zdí a uširvoucí hluk, deroucí se dovnitř otevřeným oknem, konečně utichá. Na nic dalšího nečekám a vybíhám ven na chodbu, zjistit, co se děje. Takovouhle technikou vládnou v dnešní době snad jenom Britové a možná Australani, jenže ti na nás zvysoka kašlou.

Takže nejspíš musí jít o někoho z Rogerových lidí, pokud bych měl hádat.

Když sbíhám schody a ocitám se před „pevností“, ukazuje se, že nejsem sám, kdo měl podobný nápad. Venku se mezitím shromáždil malý dav. Objevuje se i Roger, s taškou v ruce, batohem na zádech a dvěma britskými asistenty, kterých jsem si v minulých dnech všiml, po boku. Za nimi se hrne Šárka, brýlatý muž, jehož už jsem tu také potkal, a Sýkora, nasupeně hledící směrem k vrtulníku, jako by jeho přistání bral jako nějakou osobní urážku.

Přijde mi, že ten chlap tak bere skoro všechno.

Když procházejí kolem mě, všímám si, že Šárka napůl vede, napůl podpírá nějakou holku. A ne ledajakou. Pod vytahaným tričkem a volnými kalhotami nemůže skrýt vyhublé končetiny, přepadlý výraz a bledou pokožku. Už jsem ji viděl, jen ona si to nejspíš nebude pamatovat.

Mladá žena ke mně natahuje ruku a naznačuje mi, abych se k nim přidal. Poslouchám, hlavně proto, že tísnit se mezi tolika lidmi je nepříjemné a tohle je možnost, jak davu uniknout.

„Tohle je Alice,“ ukazuje na dívku, která se o ni ztěžka opírá. Na vteřinu ke mně obrací plachý pohled velkých očí, pak zrak rychle klopí k zemi. Vidím na ní, že se sotva drží na nohou, a množství lidí kolem jí zřejmě taky nedělá úplně dobře.

„Je fajn, že je ti líp,“ říkám co nejpřátelštěji. Snažím se přitom vyhnat z hlavy myšlenku na tělo, zmítající se na posteli. Vyléčila se. Ale když si vybavím všechno, s čím se musím potýkat já, od nočních můr po fyzické následky, je mi jasné, že ten nejdelší boj má teprve před sebou.

Následujeme Rogerovu skupinu až k bráně, a poté, co ji otevírají, i za ni. Je to poprvé, co od svého příchodu sem opouštím hranice Richardovy komunity. Zastavujeme se však jen pár metrů za ní a Roger se otáčí k nám. Dochází mi, že mimo původní trojici se z místních přidali i všichni vyléčení.

Mluví s Šárkou, která je jako jediná schopná bez problémů překonat jazykovou bariéru. Pak přechází k nám a s každým prohodí několik slov. Když přijde ke mně, s úsměvem mi potřásá rukou na rozloučenou. Tomu, co říká, sice nerozumím, ale jedno chápu jasně. Svůj díl práce tady odvedl. Odlétá zpátky do Británie.

Přikyvuju a usmívám se nazpátek, ale jen co trochu poodejde, obracím se k Šárce.

„Co říkal?“ ptám se šeptem.

„Ať využiješ život naplno a netrápíš se tím, co bylo,“ odpovídá podobně. Podezřívavě na ni koukám, jestli si to zrovna nevymyslela, protože do její filosofie by to docela zapadalo, ale tváří se smrtelně vážně. A slůvko life v Rogerově vyjádření určitě bylo. Rozhoduju se jí věřit.

Muž ukončuje loučení a Šárka znovu rychle přechází k němu. Naposledy si potřásají rukama, zatímco další dva lidé vynášejí z vrtulníku několik beden. Pak Roger i jeho dva průvodci nastupují, vysoký muž se naposledy otáčí a mává a potom mizí uvnitř. Všichni ustupujeme, když se vrtule roztáčí, ale větru, který způsobuje, stejně neunikneme. Cítím, jak mě tahá za oblečení, a řev motorů je tak silný, že si raději přikrývám uši.

Pak se vrtulník zvedá, mírně se zhoupne a zamíří směrem k domovu.

„Roger bude muset počkat deset dní v karanténě, než znova uvidí rodinu,“ ozývá se vedle mě Šárka. „Neviděl je půl roku a ani předtím na ně po útěku z kontinentu neměl zrovna moc času. Všechno dával do výzkumu. I pro něj se teď věci změní.“

Po útěku z kontinentu. Jasně, pár lidem, převážně z Francie, se povedlo včas utéct přes kanál. Znamenalo to opustit všechno a podniknout krajně riskantní cestu s nejasným výsledkem, mnohým se to však zdálo pořád přijatelnější než zůstat doma a čekat, až jim na dveře zaklepou nakažení. Aspoň do doby, než Britové zahájili izolaci, uzavřeli tunel, přístavy i letiště a začali lodě i letadla bez přistání vracet.

Potřásám hlavou a otáčím se k bednám, které zůstaly opuštěně stát uprostřed pole.

„Co nám to tu nechali?“ ptám se, i když odpověď je mi téměř jasná. Žena vedle mě si cloní oči a hledí za vrtulníkem, který se mezitím změnil na malou, sotva viditelnou tečku v dálce.

„Naději,“ odpovídá.