5. dubna 2040
(čtvrtek)

Sedím na stoličce a tupě zírám na svůj odraz v zrcadle. Vypadám příšerně. Z vyzáblého obličeje na mě hledí dvě zapadlé, prázdné oči, lebka potažená tenkou kůží vypadá, jako by patřila oživlé mrtvole.

Umyl jsem se, i když to s vodou v přiděleném plastovém lavoru nebyla úplně hračka. Taky jsem nafasoval čisté oblečení a převlékl se, přestože na mně všechno visí příšerným způsobem. I tak je mi pořád zima, ale Šárka tvrdí, že to je normální. Mám prý rozhašenou termoregulaci a nedostatek tuku, či co. Při pohledu do oprýskaného, napůl zrezlého zrcadla musím souhlasit.

Ostříhal jsem si přerostlé nehty a neustříhl si u toho prsty, dokonce ani při používání levé ruky. Potom jsem se vrhl na zbytky vlasů. Bez nich sice vypadám jako idiot, ale aspoň už trochu míň jako zombie.

Nakažený, opravuju se v duchu. Šárka důsledně říká zombíkům nakažení. Musí být doktorka, myslím z doby ještě před tímhle vším, protože ti byli jediní, kdo se označení zombie od začátku vyhýbali. Myslím, že možná jen nechtěli působit paniku, ale rozhodně to zní líp.

Přesunuli mě do jiného pokoje, mého vlastního. Působí vlastně docela útulně, i když tu toho není o moc víc než v tom předchozím. Postel s teplou přikrývkou, vachrlatá skříňka s policemi na oblečení, okno s roztrženou záclonou a stolek s malým lavorem místo umyvadla, u kterého právě teď sedím.

Vedle lavoru se válí hromada věcí, které mi tu Šárka nechala. Kartáček na zuby a pasta, litr a půl velká lahev s pitnou vodou a samozřejmě pět sáčků s práškem, dvě skleněné lahvičky s vitamíny, tři platíčka dalších těžko identifikovatelných tablet, několik papírových krabiček a papír s instrukcemi, abych na nic z toho nezapomněl. Cesta od člověka k nakaženému je poměrně snadná. Zpátky už to jde hůř.

Nakonec natahuju ruku a sklápím malé zrcadlo tak, abych na něj neviděl. Nevím, kdo a proč mi ho tu nechal, ale usuzuju, že bude nejlepší schovat ho do šuplíků stolu. Nikdy jsem svůj odraz nesledoval zrovna rád, ale teď mě upřímně děsí.

Tiše vzdychám a vyčerpaně skládám hlavu do dlaní. Tři roky. Čekal jsem pár měsíců. Možná necelý rok. Ale ne tři, probůh. Uvažuju, kolik mi teď vlastně je. Je duben. Moje tělo je o tři roky starší, tudíž by mi mělo být dvaadvacet, ale moje mysl se za ty tři roky nikam neposunula. Mám z toho v hlavě solidní guláš.

Venku už se stmívá a já jsem pro jednou docela rád, že jsem tu konečně sám. Za poslední dva dny moc takových chvil nebylo. Šárka se to snažila skrývat, ale vím, že ani ona nečekala, že jsem mezi nakaženými strávil tolik času. Když jsem jí řekl, že poslední, co si pamatuju, je červen 2037, zbledla a vypadala, že neví, jak zareagovat. Pak se pokusila moji pozornost odvést jinam. Bez valného úspěchu, musím přiznat.

Jak se může člověk kdy srovnat s něčím takovým?

Nakonec hlavu znovu zvedám. Venku už se téměř setmělo a na neomezený přísun elektřiny z generátorů má podle Šárky nárok jen ošetřovna, ale díky ochranným reflektorům tu nikdy není úplná tma. Přecházím k oknu. Světelný kruh nás odděluje od okolního nebezpečného světa.

Zatahuju závěsy a mířím k posteli, kde zalézám pod deku. I tak trvá ještě docela dlouho, než se mi z končetin ztrácí chlad. Klepu se, hledím na zatažené závěsy a jako tolikrát od chvíle, kdy jsem se probudil, se snažím nepřemýšlet. Jenom usnout.

Teprve po několika dalších desítkách minut se mi to konečně daří.