Následující den mě však navštěvuje pouze Marek. Žena se objevuje až další ráno, tak brzo, že vlastně ani nezaznamenávám, kdy přišla. Když se probouzím, už sedí na židli vedle mé postele a míchá ve sklenici prášek z papírového sáčku. Vypadá přepadle a unaveně.

Trochu se na posteli posouvám, abych dal najevo, že jsem vzhůru. Když se opírám o levou ruku, všímám si, že hadička od kapačky je pryč. Místo ní mám na ruce jen velkou vatovou náplast, pod kterou na okrajích prosvítá sytě fialová modřina

„Klidně ještě spi,“ promlouvá žena, když si všímá mého pohybu. Vrtím hlavou. Nechce se mi spát. Místo toho se posouvám tak, až sedím opřený o stěnu za mnou. Přitahuju si nohy pod dekou k tělu a zkoumavě na ni hledím.

„Měla jsem moc práce,“ říká omluvně a protírá si oči. „Máme dalšího téměř vyléčeného, ale... bylo to náročné.“

Podává mi sklenici. Zatímco pomalu piju, přechází k oknu a vyhlíží ven. Zdá se mi nepřítomná, myšlenkami je zřejmě jinde. Dopíjím a odkládám sklenici na noční stolek. Klepnutí skla o dřevo ji trochu probouzí, obrací se zpátky a potřásá hlavou.

„Jak se jmenuješ?“ ptá se bez varování. Reaguju automaticky, aniž bych nad tím přemýšlel.

„Tomáš Bláha,“ vypadává ze mě chraplavě. Překvapeně mrkám a zírám na ni. Její otázka vyvolala vzpomínku, která mi unikala už kdovíjak dlouho. A když to jméno vyslovuju, najednou vím, že to tak je. Vůbec nechápu, jak jsem kdy mohl zapomenout.

Na její tváři moje překvapení konečně vyvolává úsměv.

„Těší mě, Tome,“ odpovídá. „Já jsem Šárka.“

Podává mi ruku. Potřásám si s ní, i když to vypadá trochu absurdně. Moje vyzáblá paže vedle té její působí ještě mrtvolněji.

„Nepamatoval sis to, viď?“ ptá se. Vrtím hlavou. To vážně ne. Netuším proč, ale ať jsem si v posledních dnech lámal hlavu, jak jsem chtěl, nemohl jsem si svoje jméno vybavit. Naskakovala mi hromada jiných jmen, od naší češtinářky po amerického prezidenta, ale moje vlastní mi unikalo. Přikyvuje, jako by to čekala.

„Roger říkal, že u nich se to také děje. Ať chceš nebo ne, jméno je součást tvojí identity. A čím delší čas strávíš jako jeden z nakažených, tím víc se smývá.“

Pak ke mně natahuje ruku.

„Nechme toho,“ navrhuje. „Tohle nejsou zrovna nejoptimističtější řeči. Pojď se podívat z okna.“

Nechápu, proč tak najednou změnila téma, ale opatrně odstrkávám deku a pomalu spouštím nohy na zem. Všímám si přitom, že mám ovázaná chodidla, a vybavuje se mi bolest z prvních dnů tady.

„Pořezal sis nohy, když jsi venku běhal bez bot,“ vysvětluje Šárka, když si všímá, na co koukám. „Už je to téměř zahojené.“

V duchu nad tím mávám rukou a přenáším váhu na nohy. Když se pokouším zvednout, trochu zakolísám, ale Šárka mě rychle podpírá. Pouští mě teprve ve chvíli, kdy ji kývnutím ujišťuji, že už si poradím. Pomalu přecházíme k oknu, já pořád značně nejistě. Není to tak špatné, jak jsem čekal, maličký pokoj přecházím bez úhony. Opírám se o parapet a konečně vyhlížím ven.

Obraz, který se přede mnou otevírá, odpovídá mým představám o apokalypse jen částečně. Koleje s rozmlácenou nepojízdnou tramvají asi dvě stě metrů od nás, bytové domy s vymlácenými okny v podobné vzdálenosti a o kus dál široká silnice plná vraků aut sedí do mého předpokladu obstojně. Úhledné záhonky přímo pod námi, tři džípy, zaparkované vedle, a několik lidí, poklidně se věnujících své práci, už o něco méně. Bezpečnou oblast ohraničuje hrubě sbitý plot, na kterém se ve vzdálenosti několika metrů od sebe tyčí jako strážní věže reflektory.

Začínám chápat, jak se tady udržují v bezpečí.

„Co to je?“ dostávám ze sebe a zahrnuju do té otázky celý zdejší komplex. Šárka se znovu usmívá.

„Vítej v Richardově komunitě,“ mává rukou kolem sebe. „Nejvlídnějším místě široko daleko.“

Znovu vyhlížím z okna. Všímám si trojice dětí, honící se mezi záhonky. K menšímu z džípů přichází čtveřice lidí, dva nasedají dopředu a zbylí dva vyskakují nahoru na korbu. Vyjíždí směrem k plotu, zastavují před bránou a jeden z nich znovu seskakuje, aby otevřel. Když auto projíždí, znovu bránu rychle zavírá a mizí mi z dohledu.

„Kolik lidí tu bydlí?“ zajímám se. Šárka krčí rameny.

„Šestnáct rodin a několik dalších... dohromady skoro stovka lidí,“ odpovídá. „Teď by nás mohlo přibýt. Přežít sám venku je skoro nemožné. Tady si můžeme pomáhat, pěstujeme, bavíme se, obchodujeme s ostatními... je to skoro normální.“

Do hlasu se jí vkrádá trocha nostalgie a nakonec umlká. Odkašlávám si.

„Jsme pořád v Praze?“ ptám se chraplavě s pohledem upřeným na odstavenou tramvaj ve snaze převést pozornost zase jinam. Vím, že tramvaje jezdily i v jiných městech, ale netuším, jak bych se jako zombík dostal třeba do Plzně. I když, jeden nikdy neví.

„Na okraji,“ přikyvuje. „Když se podíváš támhle,“ ukazuje směrem od vysokých bytovek s vytlučenými okny, „uvidíš za domy konečnou tramvaje.“

Stavím se ke stěně tak, jako ona, ale konec kolejí stejně nevidím. Místo toho si všímám rodinných domků se zanedbanými zahradami. Od bytovek je dělí jen pruh pole, který si z většiny přivlastnila Richardova komunita.

„Jsi z Prahy?“ ptá se Šárka. Slabě přikyvuju, ale ve skutečnosti se mi o tom nechce mluvit. Nikdy mi na tom nepřišlo nic moc zvláštního. Město jako město. Jenže když teď pomyslím na to, jak asi vypadá centrum, na stovky nakažených, kteří se pravděpodobně skrývají před světlem dole v metru, na opuštěný Petřín, kde na jaře rozkvétají stromy už na začátku března... je mi z toho nějak divně.

Nikdy mi nepřišlo, že je to město opravdu moje. Patřilo čínským nevěstám, fotícím se v ulicích v době, kdy jsem ráno mířil do školy, skupinám turistů, kteří se vždycky nejvíc motali v místě, kudy jsem potřeboval projít, lidem, s úžasem zírajícím na ty architektonické skvosty, které já bral téměř jako samozřejmost. Téměř.

Potřásám hlavou. Nebylo všechno jenom růžové. Nevím, jestli bych tu prožil celý život, kdyby se věci ubíraly jinak. Ale cítím zvláštní smutek a vztek, když si uvědomuju, že ta místa už nikdy nebudou jako dřív. Víc než kdykoliv předtím mě napadá, že to je moje město. A nikdo neměl právo mi ho vzít.

Jenže na právo si dnešní svět nehraje. Nikdo neměl právo zničit životy tolika lidem. Nikdo neměl právo převrátit všechno, co jsme měli, naruby. Jenže na právo se nikdo neptal.

S pohledem stále upřeným do zahrady dole se znovu trochu uklidňuju. Svět se zbláznil. S tím nic nenadělám.

Šárka vedle mě mlčí. Zrakem bloumám podél záhonků, mezi muži, ženami a dětmi pode mnou. Vyhnuli se nákaze. Žijí dál, navzdory všemu, co se stalo. Je v tom naděje, i když je to jen malý ostrůvek v moři zoufalství, utrpení a smrti.

Do pokoje vnikají teplé sluneční paprsky, pronikající skrz potrhané cáry mraků, jež na zem vrhají prapodivné obrazce. Skoro až u plotu si všímám rozkvetlého ovocného stromu. Ze svého místa nedokážu určit, co je zač, ale vypadá staře. Stabilně.

A pak mi dochází něco, co moji pracně vybudovanou rovnováhu znovu tříští na milion kousků. Ten strom kvete. To znamená jaro. Poslední měsíc, který si pamatuju já, je červen 2037. Což znamená... že jsem coby nakažený musel tam venku strávit téměř rok. Cítím, jak mi z tváří mizí krev a všechno kolem se nakrátko zhoupne, až se musím znovu zachytit parapetu, abych nespadl.

Šárka si té náhlé změny všímá a mračí se.

„Co se děje?“ zjišťuje s obavou.

„Co je za měsíc?“ ptám se naléhavě roztřeseným šeptem. „Jaký je měsíc?“

V obličeji se jí objevují ustarané vrásky a mně je okamžitě jasné, že odpověď na tuhle otázku se mi líbit nebude. Bere mě za předloktí.

„Měl by sis radši znova sednout,“ varuje mě a téměř násilím mě tlačí k posteli. Klesám na matraci, ani to nevnímám. Pohled mám přišpendlený k její tváři, čekám, až odpoví. Dává si načas. Přisedá si vedle mě na kraj postele, ruce skládá do klína a zdá se, že ji náhle hrozně zajímají její krátké nehty.

„Začátek dubna,“ přiznává nakonec. Taky prakticky šeptá. „Dubna dva tisíce čtyřicet.“