Nepřítomně usrkávám polévku. Je jí méně než včera a předtím, než jsem ji dostal, jsem si vyslechl docela dlouhou instruktáž ohledně toho, jak rychle a v jakém množství ji můžu sníst. Vzhledem k tomu, že pocházela od šestnáctiletého kluka, který mě málem zabil, si nejsem jistý, nakolik tomu můžu věřit.

Marek si našel místo na židli u stěny co nejdál ode mě. Ani se s ním nepokouším komunikovat. Jsem z něj nervózní a on ze mě očividně taky.

Mezi sousty mi myšlenky znovu ulétají k nepříjemným tématům. Už chápu, kde se berou ony trhané obrazy. Vím, že se budu muset smířit s tím, že jde o mé vlastní vzpomínky. Ale zatím to nedokážu. I když vím, že je to pravda, nějaký kousek mě to zkrátka odmítá. A paradoxně mám dojem, že právě to odmítnutí je to jediné, co mě v rámci možností drží při zdravém rozumu.

Pomalu dojídám a odkládám misku na stolek. Marek si toho okamžitě všímá a s ostražitým výrazem přechází místnost. Bere nádobí, kontroluje mě nejistým pohledem a mizí za dveřmi. Oba se přitom důsledně vyhýbáme zraku toho druhého.

Zůstávám v pokoji sám. Moc věcí, kterými bych se mohl zabavit, tu není, a tak obracím pohled aspoň k oknu. Nemám tušení, jak vysoko je, ale ze svého úhlu nevidím nic než modrou oblohu pokrytou potrhanými cáry mraků. Líně se posouvají a občas nakrátko zakryjí slunce.

Slunce. Ještě teď si dokážu vybavit strach ze světla a slunečních paprsků, skrývání se uvnitř rozpadajících se budov během dlouhých slunečných dnů. Dokonce i hlad musel být v tu dobu potlačen, přesunut na vedlejší kolej. Světlo bylo příliš nebezpečné.

Natruc natáčím obličej tak, aby na něj paprsky pronikající do pokoje dopadaly co nejvíce. Příjemně mě šimrají na tvářích. To, co si pamatuju, nejsem doopravdy já. Nikdy jsem nebyl. Nemohl jsem být.

Ale stejně mi z těch úvah začíná být znovu tak divně, že je raději přeruším.

Chvíli se pokouším zaměstnat mozek počítáním. Dostávám se k osmé mocnině tří, než se mi daří čísla pozapomínat, pak se můj pohled začne znovu toulat po pokoji. Mimo noční stolek, postel a židli tu toho není moc k vidění. Ale není to tu zdemolované a v oknech dokonce zůstala i skla, což samo o sobě působí trochu jako z jiného světa.

Ze světa dávno ztraceného, světa, jaký byl dřív.

Pokouším se z paměti vydolovat, jak to všechno začalo. Už jsem si všiml, že některé vzpomínky jsou jako zablokované. Ať dělám, co dělám, neobjeví se, dokud samy nechtějí.

„Zombie apokalypsa“, pokud tomu tak chcete říkat, začala na jaře v roce 2037. Poprvé se objevila někde v Africe. Poměrně rychle se začala spojovat s laboratoří, která se v okolí nacházela, jenže stejně rychle začínalo být jasné, jak velký to bude průšvih - a když se začalo pátrat po tom, komu laborka patřila, najednou se k ní nikdo nehlásil. Světová zdravotnická tam sice poslala svůj tým, aby to vyšetřil, ale nikoho z nich už nikdy nikdo neviděl.

Nedá se říct, že by to někoho překvapilo. Nikdo další už se to objasnit nepokoušel. Mohl to být kdokoliv. Američani, Čína, Rusko, nebo někdo úplně jiný, nakonec to bylo jedno. Semlelo to všechny stejně.

Z Afriky k nám se to dostalo během měsíce. Lidé hromadně prchali přes Středozemní moře. Nikdy nezapomenu na záběry, které se ten večer objevily na sítích. Neřízená loď to v Itálii napálila rovnou do pobřeží, lidé křičeli, utíkali - a pochopitelně natáčeli a sdíleli. Proto jsme mohli všichni sledovat, jak se z lodi hrnou desítky a desítky znetvořených postav, útočí, škrábají, kousají a zabíjejí. Brzo jsme se s nimi setkali naživo.

Potom nastala chvíle, kdy se každý začal starat jen sám o sebe. Když došli až k Praze, nebyl jsem zrovna doma. Neviděl jsem, co se tam stalo, ale mám docela jasnou představu. Když jsem se tam pak s Dančou dostal, naši byli pryč, okna v přízemí vymlácená a uvnitř to vypadalo jako po bitvě. Sbalili jsme pár věcí a zkusili zmizet, ale neměli jsme žádnou šanci.

A pak... zběsilý útěk, bolest, tma, hlad a strach.

„Stop,“ šeptám do místnosti ochraptěle. V koutcích očí se mi znovu sbírají slzy. Co bylo pak si pamatuju. Nepotřebuju si to přehrávat znovu a znovu. Jak říkám, nejspíš bych se z toho zbláznil.

Posouvám se na posteli a utírám si oči. Všímám si přitom, že moje nehty pořád připomínají drápy. Mnu si čelo. Budu s tím muset něco udělat. Je to jedna z mála věcí, se kterou se něco udělat dá.

Příště poprosím zrzavou ženu o nůžky.

Ta myšlenka mě trochu vytrhává z pesimismu. Postupně, od maličkostí, se dám dohromady. A stejně postupně dáme dohromady i svět.