Ráno nasněžilo. Zas docela hodně. S dětmi jsem vyrazil stavět sněhuláka. Užívali jsme si zimních radovánek v naší zóně bezpečí – zahradě. Za hranicemi naší oázy klidu určitě vládne totální peklo.

Dnešní sněhulák se nám opravdu vyvedl. Patří k těm největším co jsme kdy postavili. Určitě, i přes ohlášené oteplení vydrží déle než mnozí co se již nakazili.

Před obědem jsem si přečetl nejnovější zprávy. Situace se venku nejlepší. Přesto k hlavním zprávám patřila dohoda o míru v Afgánistánu. „Je to vítězství míru," píší. „Taliban přestane útočit na koaliční jednotky a ty se stáhnou." Suma sumárum NATO bude pryč a vládnout bude Talibán. Ať se na to dívám ze všech úhlů co se vlastně změnilo vůči stavu před rokem 2001? Kromě toho, že jsem byl mladý a plný ideálu vůbec nic. Takže po tolika letech války se vše při starém. Co by asi řekli ti chudáci co tam zařvali a kterým jistě tvrdili jak bojují za svobodu a mír pro místní obyvatelstvo a větší bezpečí celého světa. Že by USA potřebovali armádu jinde? Kde asi? Že by na boj s řádící epidemií? Pochybuji.

Zas tak hrozný konflikt to asi nebyl. Za téměř 20 let umřely necelé 4 tisíce koaličních vojáků. Zřejmě dobře placená dovolená. Na D1 je situace mnohdy horší a ještě po ní jezdím za své.
Ve světle současného pekla však i D1 je jen rajská zahrada. Na novou nemoc umřelo během několika týdnu skoro 3 000 nakažených.

Naštěstí v naší bezpečné zóně nám nic nehrozí.

Nedělní ráno probíhalo klidně. Sníh zmizel, sněhulák se drží. Což se o mnohých mimo naši zónu bezpečí říci nedá. I když je pravda, že prstenec vysokých hor chránících naši zem epidemie zatím nezdolala.

Epidemie se i v neděli šíří Evropou jak čerstvě Tureckem vypouštění migranti. Turci se zas namíchli, že jsme jim neposlali šek. Není šek tady máte migranty. Od dob Rakouska-Uherska, pořád ta samá písnička. Prý spojenci v NATU. K smíchu. Kdyby neměli tak výhodnou pozici na odstřelování Ruska za studené války, nikdo by je nevzal. Turci stejně nakonec půjdou s tím kdo jim dá víc. Ne nadarmo se říká „Křivej jak Turecká šavle."

Jenže migranti nevědí do čeho jdou. V klidu si opouštějí válkou ochráněné domovy před smrtelnou chorobou. Jenže teď je v Evropě nebudou nadšeně vítat zastánci svobody a lidskosti, který se o ně plně postarají, zatím co jejich rodiče pobírají minimální důchody a nikdo se o ně nepostará. Ne, ne, dnes je přivítají prázdné obchody. Lidi starající se o své přežití tentokrát nebudou mít na ně čas. A ještě k tomu se nakazí. Jdou přímo do náruče smrti. Chudáci kdyby jen tušili. Je mi jich líto.

Hradba padla! Hory chránící nás po staletí byly zdolány. Vir vtrhl do republiky v plné síle. Vzalo to hned tři. Už jim není pomoci. Každý teď musí hrabat na svém písečku. Na falešnou solidaritu už není čas.

Naštěstí mi prozíraví jsme připraveni. Na všechno! Už se nelze spoléhat na naší výhodnou geografickou polohu jak mohli naši předkové. Na polityky už vůbec ne.

V dobách kdy nás naše poloha držela mimo hlavní dění jsme dokázali z toho náležitě těžit.

Hned od osídlení kotliny našimi předky jsme si v klidu, nikým neohrožovaní, budovali naše knížectví. Zaplatili jsme každému kdo si řekl.

Když ve 13. století celá křesťanská Evropa vysílal své nejlepší bojovníky na blízkých východ. My, aby se neřeklo, poslali bandu vrahů a zločinců.

Ve 14. století kdy se Evropou proháněl mor tam a zpátky si ani tato podlá nemoc netroufla výrazněji vtrhnout na naše území. Naše země se tak na krátko mohla řadit mezi ty nejvyspělejší, když ostatní země byly zdecimováni morem .

I v dobách husitských válek se naše elita držela stranou, aby později mohla ukázat na čí straně stála. Samozřejmě na té výtěžné. Veškeré vojenské úspěchy tak museli obstarat sedláci.

Dokonce i neohrožený postup prohnaných Turků ještě pod hlavičkou Osmanské říše Evropou v 17 století se záhadně zastavil. Poté co vyzvědači zjistili co je čeká za Vídní raději utrpěli hrdinou porážku než, aby vstoupili do naší kotliny. Stáhnout se bez boje by byla až moc velká potupa.

I v samotném soustátí Rakouském jsme si žili svůj provinční život na okraji a upevňovali naši neměnnou územní celistvost.

Za II. Světové války jsme si pak dále v klidném ústraní žili v protektorátu, kterému se všechny velké válečné vřavy vyhnuli. Naši muži místo toho, aby ztráceli své životy na všech frontách se plně vrhli na frontu sportování, která nabrala masových rozměrů. Dalších několik dekád jsme pak sbírali ovoce na sportovním poli na úkor válčením vyčerpaných sportovců z jiných zemí.

Za hlubokého komunismu jsme si žili v relativním klidu i když na pomyslné první linii, které by se stejně všichni vyhnuli přes rovinaté Polsko.

Vždyť i migranti při poslední velké vlně to vzali raději oklikou.

Tomu je však konec. Doba se změnila.

Naštěstí jsem dokázal vytvořit novou hradbu. Protože tam venku to opravdu houstne.