Nákaza se stále světem pomalu, ale jistě šourá jako torzo prezidenta rozsáhlými chodbami Pražského hradu. Dá se náš prezident ještě řadit mezi živé?

Děti mi už začínají lézt na nervy. Vůbec ničeho si neváží. Ani výhrůžka, že půjdou do nakažené školy už je nedokáže zklidnit.

Jdu se radši mrknout co se děje za hradbou bezpečí tam venku. Zapínám počítač. Vláda zatím popisuje jak je úspěšná ve vyhledávání a izolování všech kontaktů několika nakažených. Podává to jako velký úspěch. Jsou normální. Slyšeli někdy vůbec o exponenciální funkci. Stačí když jen jednoho nevypátrají a řada poletí nahoru. Už teď se bude pohybovat v republice minimálně 100 násobek známých případů s nákazou. Je to pouze ztráta času. Uvidíme co bude za týden. Že ve světě dochází zdravotní pomůcky není snad ani třeba zdůrazňovat. Krok Indie, nejvěšího producenta léků a jiných státu o omezení vývozu léků je vcelku logický. Škoda, že mi si výrobu neponechali. Celá západní svět, aby ušetřil, přesunul výrobu na východ. Teď se nám to vymstí. Když totiž příjde na lámání chleba všichni se na tebe vybodnou. No, máme aspoň čím odvážet pacienty. Vláda místo toho, aby udělala nějaký rozumný krok jen ubezpečuje, že nebude omezovat hromadné akce. K smíchu. Jako třešnička na dortu působí informace o tříleté Syrské holčičce, která je údajně v bezpečí v Turecku. To je jako kdyby malá ovečka byla v bezpečí smečky vlků. Proč tedy proradní Turci pořád na Sýrii útočí. Nejspíš proto, aby zvedly další vlnu migrantů, které převezou na Řeckou hranici.

Doma se nám však nemůže nic stát. Jediné nebezpečí nám hrozí od ženy. Stále chodí do práce.