Byla jsme skoro mrtvá nudou. Nesmím nikam kam mě nevezme Rajana a sama už vůbec ne.
Rajana je zamlklá a nikdy se neusmívá. Úsečně odpovídá na mé otázky ale na otázku co tu dělám mi neodpoví. Navíc má služtičkovský obleček. Maxis mě ignoruje a posílá mi oblečky jak pro cosplay-erku či cvoka 16 století!

Jednou jsme si takhle povídala s Rajanou, teda já povídala. S ní je to jako mluvit do dubu. A přišel Maxis. Už jsem si říkala že tohle je nějaký boží trest a mám tu umřít nudou. ,,Zdravím děcko. Jak ses zabydlela?" Optal se s naprosto jasně vepsaným 'Strč si své pocity někam' ve tváři. ,,Ach strýci. Sic jsem tu nedobrovolně, tak se mi zde vede o poznání lépe než jsem čekala. Rajana je poněkud zamlklým společníkem, ale alespoň mohu číst knihy. Tedy pokud se dají romány pro gerontní dámy počítat jako četba." Moje řeč upoutala Maxisovu pozornost. ,,Nevím proč, ale mám dojem, že se nudíš." Podotkl a já pomyslně protočila oči. Ale ne doopravdy. To by mě asi zabil, kdybych protáčela oči před ním. ,,Vskutku? Nechtěla jsem aby to tak vyznělo. Ale když už jsi toto téma otevřel strýci. Opravdu to tu není nijak zábavné." Zvedl jedno obočí, což jsem chtěla mimochodem vždycky umět, a odešel bez odpovědí pryč.

Dostala jsem nápad! skákání po chodbě. To je zábavný? Ano zvlášť pozadu. To zní líp ale ne o moc. Něco tomu chybí. Skákání panáka po zadu. A ten panák bude extra dlouhej. To zní velice zajímavě.

Ihned jsem se zeptala Rajany a ta to až nečekaně zamítla. Ovšem mě je sedmnáct a mám na občasné dětské vyvádění ještě pořád nárok. Nakonec jsem ji nějakým záhadným způsobem, gerontní romány pro gerontní dámy jsou zázrak, povedlo přemluvit. Takže asi hoďku jsem věnovala kreslení panáka. Byl super dlouhá a nečekaně nebezpečný, že i já sama jsem se skoro bála sama skákat. Ale skákání jsem si užívala. Několikrát jsem trasu ozkoušela, jestli je více méně nerozbitá. A pak přišla zatáčka, nejnebezpečnější úsek celé dráhy. Zrovna jsem proskakovala zatáčkou, když jsem do někoho vrazila. Samozřejmě jsem upadla a musela zvednout hlavu, abych se onomu individuu podívala do očí. ,,Velice mě mrzí co se stalo. Nikdy by mě nenapadlo, že-" ale on mě vyrušil ,,Nevadí hlavně že vy jste v pořádku." Podal mi ruku a já jí vděčně přijala. Zvedla jsem se a pořádně si toho neurvalce prohlédla. Snažila jsem se neslintat a ani jinak nevyjadřovat svůj zájem o něj.

Byl samozřejmě vyšší jak já ale na kluka je průměrný. Asi 170 centimetrů. Vlasy černé jako uhel. Oči bílé jako mléko. Kůže jako čerstvě padlý sníh. A drápy jako kocour. Až na nějaké odlišnosti mi ten popis připomíná sněhurku. Jak byl hezký, tak byl zároveň děsivý. Táhl za sebou obrovská jak krev rudá netopýří křídla. Z uhelných vlasů mu trčely rohy, které vídáte na vyobrazeních ďábla. Jeho zuby, jako mé mi taky nepřidaly na klidu. Jeho pohled mě znervózňoval. Kdyby se na mě vrhl, tak je ve chvíli po mě. Mám jen kopyta, beraní rohy a tvrdou hlavu.

,,Děje se něco slečno?" Já se vzpamatovala z podivného očumovacího deliria ,,Ne, jen jsem se... zamyslela." Jen povytáhl obočí ale nechal to plavat jak rybku v rybníce. ,,A slečno nevěděla by jste kde je lady Ztracený čas?" To mě dostalo. Hledal mě. Mile jsem se usmála a ukolnila se. ,,Stačí Čas, pane. A smím se optat, vy jste?" Ze začátku vypadal zaraženě, ale ve mžiku byl zase při smyslech. ,,Neměl jsem ani ponětí lady. Přijměte mou hlubokou omluvu, za mé chování."  Lehce jsem se zasmála. ,,V pořádku. Jsem zde jen vězeň a zajatec. Nemusíte mi říkat lady. Jak jsem už říkala: Stačí, když mi budete říkat Čas." Děsivě hezký a taky hezky děsivý maník se mi ukonil. ,,Já jsem tvůj nový společník. Aby ses nenudila." Zase zvedl hlavu a mě v tu chvíli přišlo, že už jsem ho určitě někde jednou viděla. Nechala jsem to být ,,A jmenuješ se?" Optala jsem se více přátelsky. ,,Říkej mi Společník a budeme oba spokojení." Spokojená jsem s tím nebyla, ale nebudu to z něj páčit, tak jsem se vrátila ke skákání.

Ale když to Společníka přestalo bavit. Tak mě vzal do zahrady. Tam jsem ještě nebyla. Zahrady byly krásně upravené a byla tu i lavička. Ihned jsem začala běhat a otočit se. Přesně jak nás to učila madame Asquerosa učila. Jo i takové věci jsme se učili. Ovšemže jsem vystudovaná dáma, ale někdy i my dámy jsme motovidla. Prostě a jednoduše jsem spadla na zadek. Společník se ušklíbl vzal mě do náruče. Na škole se nás pokoušeli připravit i na takovéhle situace, ale to stejně nejde. Netušila jsem co dělat, než jsem skončila mokrá v kašně. Začal se mi smát, ale já jsem dáma a toto mě nepokoří. Zvedla jsem se a hrdě vylezla z kašny. Společník ke mě přiběhl a pokusil se mi omluvit. Elegantně jsem se otočila a jemně ho odstrčila. Stratil rovnováhu a sletěl přímo do kašny. ,,Teď jsme si kvit." Dodala jsem a snažila se odejít. Proč jen snažila? Měla jsem na sobě šaty nacucané vodou. Bylo nemožné se v nich pohybovat rychle. Společník mě rychle dohnal. ,,Myslím si, že toto bylo trochu přehnané." zamračil se na mě, ale nějak jsem ho ignorovala. ,,Slyšíte?" Zvedl hlas a popadl mě za rameno. Probudil se ve mě instinkt vštípený Madame Asquerosou. Za tu ruku jsem ho popadla jedou rukou a loktem se mu pokusila uštědřit ránu do spodní čelisti. Ale on můj loket s lehkostí zastavil a ruku, kterou jsem mu držela mi vytrhl z mého slabého sevření a chňapl s ní mou ruku. ,,Myslím si, že jsme spolu nadobro skončili." Prohodila jsem uštěpačně a pokusila se mu vytrhnout. ,,Laskavě mě pusťte, pane." Syčela a štěkala jsem na něj co nejlépe jsem jako dáma mohla. Znenadání mě pustil. Odskočila jsem od něj a zrychleně dýchala. ,,Myslím si, že si spolu užijeme ještě spoustu zábavy." Skoro zavrčel a mě vstaly všechny chlupy. Ještě na mě blýskl očima a odešel

Když jsem se u sebe v pokoji převlékla a usušila. Společník bez klepání vešel do mých komnat. Dá-li se to tak nazývat. ,,Co zde pohledáváte?" Zeptala jsem se ho. Nereagoval a posadil se do křesílka k šachům. ,,Posaď se." Vyzval mě a já se opatrně a pomalu posadila. Z něčeho jsem ho podezírala. ,,Velice mě mrzí co se stalo v zahradách a moc mne to mrzí. Je něco čím bych to mohl odčinit?" Zarazila jsem se. Chtěl se omluvit a ještě to odčinit. Cožpak jsem se mohla zlobit na někoho, kdo byl tak krásný až mě děsil? Natáhla jsem se k hrací ploše a popošla o dvě políčka s bílým pěšcem. ,,Nejlépe to odčiníte, když mě zabavíte." Usmála jsem se. Vzal svého pěšce a přešel s ním dvě políčka dopředu, že zablokoval toho mého. ,,Jistě, ale připravte se na porážku, lady." Koketně jsem se ušklíbla a pokračovala ve hře.