Celý týden jsem zavřená v malém pokoji, tedy je větší než byt většiny lidí, ale když jste tam držení jako ptáček v kleci, tak se zdi podivně přibližují a pokoj se zdá pořád menší a menší. Celý týden ke mě nepřišel nikdo než Rajana a tak jsem začala mluvit se psy. Je to až k neuvěření, že si můžete tak dobře pokecat, ač vám nikdo neodpovídá.

Tak si klidně sedím u šachového stolku a snažím se donutit svou čivavu Rváče, aby posunul jakoukoliv figurku a uvědomuji si, že psi jsou dobří jenom v pexesu. Tam jenom otáčíš kartičky. Z mého snažení mě vyrušila siréna ohlašující útok na hrad. Byla jsem zvědavá, kdo se snaží dostat dovnitř, když já se snažím dostat ven. 

Přiběhla jsem k oknu, ale z něj sem viděla jenom lávový příkop a žádné útočníky. Za mými dveřmi se po chvíli začaly ozývat rány jako z děla. Radši jsem se k nim ani nepřiblížila, kdoví, kdo se snaží dostat do hradu. Najednou za dveřmi vřava utichla a kliku na dveřích někdo zmáčkl. Netušila jsem co se v takových situacích dělá. Tak jsem si jenom zakryla oči a čekala co se stane. Slyšela jsem, že dveře se otevřely, ale nikdo se ke mě neblížil, tak jsem se jedním okem podívala na toho vetřelce a naprosto jsem jsem pozbyla slov. ,,Bratr Rui!" vyjekla jsem a hned si dala ruku před pusu, aby nikdo netušil, že ke mě někdo přišel. ,,Ahoj Čas, přišli  jsme se pro tebe." usmál se a vyzdvihl na svůj koňský hřbet což většinou nedělal. Vyrazil jak nejrychleji mohl a psi se hnali za námi jako vítr.

Rui běžel jako šílený. Kdo by si myslel, že by útěk mohl být tak jednoduchý. Jen jsem si to pomyslela, někdo mě chytl za ruku a stáhl s Ruie. Čekala jsem Roalda, ale kupodivu mě v šachu držela Rajana. Všechno se dělo dost rychle, ale mě i s Rajanou na zem povalil Obrovský vlk. Rey. Jedním stiskem čelistí, rozlouskl Rajaně hlavu. Byla jsem na jednu stranu vyděšená na druhou stranu jsem byla celá od krve a myslela jen na to, že nebýt právě zachraňovaná, tak bych taky měla hlavu puklou jak vejce.

 Rey mě vysadil na Rui-úv hřbet a vyběhli jsme všichni z hradu. Nikdo ne neobtěžoval, aby jsme počkali i na ostatní, kdo mě přišlil zachránit. Jestlli jich teda víc bylo, ale asi ano. Kdo by šel ve dvou do takového paláce?  Hnali jsme se přes kamenité terény a neúrodné kusy země, než bratři usoudili, že je čas se teleportovat. Použili starý svitek a všichni, i se psy, jsme se zjevili přímo před zámkem Arlondů.

Vešli jsme dovnitř a v jídelně přecházel Rem z jedné strany na druhou a něco si nervózně brblal. Tiše jsem se k němu chtěla přikrást, ale moje a Ruiova kopyta nás na dlažkách prozradila. Všichni v místnosti se na nás podívali. Matka vypadala velice šťastně že mě vidí. Tedy, neřekla ani slovo, ale takovéto hluboké emoce prostě vycítíte. Nebo jsem si to namlouvala.

Rem se tvářil pořád stejně. Ale i on byl rád, že jsem zpět. Zvenku se ozvalo nebezpečně znějící vrčení. Vyběhla jsem se podívat, co se tam děje. Rey nehodlal pustit psy dovnitř našeho domu. Stejně jako já. Uvnitř nemají psi co dělat. ,,Drahoušci, budete bydlet tady venku, nechám vám udělat v části pro zvířata skvělé boudy. Víš že by nás kvůli nim mohl Maxis najít? Jsem si toho vědoma, ale copak je můžu odehnat? Jsou jako naše děti. Jako moje a tvoje. Snad naše děti taky neodeženeme! Ne... Taková svině asi nejsme. Hele dlouho si se neozvala. Proč to? Pak už na mě zase ale nemluvila.

Všichni byly šťastní že jsem zpět. Ale pak přišla otázky jako: Proč tě unesli? Kde jsi vzala ty psy? Kde jsi tam žila? A další podobného typu. Tak jsem jim odpověděla popravdě. Když jsem se zmínila, že jsem zasnoubená, Rui a Rey evidentně zneklidnili. Musela jsem jim po spoustě letech říct, že mé dětské sliby o tom, že se za ně provdám, jsem nikdy nemyslela vážně a že by byla sakra divný být provdaná za bratra. Sice nevlastního, ale víte jak to myslím. Nevzali to zrovna dobře, ale někdo jim to říct musel.

,,Za koho jsi zasnoubená?" Zeptala se matka se stoickým výrazem. Uchechtla jsem se protože komičtější věc jsem asi ani nemohla říct. ,,Zasnoubili mě za Roalda Triswalla," Všichni v místnosti zkoprněli. Ještě štěstí že jsem se za jeho jménem nerozesmála.

 ,,Prince?" Optala se opatrně matka. ,,No... Jo." odpověděla jsem zmateně a hned potom jsem si uvědomila, že jsem právě naprosto nahraná. ,,To je velice přínosné." Utrousil otec jen tak tiše, ale mě se postavily všechny chlupy na těle. ,,Otče, to nemyslíš vážně!" vyjekla jsem a nahrnuly se mi slzy do očí. Naštěstí jsem to rozmrkala a uklidnila se. Kdoví co by mi za tohle provedl. ,,To nám Maxis nahrál do karet," otec luskl prsty a přiběhl k němu nějaký poskok. ,,Pošlete do Království vzduchu zprávu, že zasnoubení pořád platí, jenom se mění rodinní příslušníci, kteří jsou dceři bližší. Omluvila jsem se a odešla pryč.

**********************************

Byl zrovna oběd ale já neměla hlad. Kdo by chtěl jíst po tom co si myslel, že toho zrádce už nikdy nemusí vidět, ale jeho vlastní, vlastně nevlastní, táta oznámí, že toho zrádce si stejně vezmeš. Dožíral mě ten fakt, že Roald vlastně vyhrál na plné čáře! Šla jsem s čokliskama na dvůr a tam jsem přihlížela, jak se staví boudy a vybírala jsem barvy a obrázky co na boudách budou. Alespoň mě to odvedlo od toho hrozného téma. Vnitřně jsem si uvědomovala, že jsem právě držená na rodinných pozemcích a asi nebudu moct nikam jít. Oni vědí, že si ho vzít nechc.

 Potom jsem se vydala na večeři protože když jsem nebyla na obědě, tak už jsem měla hlad. Ve večeři jsem se jen prohrábla a nic moc nesnědla. I když jsem si myslela že mám hlad, přešel mě ve chvíli, kdy jsem uviděla klidné obličeje svojí rodiny zatímco mě pomalu prodávali. Po večeři jsem si zalezla uzaženě do pokoje a šla rovnou spát. Jenom se převlékla a na hygienu jsem kašlala.

V 0:00

Probrala jsem se a už neusnula tak jsem Psiska ujistila že se vrátím a vyšla jsem si v noční košili na vycházku po domě. Zakormidlovala jsem do knihovny. V knihovně jsem si vzala knihu a sedla si na zem. Rozsvítila jsem si svojí baterku kterou si tady nechávám přesně pro tyhle případy. Knihovna je samostatná budova kterou s domem pojí jen úzká chodba.

Chvíli si jen tak čtu když za sebou uslyším ,,Neměla bys číst při baterce zkazíš si oči." Otočila jsem se polekaně za hlasem když mi někdo ucpal pusu rukou s drápy. Pak mě přivinul k sobě a objímal mě. Bylo mi to nepříjemné a tak jsem sebou cukala. Věděla jsem kdo to je.

Pak mě ta osoba pustila. Byl to Roald. ,,Co tu chceš?" zasyčela jsem na něj, když mi sundal ruku z úst. Pořád mě ale k sobě tiskl. Roald se zakřenil a řekl ,,Přišel jsem na noční návštěvu ke své snoubence." Vypadal šťastně? To možná ani tolik ne, ale jeho výraz byl stoprocentně fanatický. Jak jsme mohli být kamarádi? ,,Neohlášen a v noci?" sykla jsem na něj. ,,myslím, že se tu někdo nenaučil chovat." Tohle říkávala MadameAsquerosa. Moje volba slov byla ale poněkud... nešťastná. ,,Takže nepopíráš, že jsi moje, to mě těší, alespoň nebudu muset zabíjet ty, kteří by tě chtěli ode mě odlákat." kostatoval klidně a políbil mě na odhalené místo na krku. V tu chvíli se mi ve mě zdvihla vlna odporu a začala jsem sebou zase škubat a trhat se. Nepodařilo se mi to, protože on sám zmizel tak záhadně jako se zjevil.