Vylezla jsem z drožky a šla k bráně tam jsem zazvonila.
Vrátní mě dovedli k Removi kterému teď mohlo být plus, mínus 28.

Vešla jsme do Removi kanceláře. Nijak se nezměnila. Jakobych se vrátila čase. Rem si mě několik minut ani nevšiml. Když už konečně zvedl hlavu, tak mě přivítal suše a bylo spíš tragické, než nostalgické. ,,Vítej zpátky Čas. Dlouho jsem tě neviděl. Bez tebe tu bylo hezky." V duchu jsem protočila oči a nahlas mlaskla jazykem o patro. ,,My se známe?" Vydala jsem ze sebe se širokým úsměvem, který jsem si natrénovala přesně na tyto situace. Když chci aby někdo naprosto nevěřil tomu co říkám. Rem trochu zaujatě povytáhl obočí. Nemůžu mu mít za zlé, že nerozumí sarkasmu. Ten na žádné škole a ani semináři neučí.

  ,,Zeptám se svého druhého já, jestlipak vás nezná." Stále jsem se na něj vnitřně  šklebila.
Chvíle jsi tam? Ano jsem jako vždy. A ty mě hodně štveš. Vždyť je to Rem, Rem, Rem, Rem, Rem, Rem. A ty to víš.
,,Ne ani mé druhé já vás nezná."
Rem se jen ušklíbl a  tiše si odfrkl ,,Tvoje herectví je pořád příšerné. Ostatně jako vždy. Teď si jdi vybalit a večeře je v osm." Ani se neobtěžoval s něčím jako rozloučením. Prostě jsem odešla a on pokračoval s papíry.

Můj pokoj mě zděsil. Všude samé ovce musela jsme být naprosto šílená.
Zdi přebarvovat nebudem to je hloupost. Z věcí s ovcema včetně plyšáků si necháme tuhle banánovou krabici a Pana Flaflse. Zbylých tří krabic se zbavíme. Co ty na to? Já to beru. podotkla Chvíle. Neměla vlastně jinou možnost, než souhlasit.
Jen tak mezi námi, Pan Flafls je dvoumetrovej plyšák v podobě ovce. Mám ho od svých prvních narozenin, které se slavily. Takže ty jediné, které se slavily. Abych nezapomněla Jehněčí a Skopový už jsem dávno pohřbila pod keře durmanu na zahradě. Takže teď nemám naprosto žádného mazlíka, ale nějak jsem se s tím vyrovnala.
Postavila jsem si před zrcadlo viděla jsem jen polovinu sebe sama. Od doby, kdy jsem jako malá byla posedlá hledáním Grimoire, jsem se hodně změnila. Ale nejvíc jsem se změnila stejně na škole.

Zaprvé mám démonickou podobu i když ta se moc neliší od lidské. Mám navíc jenom beraní rohy a místo nohou kopýtka.

Zadruhé vyrostla jsem o čtyřicet centimetrů takže jsem velká 160 cm

Zatřetí vlasy mám po kolena a pořád překrásně černé a rovné.

Začtvrté a taky naposledy, oči mám pořád stejně krásné. Pravé oko mám trávově zelené a levé tyrkysové i když jsem ho v životě neviděla. Ale všichni mi to vždy potvrdili. Vidím teď v zrcadle jenom pravdou polovinu těla. Druhá polovina představuje mou upírskou podstatu a proto se neodráží v zrcadle. Na rozdíl od pravé, démonické, poloviny těla.

Začala jsem si vybalovat,  ale většinu věcí jsem tu už měla z dob před odchodem na školu.
Někdo zaklepal. ,,Dále." Pozvala jsem osobu dovnitř. Dveře se otevřely a v nich stál Rui. Ten se rozeběhl a skočil přímo na mě. Jeho útok jsem ustála a naprosto chladně se zeptala: ,,Co to děláš?" On ze mě slezl a zeširoka se usmíval. Rui byl očividně asi štěstím bez sebe.  Jako jeden z mnoha běhal po domě v démonické  podobě, která je velice vtipná.

Uprostřed čela mu raší roh a má koňský ocas v barvě svých tmavě růžových vlasů. Jeho pleť je porostlá dvoucentimetrový chlupy a je příjemná na dotyk. Místo nohou je prostě kentaur. Koňská část je stavěna jako tažný kůň s ochlupenými kopyty.

Když se pořád smál tak jsem se posadila. A letí druhá bomba. Tentokrát Rey. Rey vypadá jak bílý vlk. Má vlčí hlavu a celkově má vlčí tělo. Chodí většinou po dvou ale po čtyřech to zvládá taky. Jeho ruce jsou přizpůsobeny k uchopení věcí Má na sobě pořád jeho typický oblečení akorát bez vršku. Takže vlastně má na sobě jenom džínové tříčtvrťáky.

Tentokráte mě vahou svého těla srazil do peřin. ,,Oba byste se měli zamyslet nad svým chováním." Řekla jsem jim naprosto v klidu a oba vypadali, že je zamrazilo ,,Pro teď vám odpouším, ale už po mě nikdy neskákejte. Nikdy." Jak už jsem říkala: škola mě dost změnila.

,,Kde je Rin?" Rey a Rui vypadaly podrážděně. ,,Děje se něco?" Zeptala jsem se s lehkou hrůzou. ,,Jo. Myslíš víc na něj než na nás." Urazil se Rui. Lehce jsem se pousmála. ,,Kde je tady Rin?" Oba se na mě koukly a udělaly ďábelský úšklebek ,,Oženil se takže tě máme jen mi dva celou pro sebe." A já nedbajíc jejich úchylné odpovědi jsem vyskočila a nadšeně pochodovala po místnosti. ,,Zítra je půjdeme všichni navštívit. Chci poznat jeho vyvolenou." Oni se na mě líně koukli a Rey zvrčel: ,,Ale nám se zítra nikam nechce."
Otočila jsem se k nim čelem. ,,No a? Já přeci můžu jít i sama."

Na to se ohradili ,,Sama nikam nejdeš o to se postaráme." Znechuceně jsem protočila v duchu oči a vymlouvala se ,,Nejsem malá je mi 17. Dokážu jít na návštěvu bratra." Na to přimhouřili oči a dodali ,,Jdeme s tebou ať se ti to líbí nebo ne."

Když jsem je taktně vyhnala ze svého pokoje, vnitřně jsem si gratulovala. Ani nezpozorovali, že jsem je donutila jít se mnou. Na škole by na mě byla Madame Asquerosa pyšná, že se chovám jako dáma a ne jako nevycválané jelito. Jak ráda říkala. Bylo za chvíli osm a tak jsem šla do jídelny. Tam už seděli naprosto všichni krom Rina a jeho ženy, kterou budu mít možnost zítra poznat. Byl tu i otec s matkou. 

K jídlu bylo skopový s hovězím a jednou bramborou.
Je sice divný že jím maso když jsem ovčí démon ale berte mě jako kanibalistickou ovci. Já ráda skopové. Při jídle bylo ticho a slyšet bylo jenom skřípání příborů o talíře. Já způsobně seděla a ukázkově jedla. Všichni v místnosti si mě pamatovali jako to nevychované děcko a najednou naprosto dokonalá dáma. Kdo by to čekal? Při odchodu z jídelny jsem ještě řekla služebné ať pošle posla se zprávou pro mého bratra a jeho ženu, že se u nich zítra zastavím

Poté jsem zalezla do postele. A spala až do rána.