Znáte ten pocit, když objevíte ve sklepě mrtvolu? Ne? Tak to jsem tady asi špatně... :(
Ale když už jsem ten příběh načala...
No, to máte tak... Probudí vás noční můra. Zatím nic neobvyklýho? Okay, to se už brzo změní... Takže...
Probudí vás noční můra. Chvíli bez dechu s vytřeštěnýma očima pozorujete okolí, snažíce se zaostřit a prověřit každý předmět v temnotě místnosti. A po té chvíli vám začne docházet, že zatímco sledujete každý detail svého pokoje, k vašim uším doléhá ze sklepa tlumený šelest, jakoby někdo táhnul po zemi něco těžkého. Přeběhne vám mráz po zádech a vaše ruka automaticky sevře rukojeť kudly pod polštářem...
Raději se neptejte, jak se tam dostala, prostě tam je... Po chvíli šelest utichá a vy v nastalém tichu slyšíte jen vlastní zrychlený tep a vnímáte vzrůstající napětí, po kterém se ozývá tupá rána. Ta vás vymrští na nohy a donutí vás zaujmout bojový postoj s jednou rukou na vypínači a s kudlou v ruce druhé. Místnost, náhle zalitá skrovným světlem žárovky, však zůstává tichá a nehybná. Ani zvuky ozývající se ze sklepa už se neopakují. A tak hmátnete po baterce, kudlu vyměníte za revolver... Opět vás žádám, nechtĕjte vědět, odkud jej mám... volně se povalující na nočním stolku a pomalým rozvážným krokem... HAHAHA! Rozvážným!!! Tak určitě!... se vydáte do sklepa. Když otevíráte dveře, celým domem se rozlehne zaskřípění pantů, z něhož se vám zježí vlasy na hlavě. Instinktitativně - existuje to slovo vůbec??? - se ohlédnete na dveře pokoje, zpoza kterých se vzápětí ozve zuřivé šílené zamumlání. Oddechnete si, že jste nevzbudili svoji dost nebezpečnou spolubydlící a začínáte sestupovat po starých strouchnivělých dřevěných schodech, přičemž sem tam některý pod vaši vahou docela hlasitě vrzne.
1. schod...
2. schod...
3. schod... vrz...
4. schod...
5. schod... vrz...
6. schod...
7. schod...
8. schod...
9. schod... vrz...
10. schod...
11. schod...
12. schod... vrz...
13. schod...
14. schod...
15. schod... vrz...
16. schod...
17. schod... vrz...
18. schod...
19. schod...
20. schod...
21. schod... vrz...
22. schod...
23. schod...
24. schod... vrz...
25. schod...
26. schod...
27. schod...
28. schod... vrz...
29. schod...
30. schod...
31. schod... vrz...
32. schod...
33. schod... vrz...
34. schod...
35. schod...
36. schod... vrz...
37. schod...
Váš poslední krok se rozléhá prázdnou chladnou místností s betonovou podlahou. Jediné světlo, které alespoň trochu ozařuje její zdi prochází skrz rozbité zamřížované okno. Kromě slabého kuželu světla z vaší baterky se tedy dovnitř dere jen matná měsíční záře sotva odhalující pavučiny u stropu. Skličující atmosféra tohoto tmavého místa z vás začne pozvolna opadávat a vy si vzpomenete, co vás vedlo k tomu, abyste sem vkročili v tuto dobu. Uvedete své ztuhlé nohy do pohybu a začnete pátrat očima a baterkou po tom, co vydávalo onen nepříliš lahodný zvuk. A zanedlouho váš zrak spočine na předmětu, jež hledáte... tedy jestli se dá bezvládné tělo nazývat předmětem... V rohu šeré místnosti leží zdeformovaná rozlámaná mrtvola............................................................................................................................................................................................. krysy zaklíněná v pastičce na myši. Povzdechnete si... to jste se sem vláčeli jen proto, abyste našli nějakou havěť?! Opatrně vyprostíte mrtvolku a pastičku nastražíte znovu. A opět se dáte do schodů...
37. schod...
36. schod... vrz...
35. schod...
34. schod...
33. schod... vrz...
32. schod...
31. schod... vrz...
30. schod...
29. schod...
28. schod... vrz...
27. schod...
26. schod...
25. schod...
24. schod... vrz...
23. schod...
22. schod...
21. schod... vrz...
20. schod...
19. schod...
18. schod...
17. schod... vrz...
16. schod...
15. schod... vrz...
14. schod...
13. schod...
12. schod... vrz...
11. schod...
10. schod...
9. schod... vrz...
8. schod...
7. schod...
6. schod...
5. schod... vrz...
4. schod...
3. schod... vrz...
2. schod...
1. schod...
Zaberete za kliku dveří... a náhle si uvědomíte, že jste je nechali dokořán. Začíná na vás doléhat nervozita a panika. Váš počáteční neklid v následující chvíli pomíjí, když si vzpomenete na rozbité okno tam dole v té tmě a řeknete si, že dveře jistojistě zavřel průvan. Po několika neúspěšných pokusech otevřít dveře však dojdete k poznání, že jste ve sklepě zamčení, tedy vaše obavy byly oprávněné. Chvíli zaváháte a v další chvíli začnete divoce bušit do dveří:"Alice, otevři!!!" Nikdo se ovšem neozývá. Jo, to je jí docela podobné... Pokud se zrovna nesměje šíleným smíchem, ze kterého vám běhá mráz po zádech, hodným jejího charakteru nebo zrovna neprobírá způsoby, jak vás zabít, většinou mlčí. Určitě si říkáte, mohli byste si vybrat lepší spolubydlící. Jenže když jste svým způsobem taky šílení, nikdo normální s vámi většinou nechce nic mít. A navíc nemůžete nechat svoji kamarádku na pospas někomu, kdo by se nechal tak snadno zavraždit. I vy máte někdy problém se udržet při životě. Jako třeba teď... klidně by vás tady mohla nechat umřít hlady a žízní. Ale to ona neudělá... bojí se, že byste ji pak chodili strašit... :D "ALICE, NO TAK OTEVŘI!!!" I když zas tak jistá si nejsem... "ALICE!!!" Ozývá se šílený smích, tak dobře známý vašemu sluchu a vy si oddechnete. "Alice, no tak..."Po delší chvíli nehybného ticha dodáváte: "mám tady mrtvolku... a je celá jenom tvoje..." Ozvou se přibližující se nedůvěřivé kroky a ve vteřině se jen kousek od vašeho ucha ozve:"Vážně? Nekecáš?" "Ne." "Opravdu je jenom na mě co s ní udělám?" "Jo! Ale musíš mi nejdřív otevřít!!!" "To je tak super! Vždycky jsem si chtěla zkusit vlastnoručně se zbavit mrtvoly! Víš jak schovat tělo tak, aby ho nikdo nenašel?" "Ne to opravdu nevím, mohla bys už ote..." "No, víš, jednou jsem to probírala s lidma co tomu rozuměj a tvrdili, že když hodíš tělo do bažiny, tak klesne tak hluboko, že ho už nikdo nikdy neuvidí. Ale mi to jako špičkovému šílenci přijde moc nudný, víš? Ale možná bych mohla zkusit variantu b)- nechat rozložit mrtvolu ve vápenné lázni... jo to zkusím... to by mohlo být zajímavý... úplně si dokážu představit, ten zápach rozkládajícího se masa a zvuk bublajícího vápna hladově pohlcujícího to bezvládné tělo a rozpouštějícího jeho kosti... Už se nemůžu dočkat... kde je vápno?" "Řeknu ti to a pomůžu ti ho i namíchat ve správném poměru, ale nejdřív mě odtud musíš pust..."" No jo, už vím!!! V kůlně, hned vedle...!" Její hlas zaniká v dáli a vy se jí marně snažíte dovolat. Nakonec to po asi patnácti minutách vzdáváte, z části proto, že už nemůžete, z části proto, že jste z toho ječení ochraptěli. Vaši bezradnost vyjadřujete zoufalým zakvílením a následujícím povzdechem.

Tak tohle bude ještě perný den...

...no spíše noc...