"Mám to!!!" ozvývá se celým domem jásavý jekot. Hned poté samozřejmě následuje Alicin šílený smích...
Po chvíli ticha se v temnotě sklepa ozývá chřestot objemného svazku klíčů, někdo (asi je všem jasné kdo) rozráží dveře a vás oslepuje prudké světlo nadcházejícího úsvitu. Alice se nahrne za vámi, nacpe se do té úzké chodby, kde se vejdete sotva vy a natěšeným skřehotavým hlasem (má zrovna rýmu, její normální hlas zní ještě hůř) vám zařve do ucha: "Tak kde máš tu mrtvolu?" Hodíte po ní otrávený pohled a podáte jí mrtvou krysu, se kterou jste zde strávili minimálně čtyři hodiny. Ona se jen zajíkne, nahodí grimasu absolutního znechucení a zkroutí ústa v zoufalém úšklebku. Chytí krysu opatrně za ocas, natáhne ruku s ní tak daleko od těla, jak jen jí to neprostorná kobka dovoluje, a zoufale zakvílí. Vy se kolem ní protáhnete na svobodu, nasadíte vítězoslavný, možná kapánek škodolibý úsměv a za jejího zoufalého kvílení se odporoučíte do svého pokoje s jistotou, že se Alice jistě spokojí s vyhozením těla krysy do nejbližší popelnice. Při tom pomyšlení se pro změnu šíleně rozesmějete vy.

Zvláštní, že někdo, kdo bez mrknutí oka snese pohled na ohyzdnou poleptanou ohořelou mrtvolu, třeba i rozsekanou a rozcupovanou na maličké kousíčky nebo mozek totálně na kaši, může mít fobii z něčeho tak roztomilého, jako jsou hlodavci...