Snažil se. Opravdu se ze všech sil snažil. Tisknul víčka k sobě, ale nešlo to. Digitální hodiny na nočním stolku ukazovaly 1:25. Moc dobře si uvědomoval, že pokud, co nejdříve neusne, zítra ráno do školy rozhodně nevstane. Převalil se na pravý bok, ale příliš to nepomohlo. Jeho tělo sice přímo volalo po odpočinku, ale mysl byla příliš zaměstnána. Neustále se mu totiž přemítal obraz hnědovlasé dívky, kterou dnes potkal.

Byla krásná. Nebyla to však taková ta prvoplánová krása. Byla čímsi zajímavá. Něčím, co přesně nedokázal popsat a přesně to ho dohánělo k šílenství. Vypadala křehce, zranitelně, ale její slova byla ostrá jako ostří nože. Připadala mu jako kombinace všemožných protikladů. A její oči... Ty byly kapitolou samy o sobě. Jeho babička říkávala, že člověk se pozná podle toho, co mu vyzařuje z očí. Kdoví, co by babička, odhalila při pohledu do těch Ellie. Kudrnáč v nich totiž nic odhalit nedokázal. Na pohled sice zajímavé byly. Barvu měly jako hořká čokoláda s jemnými medovými odlesky. To ale bylo vše. Více se v nich neskrývalo. Žádné jiskřičky, žádné stopy po životě.

Krom jejich očí nemohl zapomenout ani na slova, která řekla na hodině literatury. Tam vlastně získala jeho pozornost úplně poprvé. Byla první, kdo se kdy odvážil na slečnu Carterovou promluvit. Kontaktu s ní se vyhýbali všichni. Dokonce i samotný ředitel.

Možná pomáháme druhým, protože nedokážeme pomoci sami sobě. Znělo mu stále v uších. Copak takové myšlenky může mít dívka? Co všechno se jí muselo honit hlavou? Toužil vědět, co se za těma prázdnýma, ale nádhernýma očima skrývá.

A v tu noc se rozhodl, že to zjistí. Že se k ní přiblíží. I když to nebude úplně jednoduché. Měl v sobě ale pocit, že to bude stát za to. A na pocit on vždycky vsázel více než na rozum.

**

Ráno pro něj bylo přesně tak těžké, jak v noci předpovídal. První hodinu málem nestihl a na dalších usínal. Vysvobozením pro něj byla až obědová pauza. Vešel do obrovské jídelny, která byla již velké části zaplněna studenty.

Pečlivě si vystál frontu na jídlo, které nevypadalo příliš lahodně. S plným tácem se pak vydal k jednomu z posledních stolů, u kterého seděla parta jeho kamarádů.

Hlavním tématem u stolu byly výsledky včerejšího fotbalového zápasu. Harry ze zápasu neviděl ani minutu, takže do konverzace neměl čím přispět. Jeho vztah k fotbalu byl obecně komplikovaný. Sice jej hrál, ale velkou lásku k němu nechoval. Hned jak se naučil chodit, ho jeho tatínek přihlásil do místního klubu. Tehdy věřil, že jeho syn bude mít velký talent. A překvapivě měl pravdu. Kudrnáčovi to na trávníků opravdu šlo a již v prvním ročníku na zdejší střední škole z něj udělali kapitána celého týmu. Jediným problémem bylo, že Harry o tento talent vůbec nestál. Jeho záliba byla v něčem úplně jiném, ale o tom jeho otec nechtěl ani slyšet.

Znuděně se ve svém jídle vrtal vidličku, když ho kdosi poplácal po rameni. „Spal si vůbec?" Zeptal se jej černovlasý mladík, který seděl vedle něj. Už nějakou dobu Harryho pozoroval a nemohl si nevšimnout, jeho nepřítomného, unaveného výrazu. Kudrnáč jen cosi nesmysluplného zamručel a pokračoval dál ve svém polospánku. „Dneska v 11 sraz u staré vodárny, přijdeš?" Vyzvídal dál Chris. Měl pověst místního rebela, i když ve skutečnosti nikdy neudělal nic horšího, než že obalil auto školní psycholožky toaletním papírem. Vlastně všechny problémy, do kterých se kdy zapletl byly spíše k pousmání než k potrestání. „Vážně musíš, chci vyzkoušet nové barvy a potřebuji, abys hlídal," hustil do kudrnáče tak dlouho, než kývnul na souhlas.

Harry se zvednul ze své židle a se všemi přítomnými se rozloučil. Přestávka byla u konce a jej čekaly ještě další čtyři hodiny. Čtyři dlouhé hodiny předtím, než se bude moci natáhnout do své postele a dohnat svůj spánkový deficit.

Překročil práh učebny B16. Některé z lavic byly již dávno obsazeny, převážně tedy ty v zádní části třídy. Jediná volná, která se nenacházela přímo u tabule, byla lavice u okna. Nijak proto neváhal a spokojeně se do ní usadil. Z batohu vytáhl pomačkaný sešit s nápisem literatura a modrou propisku. Do zvonění zbývaly ještě necelé tři minuty. Proto se spokojeně opřel o lavici a zavřel oči. Lepší tři minuty spánku než žádný spánek.

„Ehm," ozvala se u jeho boku zakašlání dříve, než stihl zabrat. „Tohle je moje místo," upozornil ho dívčí hlas.

„Jenže já tu byl první," usmál se rošťácký a lokty se opřel o lavici. Prohlížel si ji přitom od hlavy až k patě. Měla delší sukni pod kolena s květinovým vzorem a bílý krátký svetřík. Vlasy jí splývaly podél těla a jediné, co jim zabraňovalo v padání do obličeje, byla tmavá čelenka. Vypadala jinak než ostatní jeho spolužačky. Neměla kalhoty, které by byly celé dotrhané, ani vyzývavý top s odhalenými rameny. Její oblečení bylo přímo synonymem pro slovo dívka.

„Ale já tu seděla minule," svraštila mírně obočí. Harry na chvíli popřemýšlel o tom, že by jí místo přeci jen gentlemansky uvolnil. Možná, že by na ni tímto gestem zapůsobil. Jenže pak si vzpomněl na situaci z předchozího dne, kdy na něj nepříjemně vyjela v bistru U Bena. „Hmm, tak aspoň můžeš vyzkoušet, jak se sedí jinde." Zkonstatoval a založil si ruce vítězoslavně za hlavou. Dívka pouze poraženecky vzdychla a odkráčela do první lavice.

Kudrnáč celou dobu hypnotizoval velké hodiny nad tabulí. Vteřiny mu připadaly jako dny a minuty jako celá století. Měl pocit, jako by profesorka Carterová byla čarodějnice a zaklela je všechny v čase. Zrovna probírali válečnou historii, ale jeho to absolutně nezajímalo. Dokázal přemýšlet pouze nad třemi věcmi. Část jeho myšlenek se stále soustředila na nedostatek spánku, druhá část plánovala dnešní večerní útěk za Chrisem a poslední, ta největší část se týkala hnědovlasé dívky v přední lavici. Nemohl se zbavit špatného svědomí z toho, že ji nepustil sednout. Obával se, aby si dívka jeho škádlení nevyložila špatně.

„A co myslíte vy?" otázala se jej profesorka. Najednou se nenacházela v přední části třídy, ale stála přímo u jeho lavice. Netrpělivě čekala, až jí Harry odpoví na otázku, jejíž znění vůbec nezaregistroval.

„Ehm... Já?" Ujistil se nervózně. Doufal, že byla otázka mířena na někoho jiného, ale jeho domněnka byla dost nepravděpodobná. Profesorky přísný pohled se upíral přímo na něj, a i všichni jeho spolužáci byli natočení jeho směrem. Harrymu sice obvykle pozornost nevadila, ale nyní by byl radši neviditelným.

„No tak, nemáme na to celý den. Jaká je podle vás ta nejdestruktivnější zbraň pro lidstvo?" Zopakovala otázku ještě jednou a Harry na sucho polknul.

„Nejspíš atomovka," dostal ze sebe nakonec. Nic jiného v tu chvíli nedokázal vymyslet. Někteří spolužáci na něj začali ukazovat povzbuzující gesta a kudrnáč si na chvíli pomyslel, že jeho odpověď by nemusela být úplně špatná. Jenže v ten moment se podíval do tváře slečně Carterové a jeho optimizmus ho rázem přešel.

„No jistě," převrátila oči v sloup, „jak originální." Dodala ještě ironicky. „Je tady někdo, kdo je schopen se nad tou otázkou pořádně zamyslel, nebo se všichni pohybujete na úrovni Harryho?" opřela se o katedru a svým rentgenovým pohledem si prohlížela třídu. Většina žáků se tvářila nepřítomně a někteří se ani neodvážili na ni podívat. Najednou se však ve vzduchu objevila zdvižená ruka.

„Vidím, že jste se od minula naučila hlásit," podotkla směrem k Ellie, „tak prosím, co nám chcete říct dnes?"

Ellie se zhluboka nadechla a mírně natočila hlavu dozadu. Její pohled se tak střetl s tím Harryho, který ji stejně jako zbytek třídy napjatě pozoroval. Nebylo u nich zvykem, že by někdo dobrovolně odpovídal na otázky profesorky Carterové. A už vůbec ne, dvě hodiny po sobě.

„Podle mě to není žádná zbraň ani atomovka," znegovala kudrnáčovu myšlenku, „myslím, že to je samota."

„Samota?" Zopakovala po ní profesorka literatury zaujatě, „a máte pro to nějaké vysvětlení? Přeci jen se většina třídy tváří jakobyste na ně mluvila španělsky."

„Samota vás totiž může přivést k šílenství. Je nebezpečné být jen sám se sebou a svými myšlenkami. Můžete kvůli ní znejistět. Být milován, mít někoho, kdo je vám na blízku a komu na vás záleží je jednou z hlavních potřeb člověka. Pokud je tedy člověk na světě sám, zničí ho to. Je jen otázkou času kdy." Domluvila a svůj pohled raději stočila ke svým dlaním. Ihned po jejím monologu oznámil zvonek konec hodiny, ale její slova zůstala viset kdesi ve vzduchu.

**

Na odpoledne neměl Harry nic důležitého na práci. Tedy měl zadáno několik domácích úkolů, ale rozhodl se je neudělat. Místo toho se natáhnul na pohodlný gauč, který až do té doby obýval jejich starý kocour. Kudrnáč se na něj spokojeně rozplácnul a frustrovaně vydechnul vzduch z plic. Dnešní den nebyl jedním z těch nejlepších. Nedokázal rozeznat, kvůli čemu se cítil hůř. Byly to obavy z toho, že Ellie nepochopila jeho škádlení a hrozilo, že jej bude mít za sobce, nebo jeho, evidentně, ztrapňující odpověď na otázku slečny Carterové.

Jeho trápení naštěstí netrvalo příliš dlouho. Po několika minutách ho totiž dostihla celodenní únava a usnul. Když pak otevřel oči, nenacházel se v domě sám. Z kuchyně se vanula příjemná vůně a v televizi, naproti které ležel, končila předpověď počasí pro zítřejší den. Z toho všeho dění kolem usoudil, že několik dobrých hodin prospal.

Rozespale došel až do jídelny, kde zrovna maminka servírovala večeři. Moc dobře věděl, že jeho rodiče nejsou příliš nadšení z jeho odpoledního šlofíku, ale velké starosti mu to nedělalo. Sice je oba miloval, ale jejich pohledy a názory na jeho život se mu příliš nezamlouvaly. Jeho rodiče žili představou, že v létě ukončí střední školu, nejlépe s vyznamenáním, a bude pokračovat na univerzitě. Tam vystuduje právo, obchod nebo nějakou z podobných oblastí a jednou se z něj stane člověk, který chodí v oblecích do práce a při volných sobotách hraje golf. Jenže právě tenhle obraz se Harrymu příliš nezamlouval. Věděl, že na vysokou školu nastoupí, ale na jakou, to nechával na budoucnosti. Netoužil strávit nejlepší léta svého života knížkách. Chtěl objevovat, zakoušet nové věci, cítit nové vůně, chutnat nové chutě, chtěl se bavit a naplnit svůj život dobrodružstvím.

Konverzace u rodinného stolu byla strohá. Týkala se, jak jinak, než Harryho prospěchu a po nějaké chvíli rodiče přešli k prospěchu jeho starší sestry Zoe. Ta sice už studovala na vysoké, ale postoj ke studiu měla podobný jako její bratr.

Kudrnáč poděkoval za večeři a zamířil do svého pokoje. Bylo něco málo před osmou hodinou večer a do srazu s Chrisem mu tak zbývaly ještě tři hodiny. Nakonec se přeci jen rozhodl udělat alespoň část úkolů do školy, jelikož neměl, čím jiným čas zaplnit.

**

Potichu otevřel dveře od pokoje. Po špičkách se vydal k dřevěnému schodišti a zkontroloval, zda je vzduch v domě čistý. Dveře od ložnice byly přivřené. Sice se uvnitř svítilo, ale žádné hlasy se odtud neozývaly. Pomalu našlapoval a modlil se, aby některý ze starých schodů nezavrzal. Podařilo se mu tak dostat až do chodby v přízemí. Všimnul si mužské postavy, jež ležela na pohovce, podobně jako on dnes odpoledne. Tvář měla otočenou k televizi, takže nemohl s jistotou určiti, zda jeho tatínek spí, nebo ne. Doufal v možnost číslo jedna a pokračoval ve svém tichém plížení. V tu chvíli ale vrazil do květináče, který kvůli tmě přehlédl. Zamrzl v pohybu a doufal, že se květináč nezřítí k zemi. Bylo mu jasné, že by těžko vysvětloval, proč se v 11 hodin večer plíží z domu ven.

Jeho plán naštěstí proběhl zcela bezchybně. Na malý moment ho napadlo, že by mohl pouvažovat nad kariérou agenta, jelikož jeho plížící manévry byly téměř bezchybné.

Obešel celý dům, čímž se dostal do garáže. Oddělal pár krabic se starým harampádím a odkryl bazénovou plachtu. Světlo z nedaleké pouliční lampy tak dopadlo na Harryho největší poklad. Na starou Kawasaki motorku. Nebyla sice tou nejkrásnější, ani nejrychlejší,ve skutečnosti byl občas pomalejší než motýl, který vedle něj letěl, ale němu to vůbec nevadilo. Byl na ni hrdý.

Na hlavu si nasadil přilbu, nastartoval a zamířil za město ke staré vodárně, kde už na něj nějakou dobu čekal Chris. Jestli něco tento černovlasý chlapec opravdu uměl, byly to graffity. Vážně na to měl talent. Jeho obrazy měly příběh a hloubku. Nebyly to jen nesmyslné čmárance na stěnách domů. Chris si pro své umění vybíral schválně tmavé, zapadlé uličky, kde nehrozilo, že by mohl něco zničit. Naopak, jeho díla jim přidávala na kráse.

Harry vylezl na jeden ze starých, prázdných kontejnerů a pozoroval svého kamaráda s jakou lehkosti dokresluje část svého veledíla. Věděl, že Chris nemá rád, když ho při tvoření někdo ruší, ale nemohl si pomoct. „Hele, jaká si myslíš, že je ta nejnebezpečnější zbraň?" zeptal se na otázku, která ho celý dnešní den pronásledovala.

„Tak záleží, v jaký hře," pokrčil rameny černovlasý, přičemž nespouštěl zrak ze své tvorby.

„Myslím jako obecně. V životě," upozornil jej na zásadní detail. Pomalu začal litovat, že se jej vůbec zeptal. Lidé jako Chris nad takovými věcmi nepřemýšlejí. Tedy pokud vůbec někdy přemýšlejí.

„Tak to asi atomovka," odpověděl, jakoby to byla ta nejjasnější odpověď na světě. „Proč?"

„Jedna holka dneska říkala, že to je samota," seznámil jej s odpovědí, kterou pro tuto otázku měla Ellie.

„Co to je za blbost?" Rozčílil se, ale stále se ke kudrnáči nenatočil čelem. „Vždyť samota nezpůsobí to, že se ti všechny vnitřnosti rozprsknou do vzduchu." Podotkl dost důležitý a pravdivý fakt. Pak se ale zarazil, „moment, jaká holka to říkala?" To, že se Harry zmínil o nějaké dívce jej totiž dost zaujalo. Takové téma u kudrnáče nepadalo příliš často, tedy až na jeho sestru. Ta byla jedinou dívkou, o které většinou mluvil.

„Uhm.. Ellie, ale tu nejspíš neznáš," zamumlal rychle a byl rád, že je kolem nich tam. Cítil totiž jak se mu horko žene do tváří, jenom při vyslovení jejího jména.

„Jakože Alexova sestřenice? Tahle Ellie?" Nyní se k němu již Chris natočil čelem a překvapeně na něj kulil své modré oči. Harry na malý moment znejistěl. Překvapilo ho, že Chris ví o rodinném vztahu Alexe a hnědovlásky. Vždyť on sám se to dozvěděl teprve včera, když odcházeli z bistra. Navíc byl Chris většinu léta pryč a s Alexem se viděl až dneska ve škole. A rodinné vztahy zrovna nebyly jejich častým tématem.

„Jak to, že ji náš?" Zajímal se. „To tady každý ví, že to je jeho sestřenice jenom já ne?" Rozčílil se sám pro sebe. Černovlasý nechápal, kudrnáčovo chování, ale určitým způsobem mu připadalo vtipné.

„Vlastně jo," zasmál se, „dřív tu bydlela. Nejspíš jste se minuli." Podotkl a otočil se zpátky ke zdi. „Ale jestli to říkala ona, tak už se moc nedivím," zhodnotil ještě celou situaci a byl rozhodnut dodělat poslední část svého obrazu.

„Proč?" Chrisova odpověď Harryho nijak neuspokojila. Naopak. Vyvolala u jména Ellie ještě více otazníků, než kolik se jich tam nacházelo doteď.

„Hele, kámo," černovlasý se opět otočil a založil ruce v bok, „tohle není moje věc a rozhodně nemám v úmyslu se do toho motat." Řekl přísně. „Každopádně, jestli máš nějaké vedlejší úmysly, tak si je rozmysli. Nemyslím si, že je ona typ holky pro tebe." Dořekl v okamžiku, kdy dodělal poslední tahy a tím své veledílo dokončil.