Ellie pozorovala svůj odraz ve velkém zrcadle. Připadala si starší, než když se na sebe dívala naposledy. Ale copak to jde? Zestárnout přes jedinou noc?

Zhluboka se nadechla a vzápětí vydechla. Její čokoládové oči kmitaly po odrazu v zrcadle. Připadalo jí, jako by její tělo ani její nebylo. Jako by její duše byla pouhým návštěvníkem.

To, jak se cítila, neodpovídalo tomu, jak vypadala. Její duše toho prožila mnoho. Příliš mnoho. Byla pošramocená a pohmožděná, zatímco její tělo jen vzkvétalo.

Hřebenem si párkrát pročesala dlouhé, husté vlasy. Lidé jí je vždycky chválili, ale ona nechápala proč. Neměla je příliš v lásce. Překážely jí při práci, při čtení, při tanci, dokonce i při spánku.

Koutkem oka spatřila, že venku začalo pršet. Natáhla se proto do skříně a vyndala z ní velký, černý svetr. Přetáhla jej přes bílou košili a její tělo, které postrádalo většinu ženských křivek, tak ukryla do bezpečí.

„Snídaně!" ozvalo se odněkud, když zrovna za sebou zavřela dveře od pokoje. Ocitla se na malé chodbičce a rozhlédla se kolem. Snažila se vstřebat každý jeden detail. Očima kmitala po světle šedé zdi, na které bylo pověšeno pár obrazů. Výtvarnému umění sice rozuměla jen zčásti, ale s velkou jistotou tušila, kdo je jejich autorem. Byla to její sestra. Dělilo je mezi sebou více než deset let. Lidé si občas mysleli, že je Anna její maminkou a ne sestrou. A i sama dívka mívala dříve pocit, že se ji, její sestra, snaží vychovávat. Nyní to ale už pocit nebyl, nyní to byla realita.

„No tak Ellie, nemůžeš přijít pozdě," domem se opět roznesl hlas, který nyní hnědovláska již uposlechla. „Dobré ráno," pozdravila trojici sedící u jídelního stolu. Vypadali jako spořádá rodinka. Vlastně jí byli. Byli tou mladou, krásnou rodinou. No a potom tu byla Ellie.

Pokroucením hlavy rychle zahnala tmavé myšlenky. Utápěním se ve vlastních hlubinách již měla dost. Vždyť šlo pouze o rok. O jeden jediný rok. Nějak to tu zvládne a pak se opět vrátí zpátky. Zpátky domů.

„Nechceš se k tomu aspoň posadit?" zeptala se jí Anna, jakmile si všimla, že Ellie snídá u kuchyňského pultu. Věděla, že se nejedná o nějaké nezdvořilé gesto. Takhle hnědovláska snídávala už od dob, kdy začala poprvé chodit do školy. Jako by to byl nějaký zvláštní zvyk, či co. Hnědovláska něco zamlouvala na znak nesouhlasu a nasoukala si poslední sousto do pusy. Omyla si ruce a z kuchyňského stolu sebrala složku plnou papírů. Rozloučila se a rázným krokem vyrazila ke vchodovým dveřím. „Zavezu tě," houkl na ni černovlasý muž a v pravé dlani svíral klíče od modrého Volva.

Ticho v autě vyplňoval hlas moderátorky rádia, která povídala cosi o přemnožení hlodavců. Ben se soustředil na silnici před sebou, zatímco si Ellie pročítala svůj nový školní rozvrh. Sice si jej téměř celý pamatovala zpaměti, ale chtěla mít stoprocentní jistotu, že bude dnes přesně vědět, jak její hodiny navazují a co se ve které učebně odehrává. „Těšíš se?" zeptal se Ben a pomocí malého knoflíku ztišil rádio. Hnědovláska pouze pokrčila rameny a hlavu si opřela o studené okénko. Dívala se na ulice a domy, které míjeli. Všechno to tu vypadalo pořád stejně. Jako před pěti lety, kdy tohle malé městečko opouštěla. Kdyby jen tehdy tušila, že se jednoho dne vrátí. „Ale no tak, hlavu vzhůru princezno. Vím, že není jednoduché měnit školu v posledním ročníku, ale ty to zvládneš. Navíc poslední ročník je super. Jsi skoro dospělá, přijdou kluci... Ale ty ti musím nejdříve schválit, to si pamatuj," spiklenecky na ni mrkl. Ellie měla na jazyku štiplavou poznámku, ale vyslovit ji nestihla. Modré Volvo zastavilo před střední školou, kde se již shlukovaly skupinky mladých lidí.

Najednou její dech ztěžknul. V krku ji vyschlo a konečky prstů se mírně třepotaly. Neměla ráda změny. Jaká to ironie, že její život jich byl plný. Tělem jí přejel pocit strachu a v hlavě se jí začaly objevovat myšlenky na útěk. Rozhodla se však strachu postavit. Nic jiného jí ani nezbývalo. „Díky za odvoz," špitla, když se odpoutávala, „až skončím přijdu vám pomoct do restaurace," pokusila se o úsměv, ale moc se jí to nedařilo.

„Je to bistro," zavolal Ben z okýnka, těsně, než odjel.

Ellie kráčela po boku postaršího ředitele a prohlížela si neznámé tváře. Vlastně, možná, že tak neznámé úplně nebyly. Nejspíše je všechny kdysi znala. S velkou pravděpodobností to už kdysi její spolužáci byli, ale na žádnou z těch tváří si nepamatovala. Když se ředitel Bellugi zastavil u učebny B 16, bylo již dávno po zvonění. Jemně tedy zaklepal na bílé dveře a vydal se do třídy.

„Tohle je Ellie," představil nejprve dívku, „a toto profesorka Carterová." Hnědovláska podala profesorce ruku. Stisk byl ostrý, čímž přesně odrážel její povahu. Profesorka Carterova byla tvrdá, rázná, ale spravedlivá. Vždy nosila perfektně zastřižené mikádo a kostýmky, tmavých barev. „Slečna Carterová," opravila ředitele profesorka, a na slovo slečna, dala zvláštní důraz.

Ředitel dělal, že její poznámku nevnímal a raději se obrátil ke třídě. „Poslouchejte všichni," zatleskal, čímž si vynutil pozornost. Bellugi byl úplný opak slečny Carterové. Byl vždy v dobré náladě, usměvavý, a i když to byl ředitel, měli ho žáci rádi a on zase je. „Tohle je Ellie" ukázal opět na dívku, která by se v tu ránu nejraději propadla do země. Neměla ráda příliš pozornosti a tahle situace ji rozhodně příjemná nebyla. „Ellie, tohle jsou všichni. A teď se běž posadit, ať slečnu Carterovou nerušíme. Zítra se zastav za mnou a doladíme všechny podrobnosti," usmál se na ni a třídu rychle opustil.

Dívka se posadila do prázdné lavice u okna a otevřela jeden ze sešitů. Poslouchala výklad slečny Carterové. Během toho, co mluvila, se procházela po třídě a její červené podpatky vytvářely při dotyku s podlahou nepříjemný zvuk. Mluvila pomalu a výrazně artikulovala. Chvílemi to vypadalo, jako by nepopisovala literaturu 18.století, ale svou životní mantru. Složitě rozebírala, jak se hlavní hrdina, jakési staré knihy, rozhodl všeho vzdát a vydal se na pomoc své rodné vesnici, která byla ve velkém nebezpečí. Uváděla další a další příklady statečných činů lidí, jejichž jména nikomu ve třídě nic neříkala. Povídala a povídala až se z předepsaných osnov dostala k teoriím o tom, proč člověk vlastně druhým pomáhá.

„Podle mě, to je hloupost," ozval se třídou slabý dívčí hlásek. Slečna Carterová se zastavila a ve třídě zavládlo hrobové ticho. Všechny oči se teď upíraly na hnědovlásku, sedící v lavici u okna. „Já... Omlouvám se, nechtěla jsem...," koktala Ellie nervózně a jediné co si přála bylo stát se neviditelnou, nebo se alespoň teleportovat někam daleko. Na místo, kde ji nebude hypnotizovat supí pohled profesorky literatury. „Ve vaší předchozí škole vás nenaučili se hlásit?" Zeptala se profesorka, ale jednalo se o otázku řečnickou. Pomalu přitom ťukala prsty o jednu z dřevěných lavic. „Ale prosím... Sdělte nám svůj názor, když podle vás mluvím hlouposti. Ráda se něco přiučím a třída jistě také."

Hnědovláska chvíli váhala. Přeci jen tohle nebyl ten nejlepší způsob, jak se v první školní den zapsat. Uvědomovala si, že ale musí zodpovídat za následky svého jednání. Sebrala tedy veškerou zbylo odvahu, i když jí příliš nebylo, a spustila. „Myslím si, že pomoc druhým není projevem statečnosti. Podle mě se snažíme pomáhat ostatním, abychom zapomněli na fakt, že nedokážeme pomoci sami sobě." Vyřkla myšlenku a čekala, co se bude dít dál. Její spolužáci nevypadali, že by to, co právě vyslovila, pochopili. Na obličeji profesorky Carterové se však mihlo cosi zvláštního.

„Zajímavé," zkonstatovala profesorka a Ellie se rázem ulevilo. „Pro dnešek skončíme a zapamatujte si, prosím, že za své názory se neomlouváme. Nikdy."

**

Ellie vstoupila do bistra. To bylo zařízeno moderně, ale přesto v sobě ukrývalo nádech amerických filmů. Když sem před čtrnácti dny přijela, nevěděla, jestli tu najde nějaké místo, kde se bude cítit dobře. Přeci jen se k tomuto městečku vázalo mnoho vzpomínek a některé z nich byly příliš bolestivé. V domě, který patřil její sestře a jejímu muži, sice měla pokoj vybavený svým starým nábytkem, svými dekoracemi, ale přesto jí nepřipadal dostatečně její. K tomuto bistru si však speciální vztah našla hned. Připomínal jí staré filmy, na které se tak ráda dívala.

Školní tašku odhodila vedle malé komody a ze spodního šuplíku vytáhla bílou, číšnickou zástěru. Pevně si ji zavázala kolem pasu, vlasy sepnula do neupraveného drdolu a zamířila do kuchyně. Posadila se na malou židličku umístěnou u dveří a natáhla se po syrové mrkvi. Spokojeně ji odkusovala, přičemž si vyměnila pár slov s Benem. Ten se právě skláněl nad obří pánvi, jelikož měl za chvíli začít odpolední nápor.

„Ahoj," pozdravila Annu, která právě vtrhla do bistra, jako vichřice.

„Ani nevíš, jak ráda tě vidím. Musím domů, chůva onemocněla a já musím za Beccou. Zvládneš to tady sama? Nebo mám někoho zavolat na pomoc?" Vychrlila ze sebe vodopád slov tak rychle, že jej Ellie málem nedokázala zpracovat. Nakonec ale sestře v její prosbě vyhověla. Becca byla přeci jen malá, tříletá holčička, ale nebylo by správné ji nechat s nemocnou chůvou. Dochroupala tedy zbytek mrkve a přesunula se do jídelní části. Ta naštěstí zela téměř prázdnotou. Krom dvou stařenek a jednoho pána, který se zrovna chystal k odchodu v bistru nikdo nebyl. Hnědovláska se opřela lokty o barový pult a z kapsičky vytáhla bloček s tužkou. Jezdila hrotem tužky po alabastrově bílém papíru a vytvářela prapodivné tvary. Kdyby ještě chvíli ve své činnosti pokračovala, nezbylo na papíře ani jedno místo bílé. Vyrušil ji ale zvoneček nade dveřmi, který oznamoval příchod nových návštěvníků.

„Ahoj, Alexi," pozdravila, když na stůl postavila sklenici vychlazeného kolového nápoje. „Čau Ellie," dostalo se jí vzápětí pozdravu. „Dneska tě tu už nechali samotnou?" optal se a dívka kývla ve znamení souhlasu.

„Takže hranolky s kečupem a cheeseburger pro Alexe... A pro tebe?" natočila se více k chlapci, jenž seděl po blonďákově boku. Obvykle nemívala problém mluvit s cizími lidmi. Vlastně někdy mluvila raději s těmi neznámými než známými, ale teď se jí tělem prohnalo něco zvláštního. Něco, co jí bránilo se podívat do očí neznámého chlapce. „Hele, já si vlastně hranolky dneska nedám," ozval se najednou blonďák. Dívka se na něj zmateně podívala. Znala jej už dobrých pár let. Vlastně celý svůj život a moc dobře věděla, jak velkou lásku tenhle chlapec ke smaženým bramborovým proužkům chová. „Já jsem se rozhodl, že už je nebudu jíst, protože nechci umřít," vysvětlil své rozhodnutí, ale dívka se na něj dívala stále nechápavě. „No, dneska v biologii nás učili, že tuk je nebezpečný. Hlavně smažený tuk, víš," zatvářil se přemoudřele. „A hranolky se dělají v tuku. Takže když budu jíst hranolky, tak budu vlastně jíst ten tuk, no, a to pak budu mít vysoký cholesterol, nebo co to... no a to může způsobit, že v osmdesáti zemřeš! Já, doprčic, nechci umřít takhle mladý!" Vysvětlovat zuřivě a přehnaně přitom gestikuloval. Frustrovalo ho, že nikdo v jeho okolí si neuvědomuje, jak velké nebezpečí v sobě ten lahodný pokrm skrývá.

„Vždyť bys musel denně sníst tak deset kilo, aby tě to zabilo. To už je větší pravděpodobnost, že tě sežere dinosaurus," vmísil se do rozhovoru, poprvé od té chvíle, co sem přišli, hnědovlasý mladík. „Mimochodem, já jsem Harry," natáhnul pravou ruku směrem k dívce, která už dávno naprosto ztratila přehled o situaci.

Mladíkovo gesto ji přinutilo se na něj poprvé, za dnešní odpoledne, podívat. Bilé tričko, tmavá mikina, černé džínové kalhoty s dírami na kolenou. Najednou pochopila, proč se předtím na něj bála pohlédnout. Už na první pohled dokázala rozeznat, jakým typem člověka byl. Přesně takovým, kterým se snažila vyhýbat.

„Já si ty hranolky klidně dám," usmál se ještě o kousek víc a nespouštěl oči z hnědovlásky. „Cholesterolu se nebojím," pokusil se o vtip, ale na dívčině tváři se žádný smích neobjevil.

Alex si nemohl nevšimnout, jakým pohledem si jeho kamarád na místní servírku prohlížel. Byl to pohled, pro něj, velmi známý. Ne tedy, že by se Harry na někoho takhle často díval. Vlastně se takhle nedíval ještě nikdy na nikoho. Takovýto pohled znal Alex z vlastních zkušeností. Často jej používal, když se seznamoval s krásnými spolužačkami. Ano, správně. Byl to ten typ pohledu, kterým se chlapci dívají na dívky. Byl to zkrátka ten pohled.

Za jiným okolností by byl blonďák nadšený, že jeho kamarádu konečně padla nějaká dívka do oka. Ne ale v případě, že by tou dívkou měla být právě Ellie. Kdysi dávno si totiž dal úkol, že pokud se jednou vrátí, dohlédne na ni. Postará se, aby byla v bezpečí, aby jí nikdo neublížil. A i když byl kudrnáč jeho nejbližší přítel, nemohl něco takového dopustit. Bylo by to příliš riskantní.

„Hele víš co, tak nám ty hranolky přines dvakrát," rozhodl nakonec, aby co nejrychleji přerušil tu zvláštní chvilku, která nastala. Hnědovláska zakroutila nechápavě hlavou, ale i tak si do svého objednávkového bločku připsala další hranolky. „Ne nedáš, nebudeme riskovat tvůj život," zažertoval opět kudrnatý mladík. „Ale jo, dám," stál si za svým Alex. Najednou u stolu číslo čtyři propukla hádka dvou nejlepších přátel. Ellie chvilku klidně postávala a snažila se celou situaci rozdýchat. Vážně neměla náladu s nimi ztrácet čas. Jejich chování jí připadalo mírně dětinské. „Tak chcete je, nebo ne?" Zkřížila si ruce na prsou a nervózně poťukávala špičkou nohy o dřevěnou podlahu.

„Pro..." nadechl se blonďák k odpovědi, ale opět byl přerušen. „Jenom jedenkrát. Pro mě," mrk kudrnatý a hnědovlásčin pohár trpělivosti právě přetekl.

„Skáčeš rád lidem do řeči? Je to docela nevychované," vyjela na něj nepříjemně. Její tón hlasu byl více agresivní, než původně plánovala. Svým chováním samu sebe trochu překvapila. Nikdy nebyla člověk, který by se nějak zvláště projevoval. A dneska to udělala už po druhé.

„A ty?" Odpověděl na otázku otázkou a Ellie jen nechápavě zamrkala. „Byl jsem na hodině literatury s Carterovou," upozornil a jí pomalu začalo docházet, na co naráží. „Ale podle mě, je to tvoje hloupost," použil její vlastní slova. „Podle mě lidi pomáhají druhým, protože je prostě mají rádi."

Hnědovláska nahnula hlavou mírně doprava a podruhé za dnešní odpoledne si mladíka prohlédla. Poprvé na ni zapůsobil jako jeden z těch školních frajírků. Těch, kteří mají velké řeči, ale to je tak všechno. Jako ten typ kluka, který se stará jen sám o sebe a na ostatních mu nezáleží.

Tentokrát si ale lépe prohlédla jeho obličej. Srdcovité rty, ostře řezané rysy ve tvářích, mírně kudrnaté, hnědé vlasy, které mu padaly do očí. Do očí, jež měly zvláštní odstín zelené barvy. Takové ještě nikdy neviděla. Bylo v nich něco zvláštního. Třpytily se. Strašně moc. Sálala z nich radost, ale zároveň i pokoj. Působily tajemně, ale přitom přístupně. Pohled do nich ji fascinoval, a to jak v dobrém, tak i zlém smyslu slova.

„Já teda nerad ruším, ale nakonec si ty hranolky vážně dám."