Tyler mě doveze před náš dům a já bez bez rozloučení vrazím dovnitř. Celý zbytek cesty jsem s ním nepromluvil. Říkat takové věci o mojí Mary Frances...

V kuchyni, kam si jdu pro sklenici vody, se srazím s Goldie.

,,Jackie?" vypadá vyplašeně.

,,Nemůžu přijít domů?" štěknu.

,,To ano, ale..."

,,Ahoj, já jsem Billy!" ze schodů seběhne chlapec s blonďatými vlasy a ledově modrýma očima. Natáhne ke mně ruku.

,,Jack," stisknu mu ji. Nechci, aby mi tahle parodie na prince z pohádky říkala zdrobnělinou.

,,Jackie, co tu děláš?" zajímá Marigold.

,,Jsem doma," odseknu.

,,Ale..."

,,Jaké ale? Jsem doma. Můžu být doma," prudce se na ni otočím. V tmavých očích má strach. Vyděsil jsem ji. Vyděsil jsem vlastní sestru. ,,Promiň, Goldie," pohladím ji po krásné tváři. ,,Ty za to nemůžeš."

,,Jackie, co se stalo?"

Zavrtím hlavou. ,,Nechci o tom mluvit."

Billy na mě celou dobu jen kouká. Taky se bojí. Vůbec ho nenapadne postavit se před Marigold, kdybych na ni vztáhl ruku. Nikdy bych to neudělal, ale to on nemůže vědět. Ne, Goldie. Tenhle pro tebe není ten pravý. Tenhle tě neochrání, až tu pro tebe já nebudu.

,,Kde je matka?" zeptám se.

,,Jela za otcem. Prý je to zlé..." posmutní Goldie. ,,Vrátí se až spolu. Až..."

,,Dobře," přikývnu a pohladím ji po vlasech. Billy na ni jen civí. Možná se stydí vzít jí kolem ramen přede mnou. Možná se stydí ji utěšit...

Ale ne. Billy se nedívá tak, že by jí rád pomohl, ale bojí se mé reakce. Nechce jí pomoct. Nezajímá ho, jak se cítí. Ale možná bych mu měl dát ještě šanci...

,,Dáš si s námi oběd, Billy?" zeptám se.

,,Jo, oběd bych si dal," přikývne. ,,Díky, Jacku."

,,Za nic."

Sedíme v salónu a čekáme, až Goldie donese jídlo. Billy občas něco řekne a snaží se se se mnou trochu sblížit, ale já na nucenou konverzaci nemám náladu. Tylerova zrada mě bolí. Takhle shodit své problémy s Arabelle na mrtvou Mary Frances, která se už nemůže bránit...

Nikdy by mě nenapadlo, že Tyler je tak neschopný přiznat svou chybu. Přiznat, že Belle nebyla dokonalá. Že on není dokonalý, a že proto ho opustila. Místo toho vše hodí na mou Mary Frances. Na mou dokonalou Mary Frances...

,,Je oběd, Jackie," ozve se z kuchyně Marigold. Zvednu se, abych jí mohl pomoct s nošením jídla. Ani mě nezajímá, co vlastně uvařila. Nanosíme jídlo a mlčky, bezmyšlenkovitě ho do sebe naházím.

,,Máš to dobré, miláčku," pochválí ji Billy. Miláčku. Jako by už byli svoji. Ne, Billy. Na moji sestru zapomeň.

,,Díky," zčervená Goldie. Až teď si všimnu, jak jí to sluší. Má na sobě sytě žluté letní šaty. Nohy má bosé. Podobně oblečená byla Mary Frances, když jsme spolu seděli v poli slunečnic kousek za městem. Akorát šaty měla bíle.

,,Máš pěkné šaty, Mary Frances. Ta bílá ti sluší," pochválím ji.

,,To je smetanová," odsekne, ,,kluci opravdu jsou barvoslepí. Ellen měla pravdu."

,,Omlouvám se. Nechtěl jsem tě urazit..."

,,Neurazil jsi mě," zavrtí hlavou. ,,Nemůžeš za to, že jsi kluk."

Po jídle chvilku sedíme u stolu a já pozoruji Goldie, jak se zamilovaně dívá na očividně nezamilovaného Billyho a přemýšlím, jak může být tak slepá a hloupá. Billy do ní hučí nějaké sladké řečičky a ona mu zobe z ruky. Ach, Goldie...

Někdo klepe. Jdu otevřít.

,,Nechci s tebou mluvit!" pokusím se Tylerovi prásknou dveřmi před nosem, ale on je rychlejší a dveře zastaví.

,,Vrátila se Belle, Jackie. Možná by sis o tom všem chtěl promluvit s námi oběma."