,,Annie Sun, já už to nechci řešit. Mrzí mě, co se stalo. Ale nech to na policii," řeknu pomalu.

,,Jackie, prosím. Já... mluvila jsem s Lawsonem... on..."

,,Ne," zavrtím hlavou. ,,Nechci to vědět."

Vzdorovitě zvedne bradu. Tak přesně to dělala Mary Frances. Ach bože, ty víš, že to potřebuji vědět. Musím vědět, co se jí stalo. Ale nezaslouží si, aby si ji lidé pamatovali jako ubohou dívku, která se rozhodla opustit tento krutý svět, než jako vyděračku chycenou při činu?

,,Jackie," vzlykne, ,,já mám strach. Musím to zjistit. Sama to nedokážu. To ty jsi chtěl znát pravdu první... já..."

,,Já vím," povzdechnu si.

Dívám se do jejích očí, ve tmě černých, bezbarvých. Noc nezajímá nádherná barva duhovek Annie Sun, stejně jako ji nezajímala ta stejná barva očí její sestry.

,,Přijedu v noci. Můžeme jít ven, projít se. Bude to krásný!" přesvědčuji ji.

,,Ne, Jackie," odsekne. ,,Noc není pěkná. Nemohl by ses na mě dívat, a pak bych se ti nelíbila. Máš mě rád jen proto, že jsem krásná."

,,To není pravda, Mary Frances. Na vzhledu nezáleží... mně ne..."

,,Ale ano, záleží." Přísahal bych, že se jí v tu chvíli naplnily oči slzami, ale rychle zamrká, aby je rozehnala. ,,Víc než na čemkoli jiném."

V noci na vzhledu nezáleží, Mary Frances. Neříkej mi, že jsi to nevěděla. Ne každý je tak povrchní. Ne každý čeká na denní světlo...

Annie Sun pláče. Pláče usedavě, hlasitě. Potřebuje mou pomoc. Zaslouží si vědět, jak zemřela její sestra. Nemůže za to, jaká Mary Frances byla. Není to její chyba.

,,Tak dobře," přikývnu neochotně.

Podívá se na mě uslzenýma očima.

,,Děkuju."

,,Tak co říkal Lawson?"

,,Pojedeme za ním. Asi... asi ti to nezvládnu přetlumočit úplně přesně, a měl bys to slyšet celé... tak, jak to bylo..." vzlykne. Jemně ji obejmu a přitáhnu k sobě. Přitiskne se ke mně a pořád popotahuje.

,,No tak, to bude dobrý," hladím ji po zádech. Její vlasy voní po slunci. Ne, že by někdo věděl, jak voní slunce. Ale vlasy Annie Sun voní tak, že si připadám, že ležím na trávě v poli slunečnic, klobouk přes obličej, aby mi slunce nesvítilo do očí, a pospávám.

,,Jackie, nespi! Podívej!" volá.

Rukou nadzvednu klobouk, posadím se, a znovu si ho dám na hlavu. Tentokrát normálně. Ne přes obličej.

,,Co je, Mary Frances?" mžourám.

,,Podívej, tamhle jede kůň. Jede k Alaricovi?"

,,Kdo je Alaric?"

,,Nikdo."

,,A kdo za ním jede?"

Zarazí se. Vypadá zděšeně. ,,To nevím."

,,Co se děje?"

,,Nic."

Nikdo. Alaric. Alaric Lawson. Určitě to byl on... stalo se to pár dní před její smrtí...

,,Annie Sun..."

,,Jackie?"

,,Mary Frances věděla, kdo zabila Alarica Lawsona." Můj hlas se až příliš nahlas rozléhá po celé San Leanně. Ale to nevadí. Jsem si tím tak jistý, že bych to odpřísáhl každému, kdo by to po mně chtěl. To zděšení v jejích očích... znala ho. Mary Frances moc dobře věděla, kdo tenkrát jel k Alaricu Lawsonovi na setkání, po kterém už Alarica nikdo neviděl.