"Jackie! Vstávej!" třese se mnou matka.
"Vždyť už vstávám, maminko," zamumlám do polštáře.
"Jackie!"
"No jo."

Pomalu se posadím a promnu si oči. Párkrát zamrkám. Spal jsem málo,  protože jsem se vrátil pozdě. Vrátil jsem se pozdě, protože jsem se dlouho toulal. Proč jsem se dlouho toulal, to nevím.
Bolí mě hlava. Bolí mě hlava, protože jsem pil. Pil jsem, protože jsem chtěl zapomenout na Mary Frances. Na Mary Frances, kterou bych tak rád viděl znovu...

"Jackie, dneska musíš do města na poštu," podává mi máma hromádku dopisů.
"Komu jsou?" zeptám se, aniž by mě to vlastně zajímalo.
"Tetičce Lucille, Jackie, mým kamarádkám, a taky strýčkovi Arthurovi a tvému otci. Psal mi, že už se brzy vrátí," usměje se, ale smutně.
Otec... tatínek... Odjel za svojí maminkou. Je nemocná. Brzy prý zemře. Tatínek se vrátí, až se to stane. Chce být u ní, stejně jako strýček Arthur, jeho bratr.

Do místnosti vkročí moje sestra Marigold.
"Ahoj, Jackie," pozdraví mě a své šarlatově rudé rty zkroutí do lehkého úsměvu.
"Ahoj, Goldie," kývnu na ni. Marigold je krásná dívka, snad nejhezčí ve vesnici. Její snědá pokožka se zlatavým nádechem a sluncem prosvětlené vlnité vlasy z ní dělají anděla, ale oči, to jediné, co zdědila po matce, má temně hnědé, téměř černé.

"Vstávej už, Jackie! Odpoledne musíš pomoct Tylerovi s koňmi," popožene mne trochu matka. Podívám se na ni. Oči má tmavé, mandlového tvaru, přesně jako Goldie. Lehký vějíř vrásek u vnějších koutků jejich pohled trochu zmírňuje, protože maminka má vrásky pouze takové, jaké má každý, kdo se rád usmívá. Bledá matčina ruka jemně hladí mou snědou, od práce posetou mozoly. Pak se přesune k mým černým vlasům, hustým vlasům rovným jako hřebíky, které jsem zdědil po ní, stejně jako ďolíčky ve tvářích a vrásky u očí, když se usmívám. Jen oči mám po otci světle šedé.

Vstanu z postele, jemně odstrčím matčinu starostlivou ruku a jdu k šatníku. Vytáhnu bílou lněnou košili a džínsy a obléknu se. Po cestě ke stáji si ještě v kuchyni vezmu na cestu kukuřičnou placku.

Marigold už mi osedlala koně, takže jen sednu do sedla a vyrážím. Přes rameno mám kabelu s matčinými dopisy. Mohl bych se stavit u Mary Frances. Chtěl bych ji vidět. Ano, stavím se u Mary Frances. Proč ne? Přinejhorším na mě bude její otec znovu křičet... ale aspoň ji uvidím.

"Co ty na to, Carrie?" zeptám se a poplácám klisnu po krku. "Stavíme se za Mary Frances? Co?"
Carrie vyděšeně zařehtá.
"Já vím, já vím," chlácholím ji.

Dorazím k poště. Zastavím Carrie a přikážu, ať stojí. Nemusím ji nikam vázat. Carrie vždycky stojí tam, kde se jí řekne. Nevím, jestli je tak poslušná, nebo tak líná se hnout, ale každopádně ji vždy najdu tam, kde ji nechám.

Odešlu dopisy a zaplatím za ně. Pak se vrátím ke Carrie. Pohladím ji po hlavě a poplácám po boku.
"Hodná holka. Moc hodná."
Vyskočím do sedla a pobídnu Carrie do kroku. Pomalu se rozjede zpátky domů.
"Ne, Carrie, ne," otočím ji. "K Harrisonům."

Před brankou do zahrady rodiny Mary Frances se zastavím a kochám se velikostí a okázalostí jejich domu. Mary Frances je z velmi bohaté rodiny. Její otec pochází z boháté anglické aristokratické rodiny. Tady v Americe nedisponují šlechtickým titulem, ale penězmi rozhodně ano. Navíc její otec ke svému dědictví ještě slušně vydělává, v něčem podniká. Já tomu moc nerozumím.

"Kovboji! Kovboji!" ze zahrady se ke mně hrne patnáctiletá dívka s pihatým obličejem a blonďatými vlasy.
"Ahoj, Annie Sun!" pozdravím s úsměvem mladší sestru Mary Frances. "Je Mary Frances doma?"
"Ach!" vydechne a její obličej zesmutní.
"Copak?"
"Ty to nevíš..." fňukne.
"Co nevím? Co se stalo Mary Frances?"
Upře na mne své modrozelené oči, tak podobné očím její sestry. Má v nich slzy. Dlouhé řasy rychle mrkají, snaží se slzy rozehnat, ale nedaří se jim to.
"Je mrtvá."