Třásla se. Dýchala tak zhluboka, jak jen mohla. Všechno se zdálo neuvěřitelné. Jako by to byl jenom sen.

Kathy ji pozorovala z rohu místnosti a pyšně se usmívala, jako když máma vede první den své dítě do školy.

„Vypadáš skvěle," řekla a úsměv se jí ještě rozšířil.

Maia zakroutila hlavou a ještě jednou, snad už naposledy, si prohlédla svůj odraz v zrcadle. „Nevím," vzdychla a ztěžka polkla.

Hnědovlasé prameny jí spadaly podél ramen. Nemohla se dočkat, až jí dorostou její vlastní vlasy a nebude se muset potýkat s nevýhodami, které nošení paruky obnáší. Nepoznávala svůj obličej. Kathy se na ní s líčidly pěkně vyřádila. Tmavomodré šaty jí sahaly mírně nad kolena, nohy jí skrývaly černé silonky. Nebyla připravená vzít si lodičky, a proto si nazula jen černé baleríny.

„Co nevíš?"

Maia pokrčila rameny: „Bojím se." Konečně odvrátila zrak od své podobizny v zrcadle. „Zdá se to správné, ale zároveň vůbec ne, chápeš?"

Kathy kývla: „Bude to v pohodě."

Bude. To. V. Pohodě.

Snad.