Už si ani nepamatoval, kdy si naposled oblekl dívčí šaty, nalíčil se, rty si zvýraznil tou nejvíc rudou rtěnkou, jakou na matčině kosmetickém stolku našel, nasadil si paruku a jen na sebe koukal do zrcadla. Prohlížel si sám sebe ze všech stran a cítil se tak svůj. Byl sám sebou. Všechno se zdálo tak, jak by to mělo být. I přes to, že neměl dlouhé, tenké nohy jako modelky v časopisech, neuměl perfektní oční linku, a pod parukou se potil, jako by uběhnul maraton, nemluvě o tom příšerném svědění, kterého ho přivádělo k šílenství. Tohle všechno bylo už tak dávno. Tak dávno, že ani nedokázal přibližně odhadnout kdy.

Přál by si znovu pocítit to, co cítil, když ze sebe udělal osobu, jakou měl vždycky být. Ale teď... se bál. Děsil se toho příjemného pocitu uvnitř. Děsil se toho, že jej někdo nachytá. Děsil se, že už nikdy nebude schopen smýt make-up, sundat si paruku a svléct dívčí šaty. Ještě nikdy si nepřipadal tak křehce a zranitelně jako v ten moment, když na tohle jen myslel.