Můžeme být zimomřiví vrabčáci choulící se k sobě v největších mrazech.
Budeme hledat oporu jen u sebe, v širém světě totiž není hřejivější náruče.
Za okny už se šeřilo. Studenti se rozcházeli do svých ložnic. V knihovně zůstala jen knihovnice a dva studenti sedmého ročníku. Každý jiný, každý jinde. Přesto si byli v mnoha ohledech podobní. I vzhledově. Severus Snape byl bledý jako stěna, kůže Remuse Lupina byla průsvitná jako papír. Oba nosili oblečení nepříliš lichotivého vzhledu. Oba vypadali trochu ošuntěle, jako kdyby si dva staří mládenci hráli na studenty. Tvářili se podobně, Remus soustředěně četl a Severus si se zamračeným čelem pečlivě zapisoval výsledky svých pokusů s lektvary. Remus seděl uprostřed místnosti, ale jeho pohled často zamířil k jednomu z vysokých oken. Severus Snape znal důvod. Málem kvůli tomu důvodu zemřel. Pozoroval, jak Remus koukal na dorůstající měsíc a vždy nervózně párkrát podupal nohou. Jednou či snad dvakrát se jejich pohledy setkaly. Severus však vždy předstíral, že se dívá jinam.
Spojeni osudem? A existuje u vrabčáků osud? A u lidí?
Nebo si zbudeme a zima nás donutí spolu sedět na nejvyšší větvi nejvyššího stromu?
Zvon oznámil tři čtvrtě na devět, studenti sedmých ročníků měli posledních patnáct minut na potulování po škole. Remus i Severus vstali od stolu. Severus zavřel svůj zápisník a odešel. Remus si vypůjčil knihu.
,,Severusi?" zavolal Remus. Snape slyšel, jak za ním Remus dobíhá.
,,Vodpal, Lupine," řekl, aniž by mu věnoval jediný pohled. Remus ho však chytil za paži a donutil Severuse zastavit. Ihned se vymanil z jeho sevření a nenávistně zasyčel: ,,Ještě jednou se mě dotkneš...!"
,,Promiň," pravil Remus a ustoupil kousek dozadu. ,,Jen jsem se chtěl zeptat, jestli jsi v pořádku."
,,Snad vidíš - žiju," opáčil nevrle Severus.
Remus sklonil hlavu, zahleděl se do země, když říkal: ,,Mrzí mě, co ti provedli moji přátelé. Neměl jsem v tom prsty."
,,Jo, to je mi jasný. Měl jsi na starost jiný věci, třeba rozkousávání Karkulek vejpůl."
Remus na něj pohlédl vyčítavě a skoro až raněně, ale neřekl na to nic. ,,Sirius se někdy chová jako pitomec. Kdybych věděl..."
,,Víš co, Lupine?" skočil mu do řeči Severus. ,,Hleď si svýho. Já si nebudu všímat tebe, ty si nebudeš všímat mě." Vydal se pryč.
,,Chci jen vědět, jestli jsi v pořádku," ozval se Remus za jeho zády. Severus se zastavil, ale neotočil se.
,,Nikdy jsem nebyl v pořádku."
Je v tom spravedlnost, když trpí ta nejmenší stvoření?
A dočkáme se smíření? Soucitu je na světě málo.
Tři čtvrtě na devět. Čas běžel neúprosně. Remus ještě zdaleka neměl dopsanou svou seminární práci, přesto musel odložit brk, nechat zaschnout inkoust a sbalit si věci. Severus Snape už mezitím vracel knihu do regálu. Procházel kolem, když Remusovi vypadl celý stoh spisů z rukou. Pergameny spadly na zem a Severus slyšel, jak si Remus povzdechl a smířeně poklekl na podlahu. Možná to bylo tím, že znal jeho tajemství a chápal ho o trochu víc. Možná to bylo tím, že mu byl trochu podobný v tom tichém utrpení. Možná ten důvod ani sám Severus neznal. Přesto si klekl k němu a pomohl mu. Remus překvapeně koukl na Severuse, ten však hleděl pouze na pergameny. Srovnal je a podal je Remusovi.
,,Děkuju," pravil tiše Remus.
,,Na té straně s rituály máš trochu nejasné formulace," pronesl jakoby mimochodem, vstal a odešel.
Můžeme předstírat, že naše ptačí písně na jaře zase zazní,
jen vskrytu budeme vědět, že se vesny nedožijeme.
Stál na astronomické věži a pozoroval hvězdy - zářící směsi plynů. Žádnou romantiku v tom nehledal. Remus si stoupl vedle něj, opřel se o zábradlí a koukal do nebe.
,,Jestli zavyješ, tak tě shodím," pronesl Snape zle, ale Remus se tomu zasmál. Severus zakroutil hlavou. ,,Neměl by ses bavit s někým jako jsem já."
,,Jako jsi ty?" zopakoval tázavě Remus.
,,Jsem bezcitný a plný zášti vůči tobě, tvým přátelům, světu..."
Remus chvíli mlčel. Snad si rovnal slova ve své hlavě. ,,Ve skutečnosti jsi něžný člověk," řekl přívětivě. Natočil se Remusovým směrem. Severusovy oči se zúžily, nos nespokojeně nakrčil a vypálil vpřed. Chytil Remuse za košili a přitáhl si ho blíž k obličeji.
,,Opovaž se ještě někdy říct takovou zhovadilost a já ti přísahám, Lupine, že skončíš na hřbitově," pravil nenávistně. Pak ho pustil a odešel. Zaslechl za sebou Remusův hlas: ,,Viděl jsem tvého patrona. Jen skutečně křehká duše může mít za patrona laň."
Severus Snape předstíral, že Lupina neslyší.
Při zmírání jsme vděčni za každé další nadechnutí.
Kdo neumíral, nepochopí. Rozechvěle toužit po životě,
toť největší provinění. Duše nejvíce raněné ví,
jak moc je život vzácný. Ale vypovědět to nemohou.
Severus mu podal malou lahvičku. ,,Co to má být?" zeptal se Remus, který nejdříve hleděl na flakónek, následně se však zadíval Severusovi do antracitově černých očí.
,,Pomůže ti to," odvětil pouze Severus.
A přece je to krásné
- mít s kým umírat.
Na konci tohoto měsíce Remus Lupin poprvé zažil klidný úplněk. Věděl, komu za to vděčí.