Hektor netušil, jak dlouho už bloudil lesem ve snaze najít alespoň drobnou známku civilizace. Přišlo mu, že posledních několik minut strávil pohybem v kruzích. Doufal, že každou chvíli narazí na nějakého člověka, kterého by se mohl poptat na cestu, jenže za celou dobu potkal jen pár zvědavých veverek, se kterými se rozhodně nedala vést žádná rozumná řeč.

Tomu říkám mít pořádnou kliku, pomyslel si. Mohl jsem se vydat jakýmkoli směrem a já blbec si zvolím cestu vedoucí do ňáký stupidní veverčí rezervace. Možná proto tenhle výstup Místňáci nepoužívají, člověka to vyprdne bůhvíkde.

Netrvalo dlouho a nadávání v duchu se přeneslo i do mluveného slova.

„Co jsem komu jenom udělal?" mrmlal si Hektor pro sebe. „Vzali mi zbraň, ale s tím asi zvládnu žít. Nemám žádné jídlo, ale ani to pro mě není novinka..." Najednou se prudce zastavil. „Vždyť já jim tam nechal svůj chlast!" Jeho obličej začínal pomalu získávat odstín zralého rajčete. Ať přemýšlel, jak přemýšlel, nebyl si s to vzpomenout, kde svou vzácnou láhev viděl naposledy.

„Zatrolení krtci a jejich knihovny, jak já je–" rozohnil se, ale svou větu nestihl dokončit. Koutkem oka zahlédl pohyb u blízkého stromu a než se nadál, přišel náraz. Jakási rozmazaná šmouha ho praštila do břicha a Hektor zjistil, že leží na zádech a nemůže se zvednout. Bezmocně se ve sněhu zavrtěl jako želva přetočená na krunýř.

„Jsem rád, že jsem tě našel jako první. Co to tu sakra provádíš, Heku?" špitl Tom, který se uhnízdil na jeho hrudníku a tlačil ho do sněhu jako vytrvalé závaží. „Víš, jaký jsi nám způsobil problémy?"

„Jak nám?" zakuckal. „Co máš pořád s tím nám?"

Hektor nikdy nebyl fanouškem plurálů. Tedy pokud se náhodou netýkaly půllitrů piva, tam byl vždycky schopen udělat výjimku. Nepatrně otočil hlavu na stranu a všiml si, že se mezi stromy schovávalo ještě několik dalších Tomových spolubojovníků, mezi kterými byl i Ada. Nikdo z Místňáků se však k Hektorovi nehrnul.

„Co to má být?" zašeptal zmateně. „Žádná touha po skupinovém objetí? No, tak lidi. To mi tu vážně nechce nikdo od plic vynadat? Ani pleška se k ničemu nechystá?"

Děje se tu vážně něco divnýho, na to mám čuch.

„Proč vlastně šeptáme?" zeptal se Toma, který na něm stále ležel.

„Pořádně se podívej, na dvou hodinách," zamumlal na odpověď.

Hektor zkusil pootočit hlavou, ale nic podezřelého neviděl.

„Tyhle instrukce mi nikdy nešly," zamručel. „Neumím hodiny. Možná jsem tohle měl zmínit už na začátku, ale tak nějak jsem čekal na vhodný moment. Neznám lepší příležitost k učení než válení se ve sněhu s chlapem, o kterém nic nevím," odfrkl.

„Víc než o hodiny jde o směry," začal Tom. „Naučila mě to velitelka, je to vlastně jednoduché. Nahoře je jakože dvanáctka, vpravo od ní jednička..."

„Vážně? To jsi za tu chvíli se mnou nic nepochytil?" zavrčel Hektor, ale stále se snažil mluvit co nejtišeji to šlo. „Nevytahuj se tady a vyklop už radši ten směr."

„Dobře, támhle," ukázal Tom prstem. „Vidíš? To jsou Smrťáci a něco dělají," řekl a trochu uvolnil své sevření.

Hektor se ohlédl za sebe. Nepatrně se napřímil, aby mohl vykouknout zpoza sněhové duny, a spatřil skupinu bíle oblečených Smrťáků. Musel přivřít oči, aby si jich v lesknoucím se sněhu vůbec všiml. Co to jenom provádějí? Nikdy předtím nic podobného neviděl. Zdálo se, že se tam jen tak prohrabávali sněhem, ale to by nebylo Sdružení, aby za tím nestálo něco velkého.

„Tak fajn, lekce splněna," povzdychl si Hektor. „Možná už bys ze mě mohl jako úplně..." pokusil se Toma vyzvat k opuštění jeho osobního prostoru, jenže než se stihl se svým trápením úplně svěřit, zazněl nad mladíky přísný hlas.

„Ani hnout, Terrazrádci."

„No dopr–" Hektor sebou cukl překvapením. „Tohle jsem teda vážně nečekal."

Mrkl směrem ke stromům, jestli tam nezahlédne blížící se podporu. Nezahlédl. Buď se ta skupinka Místňáků dostala do bezpečí a vykašlala se na ně, nebo je Smrťáci potkali dříve a stihli je zajmout. Ani jedna z těchto možností ho v tu chvíli moc neuklidňovala.

„Můžu vám pomoct, šéfe?" pokračoval Hektor jedovatě. Snažil se nedat svůj strach nijak najevo, přesto cítil, že se mu u posledního slova nepatrně zlomil hlas. Něco brzdilo jeho ostrovtip. Možná to bylo číslo jedna, které na něj zářilo ze Smrťákovy helmy. Je snad tenhle chlap tím „velitelem ozbrojených sil", o kterém se Místňáci bavili?

„Vstaňte, svoje teplé hrátky dokončíte po výslechu," přikázal Jednička pobaveně. Zřejmě usoudil, že pro něj mladíci nebyli žádnou hrozbou. Gestem vybídl své vzdálené kumpány, aby pokračovali v práci a nevěnovali mladým narušitelům pozornost.

Tom byl bledý jako stěna a Hektor zprvu netušil proč. Z jeho pohledu byli oba ve stejné kaši.

„Ahá," zasmál se Smrťák, když si oba mladíky důkladně přeměřil pohledem. Přes jeho temné ochranné brýle bylo prakticky nemožné spatřit jeho výraz, ale Hektor by přísahal, že se mu při pohledu na Toma rozzářily oči. Byl jako kočka, která spatřila svou kořist.

„Myslel jsem si, že tu máme jen dva blázny rušící nás při práci," pokračoval. „A on je jeden z těch pošuků Bezejmenný! Pan M bude mít radost, přesně někoho takového jako jsi ty hledáme. Gratuluji ti, chlapečku, právě sis vysloužil expresní výlet do Malumie."

Tom odevzdaně zíral do země jako smutné štěně. Převezení do hlavního města Terry 4, potažmo celého světa, nemohlo být bráno na lehkou váhu. Každý věděl, že z Malumie nebylo úniku. Ne, pokud jste byli Bezejmenným.

Hektor vytušil, že nastal čas na změnu strany. Nebylo nic snazšího než přimět Jedničku, aby mu uvěřil, že se Sdružením vlastně sympatizuje a Toma měl v úmyslu předat spravedlnosti. Pokud by ze sebe dokázal tato slůvka vysoukat, jednalo by se o tu nejvíce uvěřitelnou lež, kterou kdy ve svém životě prohlásil. Byla by mnohem lepší než ty jeho dětské výmysly, mezi které patřily nezapomenutelné hlášky jako: „ty sušenky mě zhypnotizovaly, abych je snědl", nebo „já svůj pokoj uklidil, ale oknem mi sem vletěli rozzuření psi a udělali tu znovu nepořádek". Nutno dodat, že v té době bydlel ve druhém patře.

Z nějakého důvodu však Hektor nemohl, či nechtěl, tuto záchrannou lež do světa vypustit. Proč je mi toho jelita tak líto, napadlo ho při pohledu na sklíčeného Toma. Vždy byl sám za sebe, tak proč by měl nyní udělat výjimku? Vždyť načasování nemohlo být horší. Smrťák měl zjevně navrch. Jenže něco uvnitř Hektora ho nutilo zasáhnout. Cítil, jak mu tělo zaplavilo horko. Měl pocit, že vidí rudě, stejně jako předtím na tržišti, když tak moc chtěl získat ten krásný revolver. Tenkrát však jeho úmysly nebyly tak čisté. Netrvalo dlouho a Hektor měl jasno v tom, co musí udělat.

„Hele, Jedničko," řekl a odhodlaně se postavil před Toma. „Panu M vyřiď, že se párty odkládá, nebo ještě lépe," narovnal se a nafoukl hrudník, aby vypadal o něco větší. „Že se ta jeho mechechenda úplně ruší. To jelito je tady se mnou."

Hektor se snažil vystupovat tak rázně, jak jen to šlo a jeho hlas se za celou dobu ani trochu nezachvěl. Sám byl zaskočený silou svých slov.

„Ty chceš odporovat Sdružení, Hektore?" prohlásil Jednička pobaveně a znovu si ho změřil pohledem. „Něco takového bych si dvakrát promyslel," zasmál se a vycenil přitom na něj zuby. „Už jen kamarádčovt s Bezejmenným zaručuje několik let v pracovním táboře. Udrž si od něj odstup a mine tě doživotí."

Jenže Hektor jeho poslední poznámku ignoroval. To, co začalo jako drobná jiskřička vzteku, rychle přerostlo v hrozivý plamen hněvu.

„Jediný odstup, co mě zajímá je ten mezi mnou a vámi," vyštěkl bez zaváhání. „Já vám ukážu odpor Sdružení," vykročil prudce ke Smrťákovi, který překvapeně ucouvl. „Nebojím se vás, vy nafintě–" byl zrovinka v tom nejlepším, když vzduch rozřízl táhlý zvuk sirény.

„No to snad ne. Už zase?" zanaříkal Hektor, který zažíval déjà vu. Nebe se zatáhlo. Sníh ztratil svůj lesk. Zvedl se vítr. A i někdo tak roztěkaný jako on musel vědět, jak tato písnička obvykle končí.

„To není možné! Ne teď!" vyhrkl Jednička, který byl, podobně jako zbytek jeho týmu, v šoku.

Smrťáci začali postupně sesbírávat jakési podivné železné kouličky, které předtím tak pečlivě uschovali do sněhu, ale jejich velitel je zarazil.

„Nechte toho," přikázal. „Nemáme času nazbyt, rychle pryč. Pak se pro ně vrátíme. Pak se pro všechny vrátíme."

Dal si záležet a věnoval speciální důraz na slovíčko všechny. Hektorovi v tu chvíli bylo více než jasné, že si udělal mocného nepřítele. To je zase den, napadlo ho, když sledoval, jak Smrťáci zmateně naskočili na své skútry a zmizeli v oblaku kouře. Zřejmě zamířili k nejbližšímu bunkru.

„Pojď, Heku!" zvolal Tom od jednoho ze vzdálených stromů a bez zaváhání do něj vklouzl. Hektor udělal po chvíli to samé.

Ve vteřině, kdy dveře docvakly na své místo, vypukla Bouře. Hektor si oddychl, byl v bezpečí. Přesto mu na těle vyskákala husí kůže a po zádech mu přeběhl mráz. Krize ještě neskončila. Rychle si uvědomil, že s Tomem nebyli v chodbě sami.

„Ahoj, bando?" pokusil se okouzlit svým úsměvem všechny přítomné.

Na obyvatelích Místa bylo znát, že už měli dost jeho triků. Jen na něj beze slova zírali, připraveni k útoku. Drželi své ruce pevně na revolverech a vypadali vskutku hrozivě.

„Ty mizero," procedila mezi zuby Val a rázně se rozešla Hektorovým směrem. Dost možná by mu i jednu vlepila, kdyby ji nevyrušil Tom.

„Velitelko?" vyhrkl. „Vy jste všichni v pořádku?"

„Zvládli jsme se skrýt těsně předtím, než se přiblížil ten Smrťák," odpověděla mu, ale její oči se stále nevraživě blýskaly. „Jde o velitele Malumových ozbrojený sil, to je vážné. Rozhodně tu nebyl náhodou."

„Jasně, omluva se přijímá, holka," zazubil se Hektor. „Ale teď bych si dal něco k snědku. Docela mi vyhládlo."

„Ty jeden–" Kdyby Valin pohled mohl zabíjet, mladík by se jistě nedožil další vteřiny. Užuž se chystala ohnat nějakým sprostým slůvkem na jeho účet, když vtom ji Ada zastavil. I on měl zřejmě něco na jazyku.

„Ty zřejmě nechápeš, co jsi způsobil, že je to tak?"

„Co? Já za nic nemůžu," bránil se Hektor. „To vy jste mě chtěli zabít a mluvili tu o mně jako o špiónovi. Ale teď, když jste se mohli všichni na vlastní voči přesvědčit, že si se Sdružením moc nerozumím, tak bychom měli být v cajku, ne? Ale musím říct, že jste vážně banda podivínů. Hrajete si tady na bojovníky za správnou věc, blablabla a dyjadyjadá, a pak jdete po krku nevinnému člověku. To od vás nebylo moc hezké."

„Jistě. Ty a nevinný," neodpustila si Val drobný úšklebek. „Za všechny průsery během posledního dne jsi zodpovědný jen a pouze ty!"

V tu chvíli jí došla trpělivost.

„Jak je možný, že vůbec nic nevíš?!" pokračovala. „To ty bys nám tu měl všechno vysvětlit!"

Už nebylo cesty zpět. Musí mu to říct.

„Vysvětlit? Co přesně jako?" zaváhal Hektor. Něco uvnitř mu napovídalo, že jejich shledání na tržišti nebylo zas tak náhodné, jak se mohlo na první pohled zdát.

„Všichni do centra, tady není nic k vidění," rozehnal okolní Místňáky rázně Ada, který z rozhovoru vytušil, že se blíží nevyhnutelné. Tajemství prasklo.

„Tahle Bouře, ta nebyla hlášená," pokračovala Val, když byly všechny nezvané uši z doslechu. „Není přirozená. Ještě před vteřinou vůbec neexistovala. Je tu jen kvůli tobě, Heku. To ty jsi ji stvořil."