Hektor doufal, že se jeho rozbolavělé nohy zlepší, jenže druhý den to bylo snad ještě horší než předtím! Dokázal se pohybovat jen pajdáním, a usedání na židli se společně se zvedáním stalo tím nejobtížnějším úkonem, který kdy musel ve svém životě podniknout. Blbý ježdění na blbejch koních, nadával v duchu. Tohle může dělat dobře akorát ženským, pomyslel si kysele. Jediné, co mu v tu chvíli dokázalo zvednout náladu, byl úspěch, kterého dosáhl s Tomem. Kdykoli si vzpomněl na zaskočenou Val a překvapeného Adu, jak s otevřenou pusou sledují Toma blížícího se do kuchyně se sklenicí před obličejem, objevil se na Hektorově tváři úsměv. Společně dělali pokroky a Tom byl brzy schopný jíst v místnosti společně s ostatními. A přitom před sebou nemusel držet žádný kus kuchyňského vybavení!

„Nechápu, jak se ti to povedlo," vrtěla hlavou nevěřícně Val, když sledovala, jak s nimi Tom spokojeně snídá.

„Co na to říct, mám prostě talent," ušklíbl se Hektor.

„Ale... jak?" vyzvídala. S Tomem se znala již nějaký čas a věděla, že když ten si něco usmyslí, tak se mu to jen těžko rozmluví. A jeho skrývání se ve spíži patřilo rozhodně k těm těžce rozmluvitelným věcem. Hektor se na ni jen tajemně usmál. Rozhodl se, že své trumfy si ještě na nějaký čas uschová. Ono by se těžko vysvětlovalo, že za tím vším stojí fakt, že si o sobě Tom myslí, že je sklenice.

Dny míjely a Hektor se na pozemku Smithů začínal pomalu ale jistě zabydlovat. Dokonce by se dalo říci, že se tam začal cítit jako doma. S Gregem ještě několikrát vyjel na lov, ale tolika úlovků, jako měli poprvé, se už nikdy nedočkali. A když se Greg přesvědčil, že jakmile přijde na samotné lovení, Hektor dá radši zvířátku jméno než kulku mezi oči, nechal mladíka na nějaký čas být. Na první pohled to mohlo působit, že mu začaly prázdniny, jenže opak byl pravdou.

Hektor si původně myslel, že zbavením se povinnosti lovit získá nějaký ten čas pro sebe. Ve své věrné tašce přes rameno měl mnoho věcí na ukrácení dlouhé chvíle. Mezi jeho nejoblíbenější kousky patřila úhledně srovnaná kombinéza sloužící k létání, o které doufal, že ji někde v klidu zvládne ještě doladit, a kniha s tučňáčím dobrodružstvím, kterou ještě nevrátil do knihovny. Ale na jeho obranu, prokopávat se skrz lavinu kvůli vrácení jedné pohádkové knížky, to by provedlo jen opravdu malé množství poctivých čtenářů.

K Hektorově smůle však žádný čas na relaxaci nenastal. Když se před stájí dozvěděl, že na další lov nevyrazí, tak na sebe další instrukce nenechaly moc dlouho čekat.

„Jestli se necítíš na lov, tak pak tu pro tebe mám jinou práci," řekl Greg a poslal Hektora za Bradem a Sarou, zkrátka nějakými nic neříkajícími jmény.

Taková blbost, pomyslel si Hektor, když mu došlo, že se dost možná jedná o rodiče těch tří dětí, které s nimi v domě pobývaly.

„Proč taky nemůžu pracovat nějak, to, inteleguálně," postěžoval si Hektor. „Pleška taky neloví a nevidim ho tu hlídat děcka."

„Ten váš Ada má technické znalosti, které se nám hodí," řekl Greg, kterého Hektorův inteleguán nevyvedl z míry. „S Tinou a Filipem teď vylepšují naše rádio. Jestli to vyjde, mohli bychom s tím komunikovat s kýmkoli na světě," dodal obdivně.

„Ale to bych zvládnul taky," zamumlal Hektor. „To já jsem tady ten technickej typ!"

„Ale, synku," řekl Greg konejšivě a poplácal ho po rameni. „Nic si z toho nedělej. Ty jsi zase dokázal zázrak s tím Timem."

„Tomem," opravil ho Hektor.

„Jo, to je on. Jsi rozený učitel," řekl a dal mu herdu do zad, až se z toho Hektor zajíkl. „Když jsem Val říkal, že ti ty děcka svěříme, tak tomu nevěřila."

„Co?" vyhrkl Hektor pohoršeně. Vždyť byl takový mateřský typ! „A to jako proč?"

„Přesně tak to řekla," zazubil se na něj Greg. „‚A to jako proč?' Ale já si myslím, že je to tvůj skrytej talent, synku. V tomhle ti dávám důvěru," řekl a nahnul se k Hektorovi. „Tak je zkus moc nezkazit, jo?" dodal. Poté skočil do sedla, dal koni rázný pokyn a rozjel se za skupinou, která na něj čekala opodál, u vstupu do lesa.

„Tak půjdeš už?" okřikl ho někdo.

Hektor se prudce otočil. Před ním stála žena, která mohla být ve věku „řvu a pracuju" i „řvu a všechno je mi fuk". Její vlasy byly sčesané do neupraveného drdolu a v očích se jí zračil nevyslovený hněv.

„Co to k –" vyhrkl, ale Sara ho přerušila.

„Jestli máš být blízko našich dětí, tak si hlídej pusu," napomenula ho a kývla k domu. „Teď vás představím. Tak jdeš už?" zopakovala svou otázku a Hektor přikývl.

Když procházeli domem, zaslechli z místnosti s rádiem Adu, jak nad něčím nahlas přemýšlí. Vše ostatní v přízemí však bylo zahaleno do ticha. Tom byl podle všeho stále zalezlý ve spíži, ale i tak měl Hektor pocit, že tu spousta lidí chybí. Kde je Val, ptal se v duchu. A kde Magda? No, jo, strnul. Kde je Magda? Ta by se o ty malý příšerky určitě ráda postarala!

„Hej," okřikla ho Sara ze schodů. „Nad čím furt přemýšlíš?"

Hektor jen pokrčil rameny a následoval ji nahoru. Schody ho zavedly do většího pokoje, kde se na podlaze nacházelo několik matrací s dekami a náhradním oblečením. Bylo tu jedno větší okno, které sahalo až k zemi a všude byly poházeny počmárané papíry a podomácku vyrobené hračky. Hektor ze zvědavosti zvedl jeden z výkresů.

„Kdo to je?" ozval se Jonáš II. (alespoň tak Hektor tomu klučinovi v hlavě přezdíval).

„Bude se o vás starat, když jsme na lovu, nebo na jiných věcech pro dospělý," řekla Sara stroze a zamířila zpět ke schodům.

„Počkat," vyhrkl Hektor a otočil se za ní. „To je jako... všechno?"

„Říkala jsem, že tě představím," odfrkla. „Co víc bys chtěl?"

„No, já nevim, třeba ňáký instrukce, možná návod? Co tady s nima mám dělat?" řekl Hektor ukřivděně.

Po těchto slovech se kdoví odkud v místnosti zjevily dvě střapaté holčičky.

Krucinál, zanadával Hektor v duchu. Oni se tady snad množej!

Když se poté obrátil zpět ke schodům, tak tam Sara už nebyla.

Do háje!

„Tak ty jsi náš nový učitel?" zeptal se Jonáš II., zatímco mu zbylé dvě dívky stály za zády a ani nedutaly.

„Asi," řekl Hektor a podrbal se za uchem. „A jak jako novej? Co se stalo s tím starým?"

V tu chvíli se mu v hlavě objevil scénář, ve kterém děti požírají své učitele. Na ta dvojčata by to sedlo, děsila ho svou roztomilostí.

Jonáš II. se na něj jen nedůvěřivě zadíval. Bylo na něm vidět, že má své pochybnosti.

„Abych pravdu řek," pokračoval Hektor, „furt nemám jasno, co se tady má vlastně dít."

Po těchto slovech se Hektor zadumaně podíval na obrázek, který celou dobu držel v ruce. Byla na něm jednoduchá postavička nakreslená z tmavých linek, jejíž nohy vypadaly jako by patřily ke slonovi, zatímco hlavička byla společně s ručičkama minimální.

„To je moje!" vypískla jedna z holčiček. I těm už stihl dát Hektor jména. Byly to Levá a Pravá. Vzhledem k tomu, že od sebe byly dívky k nerozeznání, se však Hektorovi orientace poněkud komplikovala. Například, když si Levá stoupne napravo, bude z ní Pravá, nebo zůstane stále Levou, která ale nyní stojí vpravo? Tolik otázek, a tak málo odpovědí.

„A kdo to jako má bejt?" zeptal se Hektor a sedl si na jednu z rozestlaných matrací. Levá mu na to nic neodpověděla, jen se koukala na svůj obrázek a pak se podívala na Jonáše II..

„Jo, takhle! No, je pěkný, že se navzájem kreslíte," řekl Hektor uznale a vrátil holčičce její obrázek. „Furt je to lepší práce než střílet ptáky."

„Co je na střílení tak špatnýho?" zaváhal Jonáš II..

„Tak, dokud je to jen takový pif, paf, bum, tak je všechno v cajku," řekl Hektor světácky. „Průser je, když to, no..." V tu chvíli se zarazil. Asi jsem fakt slaboch, pomyslel si trpce. Z nějakého důvodu mu přišlo kreslení obrázků lepší než střelba, ale on nedokázal pořádně definovat proč. Od tý přestřelky v hospodě mě už asi na vozbrojený setkávačky neužije, pomyslel si trpce, takřka poraženecky.

„Takže...pif, paf, bum?" zopakoval Jonáš II. jeho slova nechápavě.

„Zní to dobře, co?" ušklíbl se Hektor a děti pokrčily rameny. „A jo, jak vy s tím vlastně můžete souhlasit, když jste si to nikdy nevyzkoušeli. I když..."

V tu chvíli Hektorovy oči tajemně zajiskřily a na tváři se mu objevil úsměv, který nikdy nevěstil nic dobrého. Hektor totiž dostal nápad.

---

Tak co, nějaký odhad, kolik dětí se nám dožije konce Hektorovy výuky?