„Prej se tě mám zeptat, jestli s něčím nechceš, to, no, pomoct," řekl Hektor na pozdrav.

Ada zvedl oči od rozečtené knížky, ale nic mu na to neodpověděl. Konečně si na sebe našel chvilku času a mohl si přečíst cestopis, na který si už nějakou dobu brousil zuby, jenže osud si zřejmě řekl, že čtení již bylo dost.

„Máš mi... pomoct?" zopakoval Ada váhavě. „A s čím?"

„Co já vím, tohle byl rozkaz vod vedení," zamumlal Hektor otráveně. „Taky z toho nejsem nějak vodvařenej," dodal. „A co to vlastně čteš?"

„To by tě nezajímalo," řekl Ada stroze, zaklapl knihu a položil ji pod polštář.

„Ptal jsem se, ne?" ušklíbl se Hektor. „Takže mě to jakože zajímá."

„Když jinak nedáš," povzdychl si Ada a vytáhl knihu zpět na světlo. „Je to cestopis," řekl a přejel po neudržovaných deskách, které byly kdysi zářivě bílé a nyní měly spíše zažloutlý odstín.

„Tobě snad to cestování ještě neleze krkem?" ušklíbl se Hektor.

„Tohle je jiné cestování. Do Asie, víš? Tam je to úplně jiné než tady," řekl Ada zasněně. „Víš, Heku, někdy se člověk doví o místě, o kterém zkrátka ví, že se tam musí někdy podívat. Pro mě je to zároveň i ten největší kontinent na světě."

„Ty fakt nejseš troškař," zasmál se Hektor.

„To opravdu ne," pousmál se Ada, „ale nejsem v tom sám. Bavili jsme se o tom s Tinou, a i ona by se tam jednou chtěla podívat, ale..." Ada se najednou zarazil. „To bych ti asi neměl říkat," zavrtěl zamítavě hlavou a schoval knihu opět pod polštář.

„Cože? Ale proč?!" zanaříkal Hektor. „Je to kvůli tomu mýmu výrazu? Páč to jsem fakt nechtěl," začal omluvně.

Když Ada zmínil, že se o tom „bavil s Tinou", tak se Hektor přestal kontrolovat. V tu chvíli by šel přirovnat k dítěti na základní škole, které zrovna zjistilo, že se někdo někomu líbí. Úúú, pleška se nám možná zamiloval, zašklebil se Hektor v duchu a pak zkusil opět nasadit vážnou tvář.

„Povídej," pobídl ho Hektor. „Nebudu se ti smát, fakt ne."

„Myslím, že už toho víš víc než dost," řekl Ada stroze. „Ale jestli tě sem Val poslala, tak to bude jistě ohledně Toma," dodal.

Aha, to dává smysl, pomyslel si Hektor uznale. Pravdou bylo, že se v poslední době s Tomem vlastně vůbec nevídal. Naposledy ho zaznamenal při jeho první (a zřejmě i poslední) jízdě na koni. Tehdy o sobě dal Tom vědět víc než dost. Musely ho zaznamenat snad všechny klany v okolí, a to nejen Windshieldové, kteří byli s velkou pravděpodobností Hektorovi kamarádi ve špiclování. Jenže poté, co dorazili do domu se s ním už neviděl. Bylo zde zkrátka moc věcí na vstřebání. Od vlastní poličky se jménem až po podivné lovy, na které se Greg s ostatními Smithy zřejmě běžně vydával.

„A co je s ním?" zeptal se Hektor a snažil se přitom naladit svůj nejležérnější tón. Přesto byly z jeho hlasu cítit jisté obavy.

„Řekněme, že toho na něj bylo v poslední době moc," začal Ada s vysvětlováním. „Špatně snáší změny a –"

„Tak to je pro něj vodboj fakt ideální místo," přerušil ho Hektor a ani se nesnažil maskovat svou kousavost.

„Nepodceňuj ho. V odboji si vede dobře, jen je jiný. Abych to trochu upřesnil, Tom v některých věcech není jako já nebo ty. Každý si neseme svůj kříž a ten jeho je ve znamení změn. Potřebuje svoji rutinu a na to, co je tady, si ještě nezvykl."

„A kde teda teďkonc je?" zaváhal Hektor. Ať přemýšlel, jak přemýšlel, nenapadala ho místo, kam by se jako milovník rutiny chtěl vydat. „Určitě není ve stáji," dodal s úšklebkem, když si vzpomněl na Tomovu nešťastnou interakci s koňmi. Byl z nich všechno, jen ne nadšený a jistě by se k nim nepřiblížil ani za zlaté prase.

„Ubytoval se ve spíži," odpověděl Ada. „Přenesl si tam deku a lehává tam. Je to takový jeho osobní prostor."

„Aha, takže spíž," řekl Hektor zamyšleně. Musel uznat, že si Tom vybral dobře. Poklop se otevíral pouze v čase na jídlo a ten měli Smithové velice dobře rozvržený. Stejně jsem tam vlastně měl cestu, dodal Hektor v duchu. Takže to tam můžu rovnou vomrknout.

„Zkoušeli jsme s ním promluvit," pokračoval Ada, „ale je to marné. Prakticky se odtamtud nehne a s nikým nechce mluvit. Ale kdoví, třeba to změníš ty."

„Tak určitě," ušklíbl se Hektor, ale nakonec se poslušně vydal k poklopu, kde očekával, že Toma objeví. Nebyl si v tu chvíli jistý, jestli ho tam najde, ale jakmile nadzvedl poklop, obavy z něj v tu ránu opadly.

„Ještě není oběd!" ozval se zpoza schodů protestující hlásek.

„To vím, drahouši," ušklíbl se Hektor a sešel po dřevěných schůdkách hlouběji do spíže. Celý prostor byl obložen dřevěnými prkny a krom zvednutého poklopu, který do komůrky vnášel alespoň trochu světla, tu vládlo spíše šero. Největší přítmí panovalo v zadním prostoru a přesně tam se také nacházelo Tomovo improvizované lůžko, na kterém rozmrzele seděl jeho vlastník.

„Co to tady dole vyvádíš?" pokračoval Hektor.

Tom ho jenom sledoval popuzenýma očima a nic neodpovídal.

„Už chápu, proč se ti tady líbí," pokračoval Hektor. „Maj to tady fakt dobře zásobený. Že ty sem chodíš na tajňačku chlastat!" zasmál se.

„Ne," zavrtěl hlavou Tom. „A teď jdi pryč, Heku, chci tu být sám."

„Ale proč?" nechápal. „Tohle je díra. Doslova. Všechna sranda je tam nahoře, proč chceš bejt tady?"

„Prostě... chci."

„Hmm, tak fajn," prohodil Hektor a opřel se o jeden z dřevěných regálů. „Zůstanu tady, dokud mi to nepovíš."

„Ale – " začal Tom.

„A času mám dó-ost," pronesl Hektor zpěvným tónem.

Tom si povzdychl.

„Tak dobře," řekl nakonec. „Já... prostě mám strach z toho, co je tam nahoře. Děsí mě ta Terra 1."

„Hmm, hmm," přitakal Hektor a se zaujetím si prohlížel jednu ze sklenic.

„A pak ty koně," dodal Tom.

„Co s nima?"

„No, bojím se, že jednoho dne sem přijdou a třeba mě kopnou, nebo tak. To koně umí, ne? Kopat."

„Jasně. Takže Terra 1 a koně," shrnul Hektor Tomovy obavy do jedné věty. „Brnkačka."

„Brnkačka?" nechápal.

„No, jasně. Podívej, tohle je jednoduchý. Jestli nechceš vidět koně, tak za nima prostě nechoď. Sem do domu se stejně nedostanou."

„Že ne?"

„Ne. Nemaj totiž klíče," zazubil se na něj Hektor.

„To je dobře," řekl Tom, a přitom se trochu pousmál.

„Takže už dobrý?"

„Možná trošku," zamumlal na odpověď. „Ale... pořád se bojím."

„Jakože tý Terry 1?" zeptal se Hektor a Tom přikývl. „Hmmm, tak co na to jít postupně. Jakože po fakt malinkatejch krůčkách," navrhl a Tom na něj upřel zvědavý pohled.

„Krůčky?" zopakoval váhavě. „Jak to myslíš, Heku?"

„Nemusíš poznávat hned celou Terru 1, ne? Zkusíme tě prostě jenom dostat do kuchyně. Ty bejvaj všude stejný. Bude to takovej menší výlet."

„Do kuchyně?" zaváhal Tom. „Menší výlet? Já ti pořád nevím, Heku."

„Ale jo, bude sranda," pobízel ho Hektor.

„Nebude," zavrtěl Tom zamítavě hlavou a zkřížil ruce na prsou na znamení, že se nikam v blízké době nechystá.

„Ale jo, bude sranda," stál si Hektor za svým. „My si totiž zahrajem takovou hru," řekl a natáhl se k poličce, odkud mu podal sklenici s nejistým tmavým obsahem. „Tohle ti pomůže," dodal a podal mu ji.

Tom se na sklenici nedůvěřivě podíval, ale nakonec si ji převzal. Nejprve ji potěžkal v jedné ruce, poté ve druhé. Pak ji zkusil otevřít, ale víčko bylo utaženo příliš pevně, takže s tím nedokázal hnout.

„Nejde to," zanaříkal a užuž na to chtěl jít zuby, když ho Hektor zastavil.

„Ty koni, nemusíš to hned votevírat," zasmál se. „Jenom si tu sklenici vem a hezky s ní vyjdi po schodech nahoru."

„To já ale nemůžu, vždyť ty mě vůbec neposloucháš, Heku!" zafňukal. „Tam nahoře na mě můžou čekat různé věci. Děsivé věci," dodal.

„To chápu. A možná, že TY se bojíš, ale ta SKLENICE, ta se nebojí," ušklíbl se Hektor a dal si záležet, aby zdůraznil oba aktéry v této „hře".

Tom se znovu podíval na svou sklenici a musel uznat, že měl Hektor v něčem pravdu. Ta sklenice se jistě nebála. Vždyť ani nemohla. Byla to přeci sklenice. Jistě, pokud by Tom žil ve světě, kde by měly neživé věci city a on by se té sklenice zeptal, jestli se bojí, tak by mohla odpovědět kladně. „Ano, Tome, bojím se," řekla by ta sklenice. Jenže protože Tom žil ve světě, kde sklenice byla, je a vždycky bude jen tím neživým předmětem, tak ta sklenice zkrátka mlčela.

„Máš pravdu, Heku," přikývl Tom na souhlas. „Ta sklenice je věc a věci se nebojí. Jenže jak to souvisí se mnou?"

„O tom je celá tahle hra," řekl Hektor tajemně. „Ty budeš dělat, že jsi ta sklenice."

„Cože?!" vypískl.

„A proč by ne? Sakra, spolupracuj trošku," zamumlal Hektor otráveně. „Podívej, dáš si tu sklenici před obličej, jakože takhle," řekl a hned nato si od Toma převzal nádobu a řádně to ilustroval. „Vidíš? Teď jsem jakože tou sklenicí! A jako sklenici je mi úplně fuk, jestli budu tady na tý poličce, nebo na tý, co je v kuchyni, ne?"

„Asi..."

„Tak vidíš. Navíc, tahle sklenice, co jsem ti dal, to není žádná vobyčejnská sklenice, víš?"

„Že ne?" zeptal se Tom a vykulil přitom oči, jako dítě, kterému se někdo chystá říct napínavou pohádku. A přesně k něčemu takovému se chystal i Hektor. Poví Tomovi příběh. Své vyprávěcí schopnosti měl procvičené z Domu pro opuštěné děti, jinak by tam asi nikdy jako větší nepřežil. Hektor rychle zjistil, že když se náhodou ocitne v obklíčení zlobivých capartů, fantasmagorický příběh ho z toho dokáže účinně vysekat.

„Podívej," začal Hektor s vyprávěním. „Tahle sklenice, ta byla na začátku, jakože úplně sama, chápeš? Byla sama až támhle na té poličce," řekl a ukázal do kouta, který světlo od schodů nedokázalo řádně ozářit. „A byla tam, protože se bála."

„Ale sklenice se přeci nebojí," přerušil ho Tom.

„No jo, ale tahleta to zvládla," pokračoval Hektor. „Ona byla totiž... jiná. Jiná než ostatní sklenice, víš?" usmál se, když si vzpomněl na Adova slova. „Ona měla strach ze změn. A tak tam v tom koutě jenom seděla a sledovala, jak jiný sklenice mizí z těch krásnejch nasvícenejch poliček. A ona prostě jenom seděla až támhle úplně vzadu a úplně vopuštěná."

„A co bylo pak?"

„No, pak k ní přišla jiná, fakt děsně moudrá sklenice a ta jí řekla, že je to jako cajk. Že se změn bát nemusí a že na těch krásnejch poličkách se jí bude líbit víc. Ta první sklenice samozřejmě protestovala, že prej ne, jenže ta druhá jí pak prozradila jedno tajemství, jak to zvládnout."

„Tajemství?" zaváhal Tom. „A jaké tajemství? Já to potřebuju vědět," dodal netrpělivě a zadíval se na sklenici, jako kdyby snad čekal odpověď od ní.

„Ta fakt moudrá sklenice jí řekla, že," začal Hektor a na chvíli se odmlčel.

„Co? Tak co jí řekla?"

„Šššš, přemejšlím," okřikl ho Hektor, který se ze všech sil snažil vymyslet nějaké své „Hektorský moudro". Jenže něco takového nešlo na povel.

„Ona jí řekla," pokračoval Hektor po chvíli, „že na to není sama. Že jí ta moudrá sklenice pomůže a že je její kamarád. Teda vlastně kamarádka, ale vono je to asi fuk."

„Takže tahle sklenice měla kamaráda a ten jí pomohl zbavit se strachu ze změn?" pokusil se Tom o shrnutí Hektorovy pohádky.

„Přesně tak," odsouhlasili mu vypravěč a moudrá sklenice v jednom. „Na tuhletu sklenici totiž nikdo nespěchal, vona si to zkoušela postupně a podívej se na ni teď," řekl Hektor vítězoslavně. „Sedí na vosvětlený poličce jako profík a už se vůbec nebojí. Tak co, dáš tomuhle experimentu šanci?"

„Dobře, Heku," přikývl Tom nakonec. „Bude ze mě sklenice."

Tak já toho mizeru nakonec fakt dostanu ven, pomyslel si Hektor a na jeho tváři se objevil spokojený úsměv. V tu chvíli se cítil skvěle.

Když se Hektor poté vrátil za Adou, aby mu sdělil, že se s Tomem uvidí už při obědě, nevěřil mu. I Val byla po vyslyšení této zprávy skeptická.

„To není možné," řekla, když seskočila z koně. Takové novinky nečekala.

„Ale je," odvětil Hektor a pohladil jejího koně po hlavě.

„Jak se ti to povedlo?" vyzvídala. „Snažila jsem se mu domluvit snad tisíckrát!" dodala s povzdechem.

„Jsem prostě šikovnej. Jaká byla předávka?" ušklíbl se Hektor od koně.

„Greenovi jsou vážně milí lidi," usmála se. „Dokonce nám přinesli i nějaké látky na kápě, takže příště už můžeš vyrazit s náma."

„Eh, tohle nezní jako sranda," odmítl její nabídku Hektor. „Jo, kdybychom se měli vrhnout na ty Windshielďácký potvory, tak to bych jel hned."

„Ale, ale, ale," vložil se do jejich rozhovoru Greg. „Takže nejdřív nejsi schopnej zabít ani jednoho malýho ptáčka a teď by ses hned hnal do bitvy s tím nejobávanějším klanem Ameriky?"

„Ten malej ptáček mi nic neudělal," odfrkl Hektor. „zato Windshielďáci by po mě určitě šli. V tom je ten správnej adrenalin."

„Tak adrenalin," ušklíbl se Greg. „Synku, tady nic takovýho nemáme, ani nevedeme. Krom lovu a střelnice vám můžeme nabídnout jen zdlouhavý rutiny."

Jo, tak rutina. Tahle zpráva Toma určitě potěší, pomyslel si Hektor a najednou zpozorněl. Pooočkat, to jako fakt řekl... střelnice?

„Ehm," odkašlal si Hektor. „jak, že bylo to poslední slovo?"

„Rutina?" zaváhal Greg.

„Tak to předtím," opravil se.

„Zdlouhavá?" nechápal Greg.

„Ne, to s tou střelnicí," doplnil se Hektor. „Vy tu fakt něco takovýho máte? A mohl bych to vidět?" řekl a celý se rozzářil jako sluníčko.

„Ty jsi fakt neskutečnej," zasmál se Greg. „Ale proč by ne. Až nastane čas," řekl a poplácal ho po rameni. „Až nastane čas."