„Smrťáci?" zaváhal Hektor. „Jako poliši ze Sdružení? Co po vás můžou chtít?"

„Teď už po nás, ne?" mrkl šibalsky. „A určitě nám nenesou čerstvé pečivo, to vím na sto procent." Tom chytil Hektora za paži a táhnul ho směrem k jedné temné chodbě, kde se zřejmě nacházelo řešení na celou Smrťáčí situaci.

Odboj se chystal čelit zaměstnancům SMRTi, a to nebylo rozhodně ničím jednoduchým. Smrťáci nebyli dobrými vojáky, byli těmi úplně nejlepšími. Sdružení přišlo na to, jak definici správného vojáka, spojenou s nepokládáním dotazů a poslouchání rozkazů, posunout ještě o úroveň výš.

Své budoucí zaměstnance si Malum vybíral z řad nejvíce ovlivnitelných občanů. Dětí. Pokud dotyčný splňoval určené parametry, byl odebrán z rodiny a výchovu na sebe převzalo Sdružení. Ze začátku se lidé proti tomuto systému bouřili, jenže čím déle se tak dělo, tím více se to zdálo být v pořádku. Rodiče byli finančně ohodnoceni za to, že vychovali tak uvědomělého mladého občana a děti... ty si za několik let ani nevzpomněly na to, jak se jmenovaly. Staly se pouhými čísly. Jejich sny, přání a vize se shodovaly s Malumovými. Vojáci Sdružení tak nejenže plnili rozkazy bez jakýchkoli otázek, oni pro ně žili. Nic jiného jim nezbylo. Vše ostatní jim Malum vzal.

„Kam to jdeme?" Hektor klopýtal chodbou jako zmatené hříbě a bezradně se rozhlížel kolem. „Co se děje? Proč se mnou nemluvíš?" Vše pro něj bylo tak šíleně nové. A fakt, že ze sebe během poslední minuty nedokázal dostat nic jiného než jen otázky, ho stále více a více rozčiloval.

„No, vidíš. Nikdy bych si netipl, že nás sem prohlídka zavede, ale co už. Tohle je naše aula."

Dřevem obložená síň s podlouhlými lavicemi uspořádanými do narůstající pyramidy působila velice útulným dojmem. Hektor se však nenechal zlákat vůní domova a borovice. Jeho pohled se stočil jiným směrem.

„A kam vedou tamty dveře?" zeptal se zvědavě.

„To je naše zbrojnice, ale tám–"

„Já vím, co je tám," přerušil ho. „Ale tohle, to je mnohem zajímavější."

Hektor se vydal ke dveřím. Podobně jako můra, která nedokáže odolat světlu, ani on si nedokázal pomoci a musel se dostat ke zbrojnici. Byl jako v transu. Měl pocit, jako by ho místnost k sobě volala. A on byl připraven ten hovor přijmout.

„Je tam odemčeno?" vydechl, a aniž by čekal na odpověď, už bral za kliku.

„Jsme ve stavu pohotovosti, takže asi ano, ale...," řekl Tom do nyní již prázdné chodby.

Jestli centrum Místa Hektora okouzlilo, pak ho zbrojnice poslala rovnou do kolen. Nikdy v životě nic podobného neviděl. Byla to nádhera! Hektorův sen se stal skutečností. V celé místnosti byl jen on a stovky střelných a sečných zbraní. Uklízečka se tu zřejmě nefláká, pomyslel si, když procházel kolem vyleštěných regálů a užíval si pohled na všechny ty nože, kolty a flinty.

„Páni," vydechl úžasem. „Kterou krásku můžu provětrat jako první?" Užuž se natahoval po zbrani, když vtom ho někdo zarazil.

„Neblbni," řekl Tom nekompromisně a postavil se mezi Hektora a jeden nádherně kovaný kolt. „Pro nováčky je  zbrojnice spíš něco jako muzeum. Koukat, ale nesahat. Když nad tím tak přemýšlím, nemáš povoleno nosit ani osobní zbraň, takže bys tu vlastně... asi... možná... ne, určitě! Určitě bys tu neměl být. Vrať se radši zpátky do Chatrče, ať z toho nemáme problém. Až to všechno skončí, tak za tebou zajdu."

Jééééj, pomyslel si Hektor kysele.

„Teď ale musím vyrazit zpátky do auly," pokračoval Tom, „abych si vyslechl, jaký nám Val s Adou přichystali plán."

„Však já se zvládnu zabavit nějak sám," zafuněl Hektor.

„O tom vůbec nepochybuju. Ale zabav se v Chatrči, ano? Já už teď musím opravdu běžet. Cestu ven najdeš sám!" mávl na rozloučenou. „A žádné hlouposti!" dodal spěšně. Znal sice Hektora méně než hodinu, ale i za tak krátký čas si o něm stihl udělat jistý obrázek. Tušil, že má co dočinění s mládencem, který má vytříbený apetit na průšvihy. Přesto se rozhodl dát Hektorovi důvěru. Co by se asi tak mohlo stát?

***

Aula byla schopna pojmout více jak stovku lidí, ale z nějakého důvodu byla stále zaplněna jen z části. Val však na žádné opozdilce nečekala a v momentě, kdy za sebou Tom zavřel dveře, začala se svým proslovem, na který všichni tak netrpělivě čekali. Protože se útoky na Smrťáky, podobně jako Bouře, daly považovat spíše za rutinní záležitosti a obě tyto položky byly na denním pořádku každého správného Místňáka, v místnosti panovala klidná atmosféra.

„Přátelé," oslovila Val všechny přítomné, „svolali jsme vás sem, abychom probrali blížící se útok na Smrťáky. Než však přejdeme přímo k plánu, ráda bych vás upozornila na jednu věc: dnešní okolnosti jsou mimořádné."

Místnost se začala plnit nechápavým mumláním.

„Jak jistě víte," pokračovala, „obvykle útočíme jen tam, kde máme určitou výhodu. Dnes se však stavíme spíše do obranné pozice. Jak to tak vypadá, dost možná čelíme útoku z jejich strany. Blíží se k nám menší skupina Smrťáků, v jejímž čele není nikdo jiný, než Malumův velitel ozbrojených sil. To je vážné. Nevíme, jestli mají jen štěstí na směr nebo jestli doopravdy znají přibližnou lokalitu Místa, ale jedno víme naprosto přesně. Rychle se k nám přibližují." 

„Cože?" vydechl někdo překvapením.

„Útok?!" přidal se druhý

„Oni o nás ví?" zeptal se třetí.

„Jak?"

„Proč?"

„Kdy?"

„Kde?"

„Eh?" špitl Tom, kterému utekl poslední úsek proslovu.

Val zvedla ruku v gestu, aby se utišili, ale atmosféra v místnosti se nijak nezklidnila. Místňáci byli zprávou zaskočeni. Léta se schovávali, a když už se náhodou Sdružení postavili, vždy to mělo guerrillový charakter. Byli záškodníci, ne bojovníci. Každý svůj čin pečlivě plánovali, nepouštěli se do žádných velkých akcí a nyní to vypadalo, že byla veškerá jejich snaha k ničemu. Znepokojený šum se rychle změnil v nespokojené mrmlání a to přešlo do nevrlého brblání. Ke křiku se však už nikdo nedostal. Ada zasáhl a několikrát rázně bouchl pěstí do stolu.

„Utište se," překvapil své okolí zvýšeným hlasem a v síni opětovně zavládl klid.

„Díky," zašeptala.

„Zamálo," odpověděl a sledoval Val, jak vytahuje své kapesní hodinky.

Na její tváři se rozhostil vítězný úsměv.

„Nemůžu vám zatím s jistotou říci, co se děje, nebo proč se tak děje," pokračovala a její hlas se rozléhal jako ozvěna ztichlou síní. „Vím, že je to mrzuté, ale nesu vám i dobré zprávy. Naše situace není zase tak zoufalá, protože se zdá, že máme mocného spojence. Kdo ví, možná nám tam nahoře někdo fandí, protože počasí je na naší straně. Podle všeho se blíží další Bouře, která udeří přibližně za dvě hodiny a bude vát proti Smrťákům. Pokud se skryjeme v závětří, můžeme zaútočit nepozorovaně ze zálohy a dát jim co proto."

„Velitelko," přihlásil se jeden muž nesměle o slovo, „jak je vůbec možné, že se Smrťáci dostali do téhle oblasti? Tržiště je od nás docela daleko a krom něj tu v okolí není nic zajímavého. Nic, co by mohlo přitáhnout jejich pozornost. Tak proč by–"

„To je velice dobrá otázka," pochválil ho Ada. „Val, nemohl tě sem někdo náhodou sledovat?"

„Nemluv hlouposti, Smrťáka bych si určitě všimla."

„Možná, že ne," pokračoval. „Jejich bílá uniforma je v chumelenici snadno k přehlédnutí. Dokonalé krytí. A nezapomínej, že tě ten nováček rozptyloval, nemůžeme tedy vyloučit, že tě sem někdo vážně nesledoval."

„Nikdo. Mě. Nesledoval," řekla stroze, jenže Ada byl příliš ponořen do svého hloubání, aby s ním mohl jen tak přestat

„Pokud tě nesledoval nikdo zvenčí, tak máme možná ještě větší problém. Třeba je tím Smrťákem, tím špehem, samotný Hek. Nemůžeme vyloučit, že sám nebyl, či stále není součástí Sdružení."

A znovu ten znepokojený šum. V minulosti se několikrát stalo, že se pár agentů Sdružení infiltrovalo přímo do odboje. Historie by se klidně mohla opakovat. Atmosféra v aule zhoustla a Hektorovi se zatajil dech.