Ten den byl úlovek jedním z největších v celé historii klanu Smithů.

„Panejo, Gregu," zvolala Tina obdivně, když na jeho zádech spatřila napěchovaný vak. „Těch ale je."

„Co na to říct," zasmál se Greg a slezl z koně. „Ten kluk nám nosí štěstí."

„Jo, heh," ušklíbl se Hektor a svým osobitým způsobem seskočil z koně. Když se poté narovnal a pokusil se rozejít k domu, poznal, že to nebude zase až tak jednoduché, jak si to předtím v hlavě maloval. Zřejmě v sedle strávil více času, než bylo jeho tělo schopno snést.

„Ouha," vyhrkl, když zjistil, že se normální chůze na nějakou dobu stane luxusním zbožím. Jeho nohy odmítaly pokyn „k sobě" a pevně držely tvar do o. Hektor se tak musel pohybovat, jako by měl naděláno v kalhotách.

„Kdy zas budu, to, no, chodit normálně?" obrátil se na Grega, který ho společně s Tinou pobaveně pozoroval.

„To se rychle srovná, synku," zazubil se na něj.

Fjú, tak to je fajn, pomyslel si Hektor s úlevou a doufal, že po dnešku dostane alespoň chviličku na jakous takous regeneraci. Že si jen někam sedne, dá si rajčatovou tyčinku a možná taky něco dobrého k pití. Takoví fajnšmekři tu musí mít určitě něco schovanýho, napadlo ho a při vzpomínce na spíž se Hektorovi začaly sbíhat sliny. Když krátce nato zaslechl Tinu, jak před domem sděluje Gregovi jednu důležitou novinu, začal se mladík tetelit blahem.

„Dneska musíme na předávku dřív," řekla Tina a dodala něco o tom, že ji Greenovi kontaktovali a potřebují se s nimi vidět. Dál ji už Hektor neposlouchal, v mysli jenom jásal nad tím, že vedení někam odjede a on bude mít pré.

Zatímco se tedy Greg bavil s Tinou, Hektor se vydal na průzkum. Ale ne do spíže, na to měl ještě času dost. Hektor překvapivě zaplul přímo do stáje, kde si udělal menší zastávku. Koně ho velice zaujali. Byla to zvláštní a jistým způsobem nádherná zvířata. Tomovi sice stále naháněli hrůzu, ale Hektor k nim byl z nějakého důvodu přitahován. Asi se mu líbily ty jejich oči. Byly ohromné a on měl pocit, že ho s jistou něhou sledují, kamkoli se hne. Hektor natáhl k jednomu z koní ruku a začal ho opatrně hladit po hlavě.

Hezký, pochvaloval si Hektor v duchu a najednou zpozorněl. Venku před stájí se rozproudila diskuse.

„Greenovi? To je ten další z klanů, že?" ozval se zvenku Valin hlas a Greg přikývl na odpověď.

„Můžete jít s námi," dodal. „Jen si musíte vzít naši uniformu, nechceme je vyděsit cizinci," řekl a ukázal na svou kápi.

„A proč by se měli vyděsit?" nechápala Val.

„Ne každý člověk v Americe je tak přátelský jako my," ušklíbl se Greg. „A ne všechny klany si tady rozumí. Vidět na svým území člověka bez kápě tak vyvolá dost otázek."

„Tak schválně, kterej z těch vašich klanů je nejnebezpečnější?" vložil se do jejich diskuse Hektor a přiklusal k nim. Zmínka o znepřátelených klanech ho velice zaujala a v jeho hlavě se ihned objevil obrázek ďábelských lidí v krvavě rudých kápích. A místo koní by jezdili na velkých černých psech. Prostě drsní týpci, pomyslel si Hektor spokojeně.

„Pro nás není nebezpečný nikdo," řekl Greg pohotově. „To ale neznamená, že nám pomůžou, když se dostaneme do potíží."

Greg moc dobře věděl, že tmavé barvy jejich kápí dokáží Místňákům otevřít jakékoli dveře. Díky nim mohou vstoupit do jakéhokoli teritoria a s dobrou výmluvou by je teoreticky neměl nikdo zabít. Samozřejmě jen „teoreticky", protože komunikace mezi klany samotnými vázla. Poté, co Sdružení zlomilo nad Terrou 1 hůl a rozhodlo se z ní udělat jen prostou skládku, se cesty klanů definitivně rozešly.

Jedním ze základních lidských instinktů je shlukování se do skupin. Je naprosto přirozené tvořit různá uskupení a být v nich loajální. Stejně tak je i přirozené budovat si nenávist k ostatním, kteří do tohoto pomyslného hloučku nepatří. Mnozí tento instinkt nazývají jako vlastenectví. Patriotismus. Jedna skupina bude vždy o něco lepší než ta druhá. Ta naše. A lidé z Terry 1 tento instinkt skupin uposlechli. Nejprve to bylo „my vs Sdružení" a když byla tato hrozba zažehnána, změnilo se to na „my vs oni". A tak se obyvatelé Terry 1 rozdělili a během několika let mezi sebou měly jednotlivé klany různé potyčky, žádný však nebyl tak agresivní jako...

„Windshieldové," odpověděla Tina. „Původně s námi tvořili jeden klan, ale nakonec se rozhodli, že se vydají svým směrem."

„Hodně mírně řečeno," zamumlal Greg otráveně. „Ale ano, Windshieldové, ti budou asi nejhorší."

„Já si to myslel," zazubil se na ně Hektor, jehož teorie o ďábelských jezdcích na pekelných psech začínala nabírat na obrátkách. „Teda to, že jsou ti Windshieldové jakože nejnebezpečnější," dodal ještě rychle. „Ne to, že jste jako byli jeden klan. To je novinka. A co vo těch Shieldech ještě víte?" pokračoval zvědavě.

„Jsou dost drsní a mají přehled o všem, co se tady šustne," řekla Tina vážně. „Takže už určitě ví i o vaší přítomnosti. Radši ty kápě zařídím vám všem," dodala a odběhla na moment do domu.

„Snad jste se toho jejího vyprávění nezalekli," obrátil se Greg na Hektora s Val.

„Pokud ví o naší přítomnosti, pak je to jedině dobře," odpověděla Val stroze.

„Fakt?" vyhrkl Hektor a vykulil oči překvapením. Měl pocit, že mu něco muselo utéct. Jak by fakt, že o nás ti drsňouši ví, mohl bejt k něčemu dobrej?

„Když si to myslíte," usmál se Greg. „Přidáte se tedy k nám na tu předávku?"

„Určitě," přikývla Val. „Jen... co přesně že ta vaše ‚předávka' obnáší?" pokračovala o něco opatrněji. Najednou si uvědomila, že o klanu Greenů ví vlastně méně než o tom Smithovic a to už je co říct.

„To je jednoduchý," zazubil se na ni Greg. „Vyměníme s nima část našeho úlovku. Greenové jsou totiž měkkouši, víme? Maso jim chutná, ale sami si ho neuloví. No, aspoň, že nejsou jako Fialky," ušklíbl se.

„A za co přesně to s nimi měníte?" vyzvídala Val dál.

„Za všechno možný. Zrovna nedávno to byla vajíčka. Oni, jak jsou měkký, tak si nějaký ty ptáčky," řekl Greg téměř posměšně, „chovají jako mazlíčky. Dávají jim jména a tak. No, ale zabít je? To ne." Při posledních slovech si Greg řádně odfrkl.

V tu chvíli Hektor přemýšlel nad tím, jak by bylo krásné, kdyby je na tom pobřeží objevili Greenové. Nenutili by ho střílet na nic živého, udělal by si nějaké nové zvířecí kamarády... To by zkrátka nemělo chybu. Jenže to ne, oni je museli vypátrat blázni s flintama. Mám to prostě štěstí, ušklíbl se Hektor v duchu.

Greg domluvil právě, když se Tina vrátila s kápěmi. Oděvy však nebyly v úplně nejlepším stavu a Hektor měl pocit, že speciálně ta jedna kápě se musela naposledy prát snad ještě před vznikem Sdružení. Tina si všimla Hektorova nedůvěřivého pohledu a dala se do vysvětlování:

„Nové kápě pro vás budeme teprve šít. Greenové nám s tím pomůžou, na barvy jsou vážně kabrňáci."

„Přesně," přitakal Greg. „to poslední, co bychom potřebovali, je, abyste byli fialový." Jakmile to dořekl, tak se dali oba do smíchu.

Zřejmě vtípek jen pro zaujatý, pomyslel si Hektor kysele. Jemu nějaké barevné rozlišení nedávalo vůbec smysl. Jediné, co potřeboval vědět, bylo, jestli jim daná osoba dá něco k snědku a k pití. A samozřejmě jestli je nehodlá zabít. Ta poslední jmenovaná položka byla opravdu důležitá a Hektor ji rozhodně nehodlal podceňovat.

„No, jo, Fialky by z nich měli radost," zasmála se Tina.

„Já si asi počkám na to nový prádlo," řekl Hektor a poté zhnuseně podal kápi zpět Tině.

„Co blbneš?" okřikla ho Val. „Takhle se na tu předávku nepodíváš."

„Tobě se to říká, když máš mnohem hezčí kousek," ušklíbl se Hektor.

„Tak fajn, jestli nepojedeš, tak aspoň zajdi za Adou a zeptej se ho, jestli nepotřebuje s něčím pomoct," řekla Val a nasedla opět do sedla.

„Cože?" zanaříkal Hektor. Další povinnosti, to jsem přesně potřeboval.

„Poslouchej tady Val, synku. Ona ví, o čem mluví," řekl Greg a Val se při jeho poslední větě div nečervenala. „Buď to, anebo zpátky do sedla," dodal.

„Jen to ne!" vyhrkl Hektor. „Tak fajn, půjdu za Adou a zjistím, co a jak."

„Slibuješ?" zasmála se Val.

„Tss," ušklíbl se Hektor. „Prostě za nim dojdu, stačí? Ale když nebude chtít s ničím pomoct, tak mám volno, ne?"

„Věř mi, vždycky bude chtít s něčím pomoct," zasmála se Val a vyrazila s ostatními za Greeny.

„Věř mi," začal ji Hektor posměšně napodobovat, „vždycky bude chtít s něčím pomoct. To mi teda fakt chybělo," ušklíbl se a zamířil zpět do domu, aby zjistil, v čem ta jeho „pomoc" bude spočívat.