„Heku?" oslovil ho Ada, když viděl, jak mladík s nadšením odhazuje přilbu pryč.

„Ano?" zazubil se na něj Hektor, stále ještě opojen slávou z působivého úniku z osidel Sdružení.

„Kde jsou?" zeptal se Ada a v jeho hlase byla cítit značná obava.

„Kde je co?" pokračoval Hektor nechápavě, jenže když si Ada výmluvně sáhl na hlavu, zalil ho studený pot. „Ale ne!" vyhrkl a vykulil oči překvapením. „Moje brýle!" Rychle si projel rukama ve vlasech, zdali se mu někam neschovaly. „Já je tam nechal!"

Hektorovo nadšení tak bylo velice rychle vystřídáno čirým zoufalstvím. Taška. A ta byla nyní kde? Na střeše Sdružení. Aby „nebrzdila jejich křídla"! Jak jsem to jenom mohl tak kolosálně podělat, nadával si v duchu. Chtělo se mu křičet. Měl jsem jenom jeden blbej úkol, krucinál! Hektorova míra sebereflexe se zlepšila, nyní mu to bylo ale k prdu. Po chvíli se však zase uklidnil. Vzpomněl si totiž na pojistku, kterou do brýlí před nějakým časem namontoval. Malum mohl být sebechytřejší, ale po tolika letech odloučení od svého výtvoru neměl šanci jeho „vylepšeníčko" odhalit. Ne hned. Zvlášť, když byly plány k jeho „kouzelnému" zařízení stále skryty na půdě Domu.

„Sdružení je rozhodně nepoužije proti nám," oddychl si Hektor a na jeho tváři se znovu rozhostil úsměv. „Než stihnou vyzkoumat, jak vlastně fungujou, budeme už pryč."

„Budeme už pryč?" zopakoval Ada s jistým zaváháním. „Kde?" pokračoval zamyšleně a i 1834 se chtěl přidat se svým skepticismem, ale Hektor byl na jejich dotazy připraven.

„Nebojte se, pánové, vše se včas dozvíte," zazubil se na ně Hektor. „Teď bychom se ale měli vrátit k ostatním. Vzhůru do Domu!"

A jak Hektor řekl, tak udělali. Vyrazili svižným tempem a překvapivě po cestě nenarazili na jediný problém. Zdálo se, že limit katastrof byl tímto dnem již vyčerpán. Když poté Hektor vítězoslavně rozrazil dveře, zavládlo v domě mnoho různých pocitů. Tom byl společně se všemi dětmi nadšený a nejraději by Hektora uobjímal k smrti. Pak tu byl Ros, který, stejně jako většina Místňáků, zůstal na mladíka zírat s otevřenou pusou, neschopen ze sebe vydat jedinou hlásku. A nakonec Val. V moment, kdy se dveře naplno otevřely a odhalily Hektora stojícího na prahu, tak k bojovala se vztekem a slzami. Ihned k němu s rozezleným výrazem přistoupila.

„Eh, ahoj?" pozdravil Hektor s výmluvným úsměvem a nervózně jí zamával.

Val na něj ještě chvíli mlčky zírala očima plnýma zlosti a pak...

Objala ho.

„A to je za co?" zaváhal Hektor s vykulenýma očima. Takový obrat nečekal.

„Hidiote," zamumlala rozezleně.

„To má být nová nadávka?" ušklíbl se.

„Tohle. Už. Nikdy. Nedělej," dodala Val ostře. „Je to jasné?"

„Jasné," přikývl.

Když se poté ve dveřích objevil Ada se Smrťákem, tak se Val znovu celá rozzářila.

„Ado!" vyhrkla a tentokrát už slzy štěstí nedokázala zastavit. „Ty žiješ!" zajásala a vrhla se mu do náruče. „Nemůžu uvěřit, že jsi tady," pokračovala skryta v jeho objetí, zatímco Hektor se zamyšleným a smutným úsměvem odkráčel dále do Domu a přemýšlel nad svým „brilantním plánem". Alespoň těmito slovy by označil to, co se mu urodilo v hlavě. Nedávné události ho jen utvrdily v tom, že jestli Sdružení kdy mělo nějaké ideály, tak se jim na hony vzdálilo. Setkání s Malumem, jeho přístup, slova... Lidé ze Sdružení celou tu dobu Bouře ovládali! Přemisťovali je a využívali je k šíření strachu. A Hektor neměl rád, když se ho někdo snaží vyděsit. Když se mu snaží dostat do hlavy.

„Magdo?" oslovil mladík maminu Domu, která byla zrovna v kuchyni.

„Hektore?!" rozzářila se Magda, když ho spatřila. „Ty jsi zpátky! A celý!"

I ona mu chtěla věnovat objetí, ale Hektor ji gestem ruky zastavil.

„Vím to," zašeptal téměř neslyšně.

„Víš co?" zaváhala, i když si byla až moc dobře vědoma, kam to povede.

„Vím to, no, kdo... jsem," vysvětlil svá slova a stálo ho hodně úsilí, aby to ze sebe vysoukal. Magda si povzdychla.

„Hektore, já... vím, že jsem ti to měla říct, ale – " začala omluvně, ale on ji její myšlenku nenechal dokončit. Tentokráte byl iniciátorem objetí sám Hektor.

„Díky," zašeptal. „Díky za to... Za všechno."

Nevěděl, jaká slova by měl zvolit, aby co nejlépe vyjádřil, co vlastně cítí. To byla zkrátka jeho Achillova pata. Od začátku věděla o jeho minulosti. Musela o ní vědět, tím si byl jistý. Ale vždy se k němu chovala jako k normálnímu klukovi. Bez předsudků. Byla pro něj jako máma, kterou nikdy nepoznal. Byla jeho rodinou a nic na světě, nemělo sílu to změnit. Alespoň v jeho hlavě ne.

„Ada je zpátky," zazubil se na ni po chvíli. „A vlastně jsem s sebou přivedl ještě někoho," řekl, když se od ní odtáhl. Přitom si nenápadně utřel slzu do rukávu. „Ten Smrťák... Víš, on mi od začátku přišel hódně povědomej. A teprve dneska mi došlo proč. On je ti totiž děsně podobnej."

„Je snad na tomhle světě něco, co ti uteče?" usmála se.

„Co na to říct, jsem prostě vnímavej," ušklíbl se. „Ale... von to ví?" zeptal se a Magda přikývla.

„Nemohla jsem tomu uvěřit, když ses tady s ním objevil."

V tu chvíli ji napadlo jen jedno slovo, kterým by celou tu situaci popsala. Zázrak. Byl to zázrak.

„Tak to vám přeju," řekl Hektor a v tu chvíli to myslel opravdu vážně. „Ale nesu s sebou i docela špatnou zprávu," dodal a když se vrátili za ostatními, začal mávat rukama na celé kolo, aby na sebe upoutal pozornost.

„Hej, hola, lidičkové!" zavolal. „Je tu něco, co musíme probrat!"

„Hek se vrátil!" ozvalo se ze zadní části místnosti zajásání.

„Jasný, Tome, ale teď kuš," osočil ho Hektor jemně. Když měl jistotu, že se všichni dospělí sešli v pokoji, začal se svým důležitým proslovem. „Víte... Mistr Zlý klobouk tak nějak dostal moje kouzelný brejličky," oznámil všem přítomným.

Místností se rozezněly znepokojené hlasy. I přesto, že Hektorova slova byla sama o sobě dosti úderná, nikomu z přítomných nedávala moc smyslu. Zvláště ta zmínka o ďábelském doplňku.

„Cožeto?" vyhrkla Val, když do sebe dílky zapadly. „Heku, ty –" začala rázně, ale on ji přerušil.

„Jen klíd, klíd," pokračoval mírně. „Já mám řešení, víme?" zvolal vítězně. „Tak mu ty brejličky prostě necháme a zmizíme vodsaď."

Ticho místnosti bylo přerušované jen Valiným supěním. Velitelka odboje v tu chvíli připomínala papiňák chystající se každou chvíli vybouchnout.

„Tak mu je necháme? A zmizíme?" procedila Val mezi zuby. „To je tvůj geniální plán? A kam bys tak chtěl zmizet, ty chytráku?"

„Musíme za oceán!" zvolal Hektor nadšeně.

„Tohle je šílenost," řekl Ros, který po setkání s bratrem sice drobátko pookřál, ne však natolik, aby se bez váhání vrhl do jakékoli bláznivé akce, kterou měl Hektor v tu chvíli vymyšlenou. „A proč bychom ti vůbec měli pomáhat? Už jsme zase celek, Sdružení na nás nic nemá. Můžeme najít jiný odboj, zkusit škodit lokálně a hlavně bezpečněji," pokračoval.

„No, to byste mohli," ušklíbl se Hektor. „Ale jestli něco rychle nepodnikneme, tak tam nahoře určitě za nějaký čásek odhalí tu moji pojistku. A to vaše lokální škodění, nebo co to vlastně máte v plánu, rychle skončí."

„Dobře, Heku," chopila se slova Val. „Řekněme, že bychom do toho nakonec šli. Že bychom vážně..." Val to v tu chvíli nebyla ani schopna vyslovit nahlas. „Že bychom se s tebou vážně vydali na cestu. Odkud bys chtěl začít? ‚Musíme za oceán' je geograficky dost nepřesná věc."

Ale i na tuto otázku měl Hektor již připravenou odpověď. Z rozhovoru s Malumem si odnesl jeden důležitý poznatek. Bylo místo, kde žili lidé nesympatizující se Sdružením, které je však podle všeho nechávalo na pokoji.

„Terra 1," prozradil jí Hektor své úmysly. „Musíme do Ameriky."