Když Hektor otevřel dveře, zjistil, že na ně na chodbě již vzorně čeká Fou.

„Skvělá práce, kluku," pochválil krysáka a nenápadně se rozhlédl kolem, jestli náhodou není někdo poblíž. Když zjistil, že je vzduch čistý, vložil zvířátko do kapsy od Smrťácké bundy a pak se s 1834 vydal na cestu. Smrťák moc dobře věděl, kudy mají jít, aby se za Adou dostali v co nejrychlejším čase. Páternoster! Jedinou problematikou bylo dostat se do kabiny, protože když k tomuto výtahu došli, tak ani jeden z mladíků nechtěl dát přednost tomu druhému a napoprvé se před výtahem srazili jako dva berani. Tento střet nakonec vyhrál Hektor a mohl se tak chlubit svým výtahovým prvenstvím.

Hektor se snažil po cestě ničím nerozptylovat, což bylo ale těžké, zvláště, když se dostali až do tajemného podzemního komplexu. Ihned vyskočil z výtahu a přeběhl k prosklené stěně na druhé straně chodby, skrz kterou mohl spatřit ohromnou plochu plnou roztodivných polí. Vždy mu vrtalo hlavou, z čeho se bral třeba takový alkohol, nebo chleba, když je všude kolem něj tak bílo, a zdálo se, že odpověď na jeho otázku byla celou dobu zde!

„Žjóva," vydechl uznale, když spatřil ohromnou plochu rozdělenou do mnoha menších čtverců. V jednom se nacházely obilniny, v dalším byla rajčata, v jiném kukuřice, nechyběl ani dlouhý úsek osázený rozličnými ovocnými stromy. Mohl být snad tohle jeden z pracovních táborů, o kterých se nesly šuškandy napříč Terrami? Když Hektor pořádně zaostřil, dokázal i z té ohromné výšky rozpoznat malé postavičky, které se v těchto zahradách lopotily. I přesto, že byla kolem nich spousta jídla, všichni pracovníci se zdáli být nezdravě vyhublí. Tuhle zahradu by měli pročesat Místňáci, pomyslel si Hektor, kterému strava odboje stále ještě ležela v žaludku více, než by mu bylo milo. Pak by se ta jejich šlichta určitě dala jíst.

„Nezastavuj se," procedil mezi zuby Smrťák, který si všiml, jak je Hektor tou podzemní zásobárnou unesen. 1834 však věděl, že na takové podivování rozhodně nemají čas. Chodbou si to proti nim kráčela dvojice jeho kolegů.

„Hele, to je 1834," ušklíbl se první z nich. „Netušil jsem, že dneska střídáš noční hlídku zrovna ty."

„Nikoho lepšího asi M nenašel," přidal se druhý a když procházel kolem 1834, tak mu věnoval ránu do ramene. „A slyšel jsi o tom bláznovi, co tu pobíhá?" doznívaly za mladíky jejich vzdálené hlasy.

„Jo, ale ten nemá šanci," zachechtal se první. „Všechny východy jsou hlídaný, je jen otázkou času, kdy ho dostanou," dodal.

Jejich škodolibý smích se ještě chvíli nesl chodbou, nehledě na to, jak daleko od nich ta dvojice již byla.

„Prej imunita," ušklíbl se Hektor, když viděl, jak si 1834 mne bolavé rameno. „To já bych si teda takový zacházení líbit nenechal," dodal s úšklebkem, když se oba rozešli směrem k výslechovým místnostem.

„Tobě se to snadno říká, když tě nikdo nikdy nepovažoval za Malumova mazánka."

„Tak mazánek, jo?" pošťouchl ho Hektor a v duchu děkoval tomu, že o jeho rozhovoru s Malumem nikdo neví. „A čím sis tenhle titul vlastně to, no, vysloužil?"

„Pořád o mně říkají, jak jsem speciální. Vyrůstal jsem tady prakticky odmala, ne jako ostatní, co sem přešli ze škol."

Hektor se uchechtl.

„Je ti snad něco k smíchu?" zachmuřil se 1834.

„Ne," zavrtěl hlavou. Jen mi právě došlo, komu seš podobnej, pomyslel si spokojeně a pak se k němu znovu obrátil. „Tak pokračujem, jo?" vyzval ho Hektor.

Po chvíli ona skleněná stěna odkrývající Hektorovi podivuhodný svět tam dole zmizela a na její místo nastoupily jen bledé a špatně ozářené zdi. Světla nad jejich hlavami zvláštně poblikávala a Hektor měl z celého prostoru husí kůži. Jako by někdo úmyslně vymyslel místo, které bude působit nevlídně a nepřátelsky.

„Ten Ada je tady," řekl Smrťák a natáhl ruku ke klice. „Jsi si vážně jistý, že víš, co děláš?"

„Ne," zavrtěl hlavou Hektor. „Ale v tom je právě to kouzlo."

1834 si smutně povzdychl (co jiného v tu chvíli také mohl dělat, že?) a vzal za kliku. Nevěřil tomu, že to vážně zkouší. Už jen dostat Hektora ven se zdálo být nadlidským úkolem, ale přibrat si k tomu i Bezejmenného? To bylo nemožné. Nemožné!

Dveře se otevřely a oba mladíci vstoupili do místnosti, kde se skutečně nacházel Ada. Háček byl v tom, že tam nebyl sám.

„Co tu chcete?" zeptal se Adův hlídač a dost možná i jeho osobní mučitel.

„Přišli jsme tady pro plešku," řekl Hektor a Ada se zčistajasna na své židli napřímil. Viděl před sebou jen dva Smrťáky, ale ten hlas. A ta přezdívka! Pleškou ho na celém světě označovala jen jedna osoba a přišlo mu šílené, bláznivé a směšné, že by ho právě ona přišla zachránit.

„O ničem takovým nevím," začal zaměstnanec Sdružení skepticky. „Raději si to ověřím," dodal a odkryl komunikační náramek. V ten moment na něj Hektor skočil.

„Co to –" zpanikařil hlídač, ale to už mu Hektor visel na zádech.

„Na co čučíš?!" okřikl Hektor zamrzlého 1834. „Dostaň ho vodsaď," přikázal a 1834 se dal na osvobozování.

„Tak jsi to vážně ty," podivil se Ada a s úlevou si promnul nyní svobodná zápěstí. Pokusil se vstát ze židle, ale zase se na ni svalil.

„Podívejte, tohohle pána, už dlouho neudržím," osočil je Hektor, který se zuby nehty držel na tom „zlém" Smrťákovi. „Takže kdybyste tu židli už jakože uvolnili..."

Za normálních okolností by Ada přiskočil a svého hlídače by jednou ranou sejmul k zemi, jenže ve stavu, v jakém zatím byl, ho i pouhý krok stál neskutečné úsilí. Potřeboval chvíli, aby se zmátořil a nabral dech. Adovi se za pomoci 1834 skutečně podařilo postavit se na nohy, které byly sice zdřevěnělé a podlamovaly se mu, ale díky blízké stěně se na nich dokázal udržet a nesvalit se na zem.

„Tohle vám neprojde," sykl hlídač, kterého mladíci na židli zajistili provazy.

„Tady někdo neumí snášet porážku," uchechtl se Hektor. „Můžeš chodit?" zeptal se Ady s jistou starostí v hlase a ten přikývl.

„Výborně," zazubil se Hektor. „Protože, pánové, od téhle chvilky se nám to teprve začne komplikovat."

Zoufalství v očích přítomných bylo téměř hmatatelné. To vše předtím šlo jako po másle? Radši ani nechtěli myslet na to, co si pro ně Hektor přichystal. Už jen to, že se z nějakého tajemného důvodu potřebovali dostat do nejvyššího bodu centrály Sdružení, bylo alarmující. Pro tento úkol se jim hodil komunikátor, který 1834 použil, aby rozeslal falešnou zprávu o Hektorovi mířícímu k hlavnímu východu. Pak se všichni tři vydali výtahem nahoru.

„Teď budu potřebovat, abyste si tohle oblíkli," prohlásil Hektor a vytáhl z brašny své podomácku šité kombinézy.

„To nemyslíš vážně," řekl Ada skepticky, když se na ten kousek podíval.

„Hele, já taky nejsem úplně nadšenej, že se během dneška už po několikátý převlíkám," odfrkl Hektor. „Ale tak to prostě je."

„Souhlasím s Adou, tohle vypadá nebezpečně," zamumlal Smrťák.

„Tak to se ti pak nebude líbit, co jsem pro nás přichystal," usmál se Hektor šibalsky.

Když se dostali do nejvyššího podlaží, bylo vše přesně, jak očekávali. Žádný Smrťák v dohledu. Vzhledem k tomu, že byl Hektor odjakživa velkým extrémistou, táhl své dva společníky na schody vedoucí ke vchodu na střechu. Od jeho cíle je dělily jen jedny dveře, na kterých však visel řetěz s kovovým zámkem.

„Heh, zamčeno," řekl Hektor a vytáhl svůj revolver.

„Počkej přeci," zastavil ho Ada. „Ještě se to odrazí a někoho z nás to trefí."

„Máš snad lepší nápad?" obořil se na něj Hektor.

„No, mohl bych to odemknout," řekl 1834 a vytáhl drobný svazek klíčů. „Být mazánkem se někdy vyplatí," dodal a zámek se s cvaknutím uvolnil. Řetězy zařinčely a 1834 zatlačil za madlo a otevřel dveře. Šlo to ztuha vzhledem k silnému větru, který tam panoval. Hektorův původní nápad nechat převlékání na střechu, jejíž otevřená zasněžená plocha ohraničená menší zídkou jen těžko dokázala chránit před vichrem, vzal za své.

Vzhledem k povětrnostním podmínkám bylo všem jasné, že něco tak náročného jako převlékání bude lepší sfouknout v závětří. Hektor si tedy sundal tu otravnou Smrťáčí bundu a podivné bílé kalhoty, ve kterých si přišel jako ťulpas z klučičí kapely (kdyby v té době tedy nějaký boy band měli), ale helmu si z bezpečnostních důvodů raději ponechal. Vzhledem k výsledkům předchozí testovací jízdy se mu to zdálo jako skvělý nápad.

„Oukej!" zvolal Hektor a nenápadně vykoukl ze dveří. „Kvůli tomu foukavýmu tady nahoře držte ruce a nohy pěkně u těla, ať vás to nevodnese, jasný?"

„To je dobrý nápad, ale jak se takhle máme někam přesunout?" zeptal se Ada nejistě. Blána z hedvábí, kterou Hektor našil mezi nohavice, nebyla vidět jen tehdy, když drželi nohy pevně semknuté u sebe. A to s chůzí nejde moc dohromady.

„Tys nikdy nezkoušel viglovat?" podivil se Hektor.

„Viglovat?" Ada nevěděl, jestli se má smát, nebo brečet.

„To dělají tučňáci z Antarktidy," pochlubil se Hektor svojí vědomostí. „Vlastně z Terry 2. Ty knížky jsou vážně k něčemu užitečný," zasmál se a oběma nedobrovolným účastníkům jeho „Pojďme se naučit létat" kurzu předvedl, jak takové viglování vlastně vypadá. Udělal několik nepatrných krůčků dopředu, a přitom zvláštně vrtěl pánví.

„Tak k tomuhle mě nedonutíš ani za všechny librodolary světa," zavrtěl Ada zamítavě hlavou.

„Ale no ták," pobídl ho Hektor. „Bude legrace, jen pojď. Co se asi tak může stát?"

---------------------------------------------

No, ano.  „ Co se asi tak může stát?" Hektor a jeho společníci se vrátí za týden v nových kabátcích. Čekání vám může zpříjemnit fanart od Strangiez na kterém je Hektor ve své vrcholné formě. Pokud by něco takového vybaflo na Maluma, tak si dovedu představit, že by tento příběh končil infarktem. Ale je k sežrání, ne? :3 Mimochodem, i část číslo 44 byla obohacena o nový fanart, o který také nechcete přijít (a menší otázečka k autorkám: Co vás vedlo k tomu kreslit mu Foua na hlavu? Nepamatuju si, že by byl tento způsob dopravy někde zmíněn. XD)