„Nevěřím ti," řekl Hektor zostra.

„Proč bych ti lhal?" zeptal se Malum. „Vím, že to zní bláznivě," dodal a jeho dlaně se lehce roztřásly. „Ale je to tak. Musí to tak být. Čím déle se na tebe dívám, tím více zřejmé se to stává. Jsi mým nástupcem," pokračoval.

„Blbost, snažíš se mi jenom dostat do hlavy," ohradil se Hektor. „Vždyť já ani nedokážu pořádně nastoupit do vlaku, natož na ňákej trůn... nebo křeslo...nebo prostě jakejkoli kus nábytku, ze kterýho se tady vládne."

„Zamysli se, copak ti najednou nedává všechno smysl? Dítě beze jména a minulosti. A navíc s takovým intelektem," pokračoval Malum a mladík zamyšleně nakrčil obočí.

„Je pravda, že jsem se vyloupnul fakt dobře," řekl Hektor uznale. V tu chvíli nevěděl, jak se má cítit. Jedna jeho část jásala. Vždyť už konečně věděl, kým je! Jenže tu byl problém. Netušil, kým se stane. Čím se stane.

„Co po mně vlastně chcete?" zeptal se Hektor nakonec.

„Víš, ti Bezejmenní pro tebe nikdy nechtěli to nejlepší," řekl Malum a zavrtěl přitom hlavou. „Jen ti bránili rozvinout potenciál a co jsem slyšel, tak jsi z jejich přítomnosti nebyl také dvakrát nadšený."

„To fakt ne," zamumlal Hektor na souhlas. Jeho začátky u odboje byly řádně krušné a Hektor někde uvnitř cítil, že kdyby ho z té první Bouře vyvedl nějaký Smrťák a pověděl by mu o nepřátelích Sdružení, které je třeba porazit, tak by Hektorův život nabral jistě úplně jiný směr. V hloubi duše věděl, že by mu nedělalo problém jít proti Val, Adovi, Tomovi, Rosovi... Odboj, nebo Sdružení, není to vlastně jedno? Hektor zamyšleně strčil ruku do kapsy a hned na to sykl bolestí a hodně rychle zase dlaň vyndal ven. Co to má sakra znamenat?! Hektor věnoval Fouovi hnízdícímu v kapse kabátu zlý, nepěkný pohled. Právě jeho mazlíček stál za celou tou nepříjemností v podobě rudého štípance na prstu. Co má to zvíře za problém, přemítal Hektor a když už byl v tom zamyšleném zkoumání kabátu, vložil ruku do druhé z kapes. V ní ho už nic nekouslo, ale přeci jen na něco narazil. Ale no ták, pomyslel si otráveně, když jeho dlaň stiskla nožík od Toma. Jestli se mi tu někdo snaží něco říct, tak aspoň buďte konkrétní, povzdychl si v duchu, i když vytušil, co za zprávu se mu to vlastně všichni snaží sdělit.

„Nejsou to jenom ‚Bezejmenní', ale taky moji přátelé," řekl Hektor nakonec.

„Opravdu?" usmál se Malum. „A co myslíš, že by se stalo, kdyby se ti tví takzvaní přátelé dozvěděli o tom, kdo ve skutečnosti jsi. Odkud pocházíš."

„Co..."

„Staneš se pro ně zrůdou."

„Lžeš," odsekl.

„Už jsem ti jednou řekl, že nemám potřebu lhát. Za každým svým slovem si stojím. Můžeš mi věřit, že jakmile odboj zjistí, jak moc máš společného se Sdružením, otočí se k tobě zády. Opustí tě."

Hektor sklopil zrak k podlaze. Mohla být na Malumových slovech přeci jen trocha pravdy? Přišlo mu, že si už v životě nemůže být jistý vůbec ničím.

„Vsadím se, že i ten, kdo tě vychoval, tě tak od začátku vnímal. Jako nepřítele. A jen čekal, kdy se tě už konečně zbaví," dodal Malum a touto neuváženou větou probral Hektora z letargie.

„Nesmysl, to by mi Magda nikdy neudělala!" odpověděl rázně. V tu chvíli si uvědomil, jak moc se předtím spletl. Pravdou bylo, že na světě měl nakonec přeci jen jednu jistotu. Malum mohl pomlouvat odboj a urážet Bezejmenné, jak jen bylo libo, ale Magdu... Pokud existovala hranice, kterou nesměl nikdo překročit, byla to právě ta týkající se Magdy. A i když to byla jen jeho „mamina", tak Hektor věděl, že ho má ráda a také vždycky mít bude. A to ať už udělá cokoli. Ať se stane kýmkoli. Zkrátka to věděl a nikdo, ani Malum, se mezi ně nemohl postavit.

„Myslím, že už jsem slyšel dost," pokračoval Hektor vážným hlasem. „Teď si s sebou vezmu svýho kámoše a mizím."

„To si opravdu myslíš, že odsud můžeš jen tak odejít?" zeptal se Malum a v jeho tónu se zračilo lehké pobavení.

„Přesně tak. Jen sleduj, drahouši," nadhodil Hektor zvesela. Chtěl se otočit a zamířit ke dveřím, jenže nemohl. Malum ho rázně chytil za rameno a už nepustil. Pokud byl Hektor opravdu tím, za koho jej považoval, pak ho nehodlal ztratit. Ne znovu.

„Zůstaneš tady," řekl Malum přísně. „Však já tě z toho, co s tebou Bezejmenní provedli, rychle dostanu."

„To můžeš zkusit, Malíčku," procedil Hektor mezi zuby vyzývavě a v hlavě mu již vířilo několik scénářů ohledně útěku. Musel se bránit, jenže čím? Hektor mohl děkovat své šťastné hvězdě, že byli Smrťáci takto brzy po ránu užiteční asi tak jako mrtvému zimník. Jen díky tomu měl u sebe stále ještě svůj kolt. A i když Hektor zprvu opravdu považoval zbraň za nejlepšího přítele člověka, rozhodl se, že ho nakonec k obraně nepoužije. Hektor měl pocit, že i kdyby se s ním zvládl vytasit, Malum by mu ho bez zaváhání vyrazil z ruky. Jeho pohyby byly rychlé, podobal se šelmě a něčemu takovému Hektor nemohl konkurovat. Stejně tak by ani Tomův nožík v souboji proti Malumovi neobstál. Ne, on potřeboval něco jiného. Něco překvapivého.

„Do toho, Fou!" vyhrkl Hektor a volnou rukou hodil Malumovi krysku přímo do obličeje. Zakladatel Sdružení zřejmě něco takového nečekal a pustil mladíkovu ruku, aby ze sebe to „divé zvíře" mohl dostat. Víc Hektor ke štěstí nepotřeboval.

„Chyťte ho!" přikázal Malum, když se probral z prvotního šoku. Fou seskočil z jeho tváře, která na sobě nyní nesla pár šrámů po drápcích a rozeběhl se za Hektorem. Ten mířil k nyní již otevřeným dveřím, ve kterých už na něj však čekala společnost. Oběma Smrťákům nedalo moc práce odhadnout jeho únikový plán, a tak mu zatarasili jedinou cestu ven. Nebo si to alespoň mysleli. Stoupli si ve vší hrozivosti přede dveře, ale Hektor si z jejich přítomnosti nedělal těžkou hlavu. Místo toho v běhu hodil placáka na naleštěnou podlahu síně a ve vysoké rychlosti prosvištěl mezi nohama jednoho ze Smrťáků, který zůstal spolu se svým kolegou stát jako opařený.

„Tak na co čekáte?!" rozlítil se Malum. „Přiveďte mi toho kluka!"

Hektor využil toho, že Sdružení nyní připomínalo více cirkus než ďábelskou organizaci a snažil se všem zmizet z dohledu. Bezcílně utíkal zatím ještě prázdnou chodbou, ale zde jeho plán končil. Netušil, kde se nachází Ada, ani jak se odsud dostane ven. Zaběhl za roh jedné z chodeb a ztěžka oddychoval. Na takovýhle akce nejsem stavěnej, pomyslel si otráveně. Kudy teď? Nechápal to. Jak se mohl ztratit? Vždyť šlo jen o jednu cestu výtahem! Najednou ucítil, jak mu někdo přiložil dlaň na pusu a trhnul s ním dozadu. Hektor se přirozeně pokusil po útočníkovi ohnat, ale tentokrát nebyl moment překvapení na jeho straně. Zavrávoral, udělal několik kroků dozadu a společně s dotyčným vpadl otevřenými dveřmi do neznáma.

„Co to má bejt?" vyprskl Hektor rozmrzele, když spatřil starého známého, Smrťáka s číslem 1834 na přilbě. Ten mu neodpověděl, jen za nimi rychle zavřel dveře. Po chvíli chodbou zaduněly kroky jedné z hlídek, která byla povolána k pátrání. Hektor zaslechl, jak se jeden pár kroků blíží k jejich úkrytu. Polkl. Místnost, ve které se v tu chvíli nacházeli, nebyla žádnou síní či aulou, spíše jen větším kumbálem. Pár poliček a konec. Nedalo se nikam schovat, byli v pasti. Hektor se podíval směrem k 1834 a i on vypadal bezradně. Zatraceně, co teď?

Kroky stále sílily. Blížily se. Od jejich majitele je chránily jen ty jedny dveře. Hektor ani nedutal a snažil se zklidnit dech. Zaslechl cvaknutí a s vytřeštěnýma očima sledoval, jak jde konec kliky pomalu dolů. Dech se mu opět zrychlil a srdce rozbušilo. Dveře se pootevřely. Hektor se užuž obával nejhoršího, ale zvědavce z druhé strany muselo zjevně upoutat něco jiného, protože se z chodby rozezněly hlasy a klika se znovu dostala do své původní polohy. Dveře se zavřely a oba mladíci si s úlevou oddechli. Byli v bezpečí. Alespoň pro tuto chvíli.

„Obleč si to," pobídl ho šeptem 1834 a podal mu Smrťáckou uniformu.

„Slušnej model," řekl Hektor uznale. „Ale mám dvě otázky. První, proč mi pomáháš? A druhá," Hektor vzal nabízenou bundu za rukávy a zvedl ji do vzduchu, „nebudu v tomhle vypadat tlustě?"

„Zaprvé, nepomáhám tobě, ale má... Magdě," odsekl 1834. „A zadruhé, to jako fakt?" ušklíbl se a protočil oči.

„Tak pardon, že se taky starám o to, jak vypadám," procedil mezi zuby Hektor, který přes sebe hodil uniformu. „Jestli nás mají zabít, tak ať přitom vypadám nějak slušně, ne?"

„Nezabijí nás, o to se neboj," řekl 1834 jistě.

„Fakt?" ušklíbl se Hektor, kterému se to nechtělo věřit.

„Mám tady něco jako... imunitu? Ano, imunitu. Až donedávna jsem byl obklopený jen stěnami centrály, vůbec jsem netušil, kolik toho tam venku je," povzdychl si.

„Jen se tady nerozplývej, zase až taková sláva to není," pronesl Hektor kysele. Schoval své „brejličky" do tašky a natáhl si na hlavu Smrťáčí přilbu. „Fajn, tak teď už určitě vypadám jako debil," zazubil se.

„Vypadáš nenápadně."

„Tak jo, oprava: vypadám jako nenápadný debil. No, a teď se vydáme vysvobodit našeho zajatce," rozkázal a vykročil ke dveřím.

„Zbláznil ses?" sykl po něm. „Budu rád, když tě dostanu ven bez toho, aby tě odhalili. Ten váš Ada je až v podzemí a odtud nevede žádná cesta ven. Jít tam dolů je úplná šílenost."

„O to míň to bude Malum s ostatníma čekat, ne?" zasmál se Hektor a vzal za kliku. „Povím ti tajemství svýho úspěchu, drahouši. Ať děláš, co děláš, vždycky při tom buď sebevědomej."