„To je vážně dítě?!" vyhrkl velitel.

„Je součástí Sdružení, musíme ho zabít," navrhl někdo z odboje a bez milosti na spícího drobečka namířil revolver.

„Ne!" zastavila ho Magda. „Nemůže za to, že se narodil do Sdružení," pokračovala rozhodně a vzala batole do náručí. Byl to malý Hektor obmotaný v látkách, se kterými si předtím hrál. Síní se rozlehlo nepříjemné dunění. To se zaměstnanci Sdružení snažili dostat dovnitř. Hektora však ani tento ruch nedokázal probudit.

„Musíte se odtud rychle dostat," rozkázal velitel a instinktivně se podíval pod stůl, kde zbývalo ještě jedno neprozkoumané tlačítko. Zmáčkl jej a stěna za stolem odkryla úzký průchod. „Tohle bude muset stačit. Běžte tudy, získám vám čas," prohlásil nekompromisně a zaklekl za stůl, kde se připravoval na nevyhnutelné.

„Hej, jak to myslíš?" protestoval Tadeáš, zatímco odbojáři jeden za druhým mizeli v průchodu s Malumovými poklady.

„Ber to jako potápějící se loď," odsekl velitel. „A já jsem kapitán. Takže teď neodmlouvej a běž. Máš rodinu, o kterou se musíš postarat, ne?"

„To ty taky, Valeriane," štěkl po něm a poté se obrátil směrem k Magdě. „Sám je moc dlouho nezdrží, musím mu pomoct."

Magda se pokusila protestovat, ale on ji zarazil.

„Kvůli tomu jsi přeci chtěla, abychom šli k odboji, ne?" řekl mírně, když viděl, jak jí slzí oči. „Neboj, tohle není sbohem, jen takové... na shledanou. A teď běž."

Jakmile to dořekl, bez zaváhání se přidal k veliteli a když v temném průchodu zmizela i Magda, stiskl tlačítko a stěna vypadala zase jako předtím

„Ty osle, ty si prostě nedáš říct, co?" procedil mezi zuby Valerian a Tadeáš se jenom ušklíbl. „Vzhledem k tomu, že jsme tu jen my dva," pokračoval velitel, zatímco rány do dveří sílily, „musíš mi něco slíbit."

„Nemusím nic," odporoval Tadeáš.

„Myslím to vážně. Malum nenechá nikoho naživu. Zvlášť po tom všem. Pokud by nakonec vzal nějakého zajatce, tak jedině někoho vysoce postaveného. Jestli chceš ještě někdy vidět svou rodinu, Magdu a synka, musíš se vydávat za mě. Jasné?"

Dveře místnosti se prohýbaly v pantech. Ani jeden z nich netušil, jak dlouho zvládnou ranám vzdorovat.

„Jak hrdinské," odfrkl Tadeáš s hranou jedovatostí.

„Važ svá slova, stále tu ještě šéfuju já," štěkl po něm Valerian.

„Ne, když jim nakukám něco jinýho," uchechtl se Tadeáš nervózně. Krátce nato dveře povolily a do místnosti se nahnala jako nezastavitelná lavina skupina Smrťáků. Strhla se střelba.

***

Netušila, jak dlouho už po těch schodech kráčela. Pár minut, půl hodinu? Přišlo jí, jako kdyby za sebou měla už několik kilometrů a stále se neblížila ke konci. Magda pomalu propadala zoufalství. Nevěděla, co bylo v tu chvíli horší. Jestli to, že se ocitla sama, a ještě k tomu s cizím dítětem v náručí, nebo ten ztuchlý tíživý vzduch, který zde panoval. Obojí jí přišlo stejně příšerné a srdce jí svíraly nezměrné obavy. Snažila se postupovat obezřetně, kamenné točité schody se jí mohly pod nohama kdykoli smýknout a ona by pak padala bůhví kam. Přišlo jí, jako by mířily do samých hlubin pekla. Sestupovala již nějakou chvíli, a dokonce dostihla i své kolegy z Místa, kteří též postupovali velice obezřetně a pro lepší stabilitu se chvílemi chytali chladných kamenných stěn. Dunění jejich kroků bylo doprovázeno monotónním kapáním vody dopadající na dlažbu. Jediným další zvukem byl těžký dech všech přítomných, kteří se jen snažili dostat zpět do bezpečí.

Když Magda dorazila až na konec schodiště, zjistila, že její cesta zde ještě ani zdaleka nekončí. Žádný východ, jen dlouhá chodba. Ještě nějakou chvíli kráčela přítmím, nyní alespoň po rovince, a doufala, že se nakonec dostane někam, kde nebude tak na ráně Sdružení. Netrvalo dlouho a konečně se objevilo světlo. Vycházelo ze samého konce chodby. Otevřený poklop se žebříkem. Její cesta ven. Magda se k němu bez zaváhání vydala a když se rozkoukala, zjistila, že se nachází na samém okraji Malumie. Od Místa všechny dělil ještě řádný kus cesty, ale to nikoho z Místňáků netrápilo. Díky návalu adrenalinu byli schopni dorazit do cíle v rekordním čase.

Když Magda otevřela dveře svého pokoje, byla příjemně překvapená. Nic se nezměnilo. Ros seděl v kroužku a hrál si s Adou, Val a jejím Filipem.

„Ahoj Magdo!" pozdravil ji Ros nadšeně, ale když spatřil, co drží v rukách, zděsil se.

„To snad ne! Další děcko?! To si je snad tisknete, ne?" zazoufal si a Magda mu věnovala lehký úsměv. „Tohle je na mě fakt už moc," zamumlal nevrle a vyšel ven z pokoje. Val s Adou ho bez váhání následovali, jako by se snad jednalo o vůdce jejich smečky. Filip spokojeně podřimoval na zemi a ani si nevšiml, že byli jeho přátelé pryč.

„Kolik těch dětí ti blázni ještě potřebují..." Rosův rozezlený hlas byl ještě chvíli slyšet z chodby. „Proč by si ho nepořídili, že jo, když se o něj vlastně budu starat já."

Magda jeho naštvané mumlání ignorovala a nechala ho, ať se vzteká. Položila Hektora do dětské postýlky a když viděla, že Filipa také přemohla spavá nálada, dala ho na svou postel, aby oba chlapci leželi na měkkém. V tu chvíli nepočítala s tím, že by si Hektora nechali. Vlastně ani netušila, co se s chlapcem bude dít dál. Věděla jen to, že ho musí ochránit před Sdružením, a i před poněkud ráznějšími Místňáky. Když začala Hektora vymotávat z látky, kterou odhodila na postel, všimla si, že něco křečovitě svírá v ručičkách.

„Copak to máš?" promluvila spíše pro sebe než k němu. „Že by nějaká hračka?" Pokusila se mu věc nenápadně vytáhnout, ale on ji nechtěl pustit. Nakonec přistoupila k „úlisnému" manévru a nechala ho, ať ji chytne za palec, aby mu mohla onu tajemnou věc lépe odejmout.

„Ale tohle není hračka," zaváhala, když volnou rukou uvolnila předmět z jeho sevření. „Hádám, že budeš asi Hektor," usmála se, když si přečetla nápis na brýlích. „K čemu to ale máš?" přemýšlela nahlas. V ten moment se do pokoje vrátil Ros.

„To dítě je ze Sdružení?" polkl a snažil se, aby se jeho hlas netřásl. Opatrným krokem přešel k její posteli.

„Ano, ano," přikývla zamyšleně, zatímco zírala na ty tajemné brýle. Něco jí na nich přišlo zvláštní, ale nedokázala říct, o co přesně šlo. Byla to přesně tato chvíle, která se Magdě vypálila nesmazatelně do mysli. Nemohla na ni zapomenout, a to ne proto, že by ji ty brýle tak moc uchvátily. Ne. Kdyby se jim tehdy tak moc nevěnovala a o něco více soustředila na Rose, mohla zabránit té největší chybě, kterou kdy udělala. K chlapci se totiž donesla zpráva, odkud to nové dítě pochází. Stejně tak se dozvěděl, že je velitel společně s Tadeášem stále ještě v centrále Sdružení. Narozdíl od Ady a Val, byl již Ros dostatečně starý, aby si dal dvě a dvě dohromady – pokud něco nevymyslí, už je nikdy neuvidí. V tu chvíli si přál jediné, aby byli zase všichni pohromadě. A tak přišel s naivním plánem, jakým by mohl oba opozdilce získat zpět. Než stihla Magda cokoli postřehnout, sebral z postele Filipa, přes kterého byly přehozeny Hektorovy látky, a už s ním upaloval pryč.

„Počkej!" vykřikla Magda a bezmyšlenkovitě se hnala za ním. Byl to ten největší závod v jejich životě. Ros si jen přál, aby byli zase všichni spolu a tušil, že by se mu Magda pokusila ten plán rozmluvit. Nesouhlasila by s tím, aby to dítě vyměnili za chybějící členy odboje. Proto se rozhodl, že ji nebude poslouchat. Bude ignorovat každé její slovo. Vytrvale běžel až do chodby s páternosterem, kam bez váhání naskočil. A Magda? I když v sobě měla v tu chvíli sílu medvědice, nedostihla ho včas. Zmizel v kabině a ona tak ztratila několik drahocenných vteřin vyčkáváním na další. Nervózně přešlapovala na místě a v duchu výtah popoháněla. Když se jí konečně povedlo nastoupit, přeběhnout chodbu a vylézt do otevřené sněhové pláně, byl už Ros pryč. Bezradně se svezla na kolena a zabořila prsty do sněhu. Pálil ji na holé kůži, ale jí to bylo v tu chvíli jedno. Slzy jí kanuly po tváři a tu a tam se ozval vzlyk. Všechny pochybnosti o tom, jestli je dobrá, či špatná matka, o tom, jestli miluje, či nemiluje svého syna se v tu chvíli rozplynuly. Ten den se jí dostala odpověď na jednu z nich. Milovala ho. Ale uvědomila si to až příliš pozdě.

***

Tadeáš s velitelem odolávali tak dlouho, jak jen to šlo. Bránili se zuby nehty a masivní stůl jim po nějakou dobu skýtal vítaný úkryt. Dostali se do momentu, odkud již nebylo návratu. A pak přišla chvíle, které se oba tak moc obávali. Dorazili posily v podobě Smrťáků se štíty, kteří začali vytrvale postupovat dopředu. Byli k nezastavení. Výstřely se od vybavení Sdružení jen odrážely. A i přesto, že do obrany dávali Tadeáš s Valerianem vše, Sdružení nedalo velkou práci, aby je nakonec dohnali ke kapitulaci. Smrťáci je odzbrojili a popohnali před sebe. Poté dorazil Malum. Na jeho tváři v tu chvíli nebyla znát žádná známka agrese či potěšení. Zíral na ně s kamenným, nečitelným výrazem a poté svižným krokem přistoupil ke svému stolu. Stiskl první z ukrytých tlačítek a odkryl tak vybrakovanou skrýš. Místo pod podlahou zelo prázdnotou a Malumovi tak nezbývalo nic jiného než hořce zatnout ruce v pěst.

„Jste už spokojeni?" obrátil se na oba Místňáky.

Ani jeden z nich se neměl k odpovědi.

„Tak ještě jednou," pokračoval Malum a přistoupil k oběma mužům o něco blíže. „JSTE UŽ SPOKOJENI?!" zvýšil hlas, ze kterého byla cítit nesměrná bolest. „Vzali jste mi ženu, vzali jste mi dítě, je vám ještě vůbec něco svaté?!" osočil je. Jeho dech se zrychlil a oči rozslzely smutkem i vztekem zároveň.

„Chtěli jsme si jen promluvit," začal Tadeáš omluvně.

„Tak to se vám moc nepovedlo," odsekl Malum kysele. „Potom co se dnes stalo, s vámi nebudu mít slitování. Až teď vidím, jak moc jsem byl mírný," dodal pro sebe téměř šeptem. „Mají papíry?" obrátil se k jednomu ze Smrťáků a ten zavrtěl hlavou.

„Copak, hrajete si na nějaké Bezejmenné?" ušklíbl se Malum a pak přišla ta očekávaná otázka. „Který z vás tomu velí?" zeptal se ostře a změřil si je pohledem.

Oba Místňáci jen sklopili zrak k podlaze, jako by byli dětmi, které někdo přistihl u nepravosti.

„Nechcete mluvit?" pokračoval Malum zlostně. „Tak já vám s tím pomůžu. Jedině ten, kdo řídí odboj, má šanci se z téhle místnosti dostat živý. Je to tedy jeden z vás, nebo mám dát připravit dva pytle na mrtvoly?"

Oba Místňáci ucítili, jak jim někdo přiložil zbraň ke spánku. Valerian si v tu chvíli přál najít v sobě sílu, aby všem sdělil, že je velitelem Tadeáš, ale nedokázal to. Nezvládl ze sebe vydat jedinou hlásku. Jeho srdce se zběsile rozbušilo. Zhluboka se nadechl a zavřel oči. Věděl, co přijde. Jediné, co ho těšilo byl fakt, že všechny ty nepříjemné pocity za chvíli zmizí. Všechno bude brzy pryč.

„Nemá smysl, abychom umřeli oba," řekl Tadeáš a jako by těmi slovy dodal Valerianovi tolik potřebnou odvahu.

„Přesně tak," přikývl velitel s úlevou. Řekne to. Zachrání ho. „To..."

„...on všechno řídí," dokončil za něj Tadeáš.

„Počkat, co?" vyhrkl velitel. „To ne!" zaprotestoval, ale jeho přehnaná gestikulace jen přiměla jednoho ze Smrťáků, aby mu neurvale zkroutil paže za zády. „Tohle přeci nemůžeš," vydechl Valerian frustrovaně, zatímco sebou několikrát cukl, aby se vymanil z nepříjemného sevření.

„To máš pravdu," přikývl Tadeáš. „Nemůžu. Protože já o odboji nerozhoduju."

„To jistě," ušklíbl se Malum a obrátil se k Valerianovi. „Musíš být dobrý vůdce, když pro tebe lidé tak dobrovolně riskují životy. Odveďte ho do výslechové místnosti," pobídl Smrťáky a Tadeáš mohl jen sledovat, jak ozbrojenci vedou vzpírajícího se velitele někam pryč.

„A teď k našemu hrdinovi," řekl Malum a převzal si od jednoho Smrťáka zbraň. Sám totiž žádnou nikdy nenosil. Neměl potřebu. Až do této chvíle. „Nějaká poslední slova?" zeptal se a namířil na Tadeáše pistoli.

„Doufám, že za tohle skončíš v pekle," procedil mezi zuby Tadeáš.

„Peklo?" ušklíbl se Malum. „Můžu tě ujistit, že tam to nebude o nic horší než to, co se chystám rozpoutat tady," dodal chladně, a pak se ozval výstřel.