Hektor si zezačátku přišel jako na hradě. Vstupní hala měla zdi obložené chladným kamenem a oblouková okénka po stranách jen umocňovala dojem středověké nedobytné pevnosti. Čím však skupina postupovala hlouběji a hlouběji do budovy, chodby a místnosti v nich se stávaly modernějšími, prosvětlenějšími a jasnějšími. Hektor nastoupil se Smrťáky do zařízení, které bylo až příliš podobné páternosteru z Místa. Bylo na něm vidět, že se mu ten „výtah" moc nelíbil. Společně vyjeli o mnoho pater výše a když vystoupili, ocitli se u dveří vedoucích do Malumovy kanceláře. Hektor se u nich na chvíli pozastavil a zamyšleně přejel prsty po jejich povrchu. Zřejmě se mu dovnitř moc nechtělo, ale Smrťáci se mu nedivili, sami se ke vstupu neměli. Stáli za Hektorem a jen nervózně přešlapovali z místa na místo jako dva školáci, co byli zavoláni do ředitelny. Nakonec to byl právě Hektor, kdo vzal jako první za kliku a bez vyzvání otevřel dveře. Chtěl mě vidět? Tak jsem tady, řekl si a udělal několik odhodlaných kroků dopředu, než se znovu zarazil. Vážně na něj právě teď zírala skrze sklo opice? Narozdíl od 1834 se však Hektor tímto tvorem nedal zmást a bez zaváhání došel až ke stolu, který stál na samém konci místnosti.

„Vítej, Hektore," ozval se z druhé strany Malum. „Posaď se," pobídl ho, ale Hektor jen zavrtěl hlavou.

„Radši postojím," řekl stroze. „To víte, moc dlouho se tady nezdržim."

„Obávám se, že něco takového nezávisí jen na tobě. Jsem překvapený, že přicházíš sám," pokračoval Malum zamyšleně. „Již nějakou dobu se po tobě sháním, ale nebyl jsi nikde k nalezení."

„Možná proto, že jsem... to, no... nechtěl být k nalezení," odsekl. „Ale teď... Přišel jsem si pro plešku."

„Plešku?" zopakoval Malum s podivem.

„No jo, plešku. Nebo, jak to tady vy říkáte, toho... Bezejmennýho."

„Zvláštní prosba. Zvlášť, když tvrdí, že žádného Hektora nezná," prohlásil Malum s úsměvem a zamyšleně obešel stůl, aby si mohl Hektora lépe prohlédnout.

„Tohle ale není prosba," odpověděl Hektor ostře, ale jeho prve asertivní přístup začal trochu pokulhávat a u posledního slova se mu zlomil hlas. A tak, zatímco se Malum ležérně opíral o hranu desky stolu, jeho pomalu dostihovala nervozita, o které si myslel, že byla již dávno pryč. Polkl.

„Ty brýle, ony fungují," pokračoval Hektor o něco mírněji než předtím. Malum se nad ním tyčil a na tváři měl pobavený výraz, jako by snad jeho přítomnost ani nebral vážně. „Ty brýle fungují," zopakoval Hektor. „Přivolal jsem Bouři. Už několikrát," zdůraznil.

„Snažíš se tím něco naznačit?" usmál se Malum a zkřížil si ruce na prsou.

„Když budu chtít, můžu to tady srovnat se zemí," odhodlal se Hektor. „Takže pro vás bude jakože lepší, když necháte mě a mýho kámoše hezky vodejít."

„To jistě," přitakal Malum pobaveně. Hektorovy výhružky ho nechávaly zcela chladným. Zato taška, kterou měl mladík přehozenou přes rameno, ta jeho pozornost upoutala téměř okamžitě.

„Doufám, že jste mu tu brašnu prohledali," promluvil Malum odměřeně ke svým zaměstnancům, kteří na odpověď něco nejasně zakoktali. „Jistěže ne. Hektore, můžeš nám ukázat, jaký dárek jsi nám to vlastně přinesl?" pobídl ho.

„Co? Proč jako?" zaváhal a ochranářsky si skryl tašku za zády.

Malum gestem ruky pobídl své zaměstnance, aby k němu přišli o něco blíže. Oba Smrťáci si stoupli za Hektorova záda jako andělé zkázy a mladík znovu hlasitě polkl.

„Tu tašku," zopakoval Malum rozhodným tónem. Zřejmě to nehodlal říct více než dvakrát.

„Tak fajn," odsekl Hektor a otevřel brašnu, ze které vykoukl kus oděvu.

„Zajímavé," řekl Malum a pořádně se na Hektorův vynález zadíval. „Něco takového vidím poprvé. To je z hedvábí?" zeptal se a zaujatě zabořil prsty do látky.

„No, jo. Teda... asi?" řekl Hektor zmateně. Rozhodně nečekal, že by se v osidlech zla vybavoval o nejnovějších módních trendech.

„Těžce dostupný materiál a ty ho vlastníš celou brašnu," přemýšlel Malum nahlas. „Odkud to máš?" řekl a znovu na Hektora zkoumavě pohlédl.

„T-to nemůžu říct," zamumlal.

„Tak já ti to usnadním," řekl Malum. „Tahle látka, stejně jako ty brýle, je majetkem Sdružení. A odsud není snadné nic ukradnout. Takže buď jsi ten nejnadanější zloděj, co kdy žil, nebo –"

„Zloděj?! Tak to teda ne. Jsem Zimžírka a v tom je dost velkej rozdíl," rozlítil se Hektor. Nekradl přeci kvůli tomu, že by ho to bavilo, ale proto, aby přežil. Navíc ty věci bývaly z velké části opuštěné, takže by je stejně odvála a zničila Bouře. Nebyl tedy tak úplně kriminálníkem, ale spíše zachráncem. Ano, on ty věci zachraňoval!

„Chápu, Zimžírka. Jistě. Mluvíš stejně jako ti blázni z Terry 1. Schováváte svoje činy za vyšší dobro. Jak typické. Víš, obvykle se právě ty nejzkaženější činy lidstva skrývají za tradicemi nebo myšlenkou ochrany. Za co se schováváš ty, Hektore?"

„Za nic. Ty brýle mi patří, mám je odjakživa."

„Hektore, Hektore, Hektore," zavrtěl nevěřícně hlavou. „Ty jsi geniální pitomec."

„Cožeto?!" vyhrkl ukřivděně.

„Na jednu stranu jsi dokázal Sdružení tolikrát proklouznout mezi prsty a na druhou nedokážeš pochopit jednu jedinou, a tak jednoduchou, věc," řekl Malum a znenadání ho chytil pod krkem. Hektor ze sebe v tu chvíli dokázal vydat jen tiché vypísknutí. „Nechte nás o samotě," přikázal Malum Smrťákům, kteří bez zaváhání zmizeli za hlavními dveřmi. „Ty brýle patří mně a neopovažuj se tvrdit něco jiného, ty Zimžírko," obrátil svou pozornost zpět k Hektorovi a dal si záležet, aby poslední slovo bylo řečeno co nejzlověstněji to jen šlo. Malum mu zíral do očí a jeho pohled byl tvořen čistým vztekem.

„A-ale to není pravda," zachraptěl. „Mag-, teda... Prostě jsou moje," dodal přiškrceným hlasem.

„Hloupost, snad ještě poznám svůj vynález," odsekl Malum, ale trochu povolil svůj stisk. „Hádám, že tvé jméno asi nebude jen náhoda. Jmenuješ se po nich, že je to tak?"

„Asi," vydechl Hektor ještě stále přiškrceným hláskem a Malum ho pustil.

„A víš ty vůbec, co to tvé jméno vlastně znamená?" zeptal se ho Malum a poté vytáhl z kapsy svého kabátu železnou kouli, kterou Hektor znal až velice dobře. Instinktivně od něj ucouvl. Byl si vědom efektu, který toto malé zařízení mělo. Malum viděl jeho zmatení a jistě zvedl předmět blíže ke svému obličeji.

Prosím, ať mu to exploduje do ksichtu, pomyslel si Hektor jedovatě a promnul si místo, kde byl tak nemile přiškrcen.

„HEKTOR je akronym," řekl Malum, zatímco se díval na nápis na zařízení.

„Akro-co?" zaváhal.

„Akronym," zopakoval Malum, ale když viděl, že se Hektorův nechápavý výraz ani poté nezměnil, raději svá slova vysvětlil ještě jednou. „Jde o zkratku. Každé písmeno ve tvém jménu něco reprezentuje," zvedl kouli a ukázal na její nápis. „Hydro-Energický Kontrolor Transmise Obligátních Reakcí. Trochu kostrbaté, já vím. Vymýšlel jsem to před lety, ale svůj účel to plní. Primární funkcí těchto koulí nebylo nikdy ničení," řekl a položil zařízení na stůl. „Ony k sobě dokáží přivést Bouři. Stačí pár takových zařízení a neexistuje místo, které by této zkáze uniklo. Jenže to má háček. Ta Bouře musí předtím existovat. Na druhou stranu, mé brýle, ty ji dokáží stvořit úplně z ničeho. Kdybys byl jejich právoplatným vlastníkem, věděl bys to."

„Ale ony mi patří," stál si Hektor neoblomně za svým tvrzením. Magda by mi v tomhle nikdy nelhala, dodal v duchu.

„Tohle nemá smysl, točíme se v kruhu," povzdychl si Malum. „Jak by ti asi tak mohly patřit?" pokračoval zadumaně. Hektor byl zkrátka velice přesvědčivý a dokázal nakonec podkopat i jeho jisté vystupování. „Ty brýle patřily vždycky jen a pouze mně. Byly pod mým neustálým dohledem dnem i nocí, z ruky jsem je dal jen jednou a to," zarazil se. „Ale... Něco takového není možné." Malum se na okamžik odmlčel. Vypadalo to, jako by o něčem hluboce přemýšlel. „Kolik to může být, tak patnáct let?" zamumlal a poté zatřásl hlavou, jako by z ní chtěl dostat všechny nesmysly. „Mohl bys," pokračoval a změřil si Hektora pohledem. „I když... Řekni mi, nedostaly se k tobě čirou náhodou i plány k tomu zařízení?"

„No... jo?" odpověděl nejistě.

„Mimořádné," pokračoval Malum zamyšleně. „Nejdřív ty brýle. Pak látka a teď ty plány. Víš, co mají všechny ty věci společného?" zeptal se, a aniž by čekal na Hektoru odpověď, pokračoval. „Patří mi," pokračoval tajemně. „Ty věci mi patří stejně tak, jako mi patříš ty."

„Tak to asi těžko," ušklíbl se Hektor. „Nepatřím vůbec nikomu, jsem volnej muž," dodal hrdě.

„Je to jen pracovní teorie, ale čím déle se na tebe dívám, tím jsem si jistější. Tvá vynalézavost, prohnanost... Způsob, jakým jsi dokázal pokaždé uniknout Sdružení a rychlost s jakou jsi dokázal ovládnout brýle. Hektore..." Malum se na odmlčel a znovu se mu zadíval do očí. „Ty jsi můj syn."

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

Hádám, že jste se mi teď rozdělili do tří skupin:

1. Wooow

2. Má teorie se potvrdila!

3. * zavírá příběh a hází ho autorce na hlavu *

V další kapitole uvidíte, jak to vlastně bylo. Minulosti, here we go!