Hektorovi se zdálo, že zabloudili. To by představovalo samo o sobě docela nepříjemnou záležitost, jenže v tomto případě bylo ještě o něco hůř. Starosti mu dělal jeho společník.

„Tak fajn, povídej," odfrkl Hektor po chvíli. „Máš pro mě vůbec něco?"

„Samozřejmě, že ano. Dej tomu ještě chvíli, už tam budeme. To snad zvládneš, ne?" zvolal Tom zvesela.

Hektor na to nic neřekl, jen otráveně nakrčil nos. V tu chvíli mu došlo, čím ho Tom tak moc rozčiluje. Z nějakého důvodu byl věčně dobře naladěný. Nepodobal se nikomu, koho Hektor kdy potkal. I když... Jedna osoba ho napadla, ale on její obraz ihned vyhnal z hlavy. Zakázal si vzpomínat.

Tom si rukou pročísl své vlnité vlasy, které se v chabém osvětlení chodby lehce zaleskly a jen dotvářely dojem, že ho doprovázel anděl. I Hektor si prohrábl své oříškově hnědé hnízdo na hlavě, jenže jeho účes mohl tak maximálně podtrhnout vizáž šíleného vědce. Z přemýšlení o možnosti nového sestřihu a získání tipu na Valin šampón ho vytrhlo až oslepující světlo. Jakmile si jeho oči přivykly na nenadálý jas, spatřil něco, z čeho mu spadla čelist. Pod nohama se jim v celé své kráse rozkládalo Místo. A nebyl to žádný rozpadající se uprchlický tábor, který Hektor původně očekával. I někdo tak kritický jako on musel uznat, že Místo mělo styl. Několikapatrové domy byly uspořádány do tvaru pěticípé hvězdy, v jejíž centru se tyčil mohutný pilíř obtočený lesklými schody.

„Paráda, viď?" zasmál se Tom. „I já se tady vždy zastavím, a to už vím, co se tu objeví."

„Jojo, fakt působivý," zabručel zamyšleně. „A odkud vlastně berete všechno tohle světlo?" Hektor si dlaní zastínil oči a zadíval se nad sebe. Že by nějaký druh podzemního sluníčka?

Jako dítě rád prováděl různé výzkumy a experimenty. Byly časy, kdy věřil, že by jeho blbiny mohly změnit svět k lepšímu. Jenže pak přišla dospělost a s ní i dávka chladné reality. Jeho podivné plány, a ještě podivnější vynálezy se odstěhovaly na půdu a vzaly s sebou i Hektorův zápal pro bádání. Mohla v něm záhada v podobě slunce pod zemí znovu zažehnout jiskřičku jeho vědeckého ducha?

„Odkud bereme světlo? No, můžeš hádat," zasmál se Tom, jako by byla odpověď naprosto triviální. „Ze sněhu přeci."

„Jistě, ze sněhu, já hlupák! Prostě uděláte pár pěkných sněhových koulích a ty pak mrskáte po křečkovi, co drandí v kolečku, jak prosté."

„To je dobrá myšlenka, ale ne. Takhle to vůbec nefunguje," sdělil mu Tom s vážnou tváří. „Na několika místech máme takové malé spalovny sněhu. To jsou zařízení, která zahřejí sníh a mění ho na páru. Nebo tak jsem to alespoň slyšel."

„Já přeci vím, co jsou spalovny," zavrčel. „Neměli bychom se už konečně vydat tam dolů?"

„Hned, hned, jen dokončím svůj výklad!" prohlásil důležitě, ale Hektor ho už neposlouchal.

„Ještě pár vteřin tohohle výkladu a vrhnu se dolů zkratkou," zamumlal a přešel k jednomu z přistavěných žebříků.

Mají tady snad něco proti výtahům? I ty blbý schody by byly lepší než tohle, zanaříkal v duchu. Nikdy nebyl skalním fanouškem fyzických aktivit a slézání odněkud někam patřilo mezi jeho úplně nejneoblíbenější.

„Bouře s sebou neustále přináší nový a nový sníh...," Tom se po žebříku pohyboval s ladností a grácií, a přitom Hektorovi povídal o tajích místní energie. Bylo vidět, že podobné „procházky" uskutečňuje i několikrát za den. Na druhé straně Hektor... Jeho slézání bylo jedním velkým balíčkem naplněným vzdycháním, funěním a mrmláním. Veškerá energie mu došla hned na druhé příčce, a to přitom o ničem nepřednášel. Špatnou fyzickou kondici však omlouval faktem, že během jednoho dne unikl né jedné, ne dvou, ale rovnou třem nepěkným život ohrožujícím situacím. Něco takového člověkem dokáže otřást a jeho rosolovité svalstvo toho bylo jasným důkazem.

„To tudy musíte lézt vždycky, když se chcete dostat na velitelství?" zahekal, když si všiml, že se Tom se  svým náskokem ocitl hluboko pod ním.

„Vlastně ani ne. Teoreticky jsme mohli jít i jinudy, ale zase tam není tak pěkný výhled," zasmál se.

Hektor ještě nikdy neměl větší chuť někoho zabít. Po pár minutách slézání se oba mladíci konečně dostali až do spodní části celého komplexu.

„Tady se snažíme vést svůj společenský život, jestli se to tak dá nazvat. Ve zkratce je to jídlo a spánek. Někdy mám pocit, že žijeme v nikdy nekončící karanténě," pokynul směrem k centru.

„A našla by se tady nějaká hospoda?" ptal se Hektor nedočkavě.

„Eh, tu nemáme," zarazil se Tom. „Ale tam vzadu je knihovna. Jestli hledáš něco opojného, knihy jsou tím nejlepším alkoholem. Alespoň tak to říká Ada. Je to zvláštní, knihy se přeci nepijí," zasmál se.

„Tak knihovna?!" Pro míru zděšení v Hektorových očích neexistovala žádná slova. „Takže chlast ne, ale knížky jo? Tohle je fakt zvrácený svět," zamumlal a rozhlédl se kolem. Z nějakého důvodu se na něj kolemjdoucí Místňáci dívali nevrle.

„Kdybyste tu měli hospodu, tak tu nejste pořád, no, to, nafuněný."

„Nafuněný?" zaváhal Tom.

„Prostě permanentně nasraný. Něco mi říká, že tu nejsem vítaný," zamumlal si pod vousy.

„To dělá ta jmenovka, ostatní tě považují za špeha. Až ti ji odpářeme, bude vše dobré."

Jistě,  „vše bude dobré", jenže pak už na povrchu tuplem nepřežiju, pomyslel si Hektor. Jedna jeho část stále uvažovala o Místě jako o vězení, ze kterého ho třeba jednou pustí za dobré chování. I když o tom velmi pochyboval, stále si v sobě držel alespoň trochu naděje. Jenže pokud by těmto lidem dovolil, aby se zbavili jeho jmenovky, stal by se už do konce svého života jedním z nich. A to nebylo úplně tím, co si pro sebe v budoucnu přál.

Tom vedl Hektora několika uličkami a když se konečně zastavili, ocitli se před domem, který by se i z pohledu apokalypsy nedal nazvat jinak než rozpadlou chajdou.

„To nemůžeš myslet vážně. Tady podle tebe mám bydlet? To je jen vtip, ne?"

Hektor nepatřil k rozmazleným či zhýčkaným lidem. Jako dítě měl až nepříjemně moc spolubydlících a jako dospělý přespával těch několik dní, které mu byly dány na svobodě, po hospodách. Lehával tam na chladné zemi páchnoucí pivem a... jinými kapalinami, a přesto přese všechno pro něj byla tato chajda odpuzující. Jednalo se o tu největší ohavnost, kterou kdy viděl.

„Jsi nováček a nováčci bydlí v Chatrči," utvrdil ho Tom. „Rozkaz velitelky, prý to utužuje charakter."

„Paráda, takže kdybys dostal rozkaz zaplavat si v lavině, tak bys to prostě udělal?"

„Asi?" Tom se na chvíli odmlčel. „Kdyby to pomohlo ostatním, udělal bych cokoli."

„Jasně, jasně, nic jiného bych od tebe ani nečekal, ty dobrodinče. A hele!" Hektor ukázal směrem nahoru. „Co to má sakra být?"

Jeho pozornost upoutala mosazná potrubí. Jedna z trubek se tyčila přímo z Chatrče a přísahal by, že pár z nich zahlédl i v chodbě a na velitelství. Táhly se celým Místem.

„Netušil jsem, že tu máte tolik záchodů," zamumlal. „Jó, nemít hospodu musí být přímo k pos–"

„Ne, to ne!" zadržel ho Tom, který měl pro dnešek sprosťáren už dost. „Tohle není nějaká kanalizace, ale naše komunikační síť." 

„Jo, jasně, jsem já to ale trubka!" uchechtl se a udělal krátkou pauzu na smích, jenže jeho slovní hříčku nikdo neocenil. A tak raději pokračoval ve vyptávání. Udělal by vše, jen aby zdržel svůj příchod do té barabizny.

„A jak tahleta vaše komunikační síť vlastně funguje? Krom toho, že můžeš někoho ignorovat na hóóódně dlouhou vzdálenost."

„Skrz ty trubky nám chodí zprávy, plány, rozkazy... Jsou dobré, když chceš něco předat určitému adresátovi. Pokud se ale něco týká nás všech, tak to je rychlejší rozhlas," ukázal směrem k pilíři v centru Místa. „Tam najdeš Rose, ale hádám, že se ti nebude moc líbit."

„A to víš zase jak? Možná to tak nevypadá, ale já jsem docela fajn chlapík," bránil se.

„Tím jsem si jistý. Je totiž úplně stejný jako Ada. Jsou si podobný jak vejce vejci, takže jakože vážně moc. Jen teda Ros má vlasy. Krátké, ale má je. Ale zase nemá takovou svalnatou postavu. To asi dělá to dlouhé vysedávání tam nahoře."

„Jeho zadek musí mít rozměry slona," ušklíbl se Hektor.

„Vidíš? Přesně proto si myslím, že tě nebude mít rád," zavrtěl hlavou Tom.

A pak nastalo ticho. Užuž to vypadalo, že bude muset Hektor vstoupit do té příšernosti, ze které se mu kroutily i nehty na nohou, když vtom oba mladíky něco vyrušilo. Vzduch prořízla siréna. Byla podobná té, kterou znal Hektor z trhů, ale její přítomnost mu v tuto chvíli nedávala vůbec žádný smysl. Sem přeci žádná Bouře zavítat nemůže, pomyslel si. Nebo snad ano?

„Hej, co to má být?" začal zlehka, ve snaze nedat najevo své znepokojení. „To je ten váš slavný rozhlas? Jestli jo, tak ti musím říct, že nejsem zrovna fanda týhle skupiny, nebo ať už je to cokoli."

„Ne, tohle je varování."

Hektorovy obavy se prohloubily. Možná se k nim opravdu řítila nějaká nepěkná chumelenice. Znejistil. Ještě to nikomu nepřiznal, ale Bouře, ze které ho Val vyvedla, byla prakticky první, se kterou se kdy pořádně setkal. Jeho šťastná hvězda se zkrátka činila. Za těch pár měsíců, co světem bloudil jako Zimžírka, narazil pokaždé jen na drobné, několikaminutové vánice, během kterých si mohl nabrat vše životně důležité a zmizet dříve, než se kdokoli v bunkru stihl vzpamatovat.

„Žádná Bouře nehrozí, Heku," uklidnil ho Tom.

„Uf, už jsem se bál, že–"

„Jde o povel k útoku."

Hektorův klid byl zase tatam.

„To mi chceš za každou cenu přivodit infarkt?!" vyjekl

„Ale kdeže," zasmál se.

Oba mladíci se otočili k jedné z chodeb, kam také mířilo pár Místňáků.

„Tohle se ti bude líbit," pokračoval Tom. „Jde se na Smrťáky."